Ale nezevšední nikdy, každý den zde prožitý má co nabídnout, přestože jde o jeden z nejchudších regionů Argentiny.
Nebo možná právě proto. Ty na pohled tvrdé a ostré názvy vesnic mluví i o zdejších obyvatelích, o indiánech.
Nejsou tak přívětiví jako obchodníci velkých argentinských měst. V jejich očích je klid a především hrdost. Ve vráskách mají vetkanou minulost svých předků, kteří před příchodem Evropanů nemuseli nabízet na tržištích tašky s indiánskými motivy a být závislí na jejich prodeji.
K cizincům se chovají slušně, ale s odstupem a hrdostí. Argentinská část And je zapomenutá země. Nijak zvlášť tuto oblast nepropagují argentinské cestovní kanceláře, knižní průvodce ji popisuje bez zvláštního nadšení.
Náš průvodce má jiný názor: "Tohle místo na zemi vám vypálí nesmazatelné znamení v mysli," říká stručně. A vlastně nic víc ani nemusí.
V indiánských vesnicích v ARGENTINSKÝCH ANDÁCH se zastavil čas. Ačkoliv se jedná o jeden z nejchudších regionů v této zemi, žije tady hrdý národ a z očí místních vyzařuje klid
Vstupní brána do pozemského ráje
Rušnou cestovní tepnou, kterou musí každý cizinec protnout, aby se do severního cípu argentinských And dostal, je autobusové nádraží ve městě San Salvador de Jujuy. Je to vstupní brána do pozemského ráje, přestože vypadá jako předsálí pekla. Po více než dvacetihodinové cestě autobusem z Buenos Aires nabízí jen turecké záchody, kiosek a nekončící ryk túrovaných autobusových motorů. Přesedáme a vyrážíme na dvouhodinovou cestu po kamenité silnici. Veze pouze domorodce.
Někteří pospávají, jiní přidržují své nákupní tašky. Jedou domů, do hor na konci světa. Trasu cesty kopírují rozpadající se koleje zaniklé železnice a obří, zpola vyschlé koryto tmavě hnědé řeky Rio Grande. A také trsy kaktusů, které se drápou až do výšky dvou a půl metru. Pak to přijde. Tilcara: tři tisíce obyvatel, dva a půl tisíce metrů nad mořem.
Život zakořeněný stovky let, indiánská vesnice ležící na východním břehu Rio Grande. Na východní i západní straně sevřená mohutnými Kordillerami. Po civilizaci ani stopy. Až na několik reklam na pivo. Přízemní, většinou hliněné domky. Zemité postavy hrdých indiánů. Nezvou na kávu, nenabízejí speciality. Vyčkávají. Když zavítá do jejich podniku cizinec, obslouží ho bez zbytečných úsměvů nebo čekání na spropitné. Každá ulice v Tilcaře končí stejně: úpatím hnědošedého skalního masivu.
Turistů je zde málo. Dají se spočítat na prstech jedné ruky. Ale pozor! Není zde žádná nuda. Je možné jen tak bloumat v uličkách staré vesnice a v klidu pozorovat. Třeba tlustého indiánského muže, který vlastní na zdejším náměstí kavárnu. Má zhruba padesát let a dlouhé tmavé vlasy v copu. Ve svém podniku je pánem. Jeho 18letá dcera vyrábí u menšího stolu ze sušených květin a slaměných křížů ozdoby. Na stěnách visí fotografie a výstřižky z novin.
Indián je v celém okolí váženým mužem. Organizuje festivaly indiánských kapel z celé Argentiny. Za Tilcarou je malá laguna a vedle ní opuštěné fotbalové hřiště. Ale jen do chvíle, kdy se ozve dusot kopyt. Indiánští kluci přijíždějí na koních hrát fotbal. Zvířata pustí na rozlehlou louku a věnují se míči. Vypadá to skoro jako kýč, jako reklamní spot na bezstarostný den. V Tilcaře si je také možné půjčit horské kolo. Jízda na něm je však větším dobrodružstvím, než se může zdát.
Řidiči starých náklaďáků zde nejsou na cyklisty příliš zvyklí. A tak troubí do té doby, dokud kolo před nimi nezmizí ze silnice. Rozpadající se asfaltka vede v úzkém průsmyku horských masivů. Když zde prší, klesá mlha až do poloviny skalisek. Osamocené vztyčené kaktusy pak v mlhavém vzduchu vypadají jako varování.
Malířova paleta
Nedaleká vesnice Maimara nabízí ojedinělou podívanou: hřbitov na úpatí hory. Urny jsou zastrčeny v malých betonových kvádrech, které tvoří miniaturní domky. Kříže zdobí sušené barevné květy. Hroby je poseta celá hora v pestrobarevném údolí. Ne nadarmo se mu říká La Paleta del Pintor neboli Malířova paleta. Ve vysokých skalách je možné vidět zelenou, všechny odstíny šedé, oranžovou i červenou barvu.
Ale takové hory by ani geniální malíř nestvořil. Kousek od hřbitova nabírají z provizorně ukotveného kohoutku vodu dvě pětileté indiánské děti. Za chvíli chtějí prodat upomínkový předmět. A prostřednictvím papírku upozorňují, že zakoupením cizinci přispějí do fondu na chudé děti.
Není jich tady málo. V dobách, kdy tuto část And poprvé navštívil kolonizátor, Evropan Diego de Almagro, žily v této části Kordiller dvě třetiny všech obyvatel Argentiny. Večery v Tilcaře jsou klidné. Člověku je ve spoře osvětlených ulicích až stydno zvyšovat hlas. Nic podobného totiž u indiánů vidět není. Jen v místní škole to vře. Ještě v jedenáct večer jsou třídy plné žáků. Na tabulích jsou pro cizince nečitelné nápisy.
Možná měl stejný dojem z hor i partyzánský velitel a pozdější pravá ruka kubánského vůdce Fidela Castra Ernesto Che Guevara. Třeba právě přes Tilcaru cestoval ve svých 25 letech do Bolívie. Guevara prý díky svým výletům poznal skutečnou materiální bídu argentinských indiánů. Indiáni v Maimara či Tilcaře žijí opravdu chudě. V jejich očích, hrdosti a vyrovnanosti, v jejich horách a rozlehlých údolích by však člověk hledal chudobu marně.
|
Jak se sem dostat Nejlépe autobusem z Buenos Aires. Cesta trvá více než dvacet hodin. Z města San Salvador de Jujuy jezdí do Maimara šestadvacet autobusů denně. Na dlouhou cestu autobusem je vhodné se vybavit teplejším oblečením a dostatkem jídla a pití. |
 Scenerii podél kamenité cesty dotvářejí hory, ale také štíhlé kaktusy, které se na některých místech tyčí do výšky až dvou metrů |
 Dvě pětileté indiánské děti se vydaly k provizorně ukotvenému kohoutku pro vodu |
 Jsme na hřbitově, připomíná to však pestrobarevné údolí. Urny jsou zde zastrčeny v miniaturních domcích. |
 V Tilcaře si sice můžete půjčit kolo, s oslíkem však budete vypadat méně nápadně |
