Mohlo by to být čistým vzduchem a klidným, družným životním stylem. Čerstvou zeleninou a kozím mlékem. Ale také třeba hornatým terénem; kopcovitý ostrov prostě udržuje lidi v kondici, napsal britský server BBC.
Stamatis Moraitis si myslí, že ví, co za tím vězí. "Je to víno," říká nad svou pravidelnou dopolední sklenkou u kuchyňského stolu. "Je čisté, nic přidaného. Komerčně vyráběné víno má konzervační látky, což není dobré. Ale tohle víno, které si děláme sami, je čisté."
Stamatis oslavil letos na Nový rok 98. narozeniny. Myslí si, že je dokonce ještě o několik let starší, i když v dokumentech stojí, že se narodil 1. ledna 1915. Vedle bíle natřeného domku se rozkládají jeho milované olivovníky, ovocné stromy a vinice. Každý rok vyprodukuje kolem 700 litrů, říká s tím, že lahodný mok pak popíjí po celý rok s přáteli.
Z terminálního stadia rakoviny do 98 let plného zdraví
Právě víno a družné dny trávené s přáteli a rodinou, to je podle Stamatise tajemství léčivého působení ostrova. Před 45 lety žil v USA a lékaři ho tehdy postavili před děsivou diagnózu - neléčitelná rakovina plic. Verdikt zněl asi devět měsíců života.
"V té době tam byl velmi drahý pohřeb," vzpomíná svižný stařík na zlé časy. "Tak jsem oznámil své ženě, že se vracím domů na Ikarii, abych byl pohřben se svými rodiči."
Nyní však má Stamatis jiskru v oku a celý jen září: "Ve vísce, kde jsem se narodil, jsem našel svoje přátele, tak jsme popíjeli víno a já jsem čekal. Uběhl nějaký čas a cítil jsem se silnější. Uplynulo osudných devět měsíců a já se cítil dobře. Po jedenácti měsících jsem se cítil ještě lépe. A teď, o 45 let později, jsem pořád tady!"
"Před několika lety jsem jel zpátky do USA a snažil se najít mé lékaře. Ale nenašel jsem je, byli všichni mrtví."
Zázračná modrá zóna
A na Ikarii je spousta podobných příběhů jako ten Stamatisův. Proto v posledních letech začali tento fenomén zdraví a dlouhověkosti zkoumat i vědci a lékaři.
Badatel Dan Büttner ve spolupráci s magazínem National Geographic nedávno ostrov zařadil mezi tzv. pět modrých zón planety, které se vyznačují extrémní dlouhověkostí. Mezi další taková místa patří např. Okinawa v Japonsku, Sardinie v Itálii, Loma Linda v Kalifornii a poloostrov Nicoya v Kostarice.
Nejrozsáhlejší průzkum na Ikarii provedli odborníci z Univerzity v Aténách, kteří sledovali všechny ostrovany nad 65 let. Zjistili, že všech 8 000 obyvatel žije v průměru déle než většina Evropanů a až do vysokého věku se jim vyhýbají větší zdravotní potíže.
IkariaIkaria nese jméno po bájném Ikarovi, který spadl do moře poté, co se mu žárem slunce roztavila křídla z ptačích per a vosku. Po staletí byl ostrov známý jako lázeňská destinace, kvůli přírodním horkým pramenům. |
K tomuto faktu přispívá řada faktorů, píše BBC. I ve srovnání s tradiční zdravou středomořskou dietou jedí ostrované ještě více ryb a zeleniny, a relativně málo masa. Šest z deseti lidí nad 90 let je fyzicky aktivní, zatímco jinde v Evropě je to jen 20 procent lidí. Obyvatelé Ikarie užívají hodně zelených natí a bylin a to jak při přípravě jídel, tak pro léčebné účely.
Mnozí starší lidé si denně vaří čerstvý horský čaj ze sušených bylin jako je šalvěj, mateřídouška, máta, heřmánek a sladí si ho medem od místních včel. "To je lék na všechny neduhy," tvrdí Stamatis.
Na Ikarii žije hodně nekuřáků, běžná je odpolední siesta s krátkým spánkem, tempo života je pomalé, lidé se často druží s přáteli a rodinou, a pijí rozumnou míru vína.
Starší lidé zůstávají součástí široké rodiny a netrpí osamělostí, i proto se zde velmi málo vyskytuje deprese či demence.
Experti zjistili, že i na Ikarii trpí někteří kardiovaskulárními nemocemi nebo dokonce rakovinou, je to však mnohem menší procento lidí. Zatímco v Evropě se tyto choroby začínají vyskytovat u lidí kolem 55 - 60 let, na řeckém ostrůvku je to v průměru o deset let později. Ojedinělé případy rakoviny navíc mohou mít spojitost s rádiem, které se na ostrově vyskytuje, zkoumají dále odborníci.
Být šťastný v kruhu rodiny a nebát se smrti
Zdravý životní styl vyznává na Ikarii drtivá většina lidí. "Nejím žádná chemicky zpracovaná jídla, nekouřím a nestresuju se. A smrti se nebojím. Vím, že tam musíme všichni," prohlásil 102letý George Kassiotis.
Ukazuje svůj rodný list s datem narození v roce 1910. Zároveň vzpomíná, jak bojoval za druhé světové války v Albánii proti Italům nebo jak v 70. letech pomáhal budovat první štěrkovanou silnici na ostrově.
A stejně jako starší generace žijí i ti mladší. Na návštěvě u 50letého Nikose Karoutsose, majitele menšího hotelu, se každou chvilku zastavil někdo z rodiny nebo přátel na něco k snědku, pití nebo si popovídat. "Nemáme tu žádné noční kluby nebo diskotéky. Dveře jsou vždy otevřené, není potřeba předem volat nebo se ptát, jestli někdo může přijít."
Když reportéři BBC z ostrova odjížděli, Stamatis Moraitis právě sbíral na žebříku olivy. "Jsem šťastný, že to ještě zvládnu," směje se. "Tady nahoře se cítím ještě o hodně zdravější."