Ramadánová žízeň

Ulice syrské Hamy se i přes sílící přívaly deště rychle zaplňují spěchajícími muži. Většina z nich proudí do Velké mešity, hlavní islámské svatyně města. Tisíce bosých nohou se uvnitř obrovské haly rovnají na tlustých zelených kobercích. Se západem slunce se z amplionů ozývají slova první modlitby posvátného postního měsíce ramadánu.

Dodržování půstu o ramadánu je jedním z tzv. pěti pilířů islámu, spolu s povinností muslimů vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky, pěti modlitbami denně, dobročinností a vlastního vyznávání kréda, že bůh je jediný a Mohammed je jeho prorok.

Právě o ramadánu se prý započalo zjevení koránu a o deset let později ve stejném měsíci Mohammed přesídlil do Mekky.

Na připomínku těchto dvou významných dálostí se všichni tělesně schopní - kromě těhotných žen, nemocných a těch, kteří jsou ve válce nebo na neodkladné cestě - během ramadánu postí. Během tohoto devátého měsíce islámského kalendáře nesmějí od východu do západu slunce jíst, pít, kouřit ani souložit.

Muslimský kalendář je lunární, a tak se ramadán pohybuje postupně po celém roce. Největší utrpení zažívají lidé v létě, kdy slunce pálí nejsilněji a dny jsou nejdelší.

Člověk by řekl, že pro většinu muslimů musí být tento měsíc nejútrpnějším obdobím v roce. Ramadán má nicméně kromě náboženského i další význam. Půst lidem připomíná jejich slabost a závislost. Navíc je učí sebekázni a posiluje soucit. Jen hladový člověk přece ví, co je hlad.
 
BLÍŽE K BOHU
Staré město Jeruzaléma se v pátek zaplňuje věřícími z celé Palestiny. Společné modlitby o ramadánovém pátku jsou totiž povinností, kterou neopomene snad ádný muslim.

Přečtěte si 

Ramadán aneb ingušské bolesti hlavy

Srpek měsíce mění život muslimů

Ani ramadán už není, co býval

Skalní dóm v muslimské čtvrti, jedna z nejsvatějších mešit muslimského věta, je k těmto účelům ideálním místem. Davy poutníků oblečených do svých nejlepších šatů se valí od Damašské brány úzkými uličkami ke zlaté kupoli svatyně. Projít opačným směrem je zhola nemožné.

Nad pořádkem ve svatém městě bdí stovky ozbrojených izraelských vojáků a policistů. Posvátný měsíc je z hlediska bezpečnosti nejkritičtějším obdobím v roce. Vznětlivému Arabovi, který celý den nejí a nepije, stačí sebemenší podnět k tomu, aby se kdykoli pustil do krvavé rvačky.

Takových konfliktů jsem byl svědkem téměř denně. Bohužel, nezřídka končí i zbytečnou smrtí, často kvůli nepodstatným maličkostem.

HLAD A ŽÍZEŇ
Cesta z izraelsko-egyptské hranice do Káhiry trvá autobusem nejméně sedm hodin. V rozpálené poušti brzy vyschne hrdlo i tomu nejotrlejšímu pasažérovi. Nikdo si však za tuto dobu ani nelokne, přestože cestujícím je dovoleno jíst a pít i v průběhu dne.

Zdržel jsem se pití za celou cestu, jednak abych neprovokoval ostatní a pak abych se přesvědčil, co musí muslimové zakusit. Po příjezdu do Káhiry jsem už jen chroptěl.

Největší chaos nastává po západu slunce, který ohlásí hlas muezzina, někde i zvuk sirény. To nastává čas iftáru, jídla, které ukončuje denní půst. V tu chvíli každý zasedá k obřadnímu pokrmu, ať je to v drahé restauraci, kde se zpravidla k tomuto účelu podává jednotné, avšak pestré menu o několika chodech, nebo v chudinských čtvrtích, kde se iftar často skládá jen z vody a obilných placek s vařenou zeleninou.

Alespoň na půl hodiny se veškerá aktivita kromě stolování úplně zastaví. Zavřou se úřady i obchody, jen restaurace vřou natolik, že v těch nejoblíbenějších se člověk bez náležité průbojnosti ani k jídlu nedostane.

Teprve po jídle se otevře většina obchodů a ulice zaplaví davy rozradostněných lidí, kteří se snaží dohnat to, co měli přes den zakázáno. Čilý ruch ustává ve městech až dlouho po půlnoci.

Snídat je třeba ještě před východem slunce, což v létě znamená vstávat před půl pátou. Některé čajovny a malé restaurace však mají otevřeno i přes den. Často jsou opatřeny plentou ve vchodu, aby si nepříliš ortodoxně věřící mohli nepozorováni popíjet čaj a kouřit vodní dýmku.


KONEC PŮSTU
V Baharíe, oáze ležící asi 300 km jihozápadně od Káhiry, jsem trávil poslední ramadánové dny. Po dlouhém pochodu Saharou jsem k večeru zamířil do nedaleké vesnice, abych sehnal něco k snědku.

Cestou mě vzal starý farmář se svým skoro stejně starým traktorem. V malé kabince na mě sypal nesrozumitelné otázky v arabštině. Většinou jsem mu jen odpovídal "Miš muškila" - Není problém, jednou z těch mála arabských frází, které mi utkvěly v paměti.

Před námi se objevila malá osada s domky uplácanými z hlíny a v dáli za ní se oranžové slunce zvolna utápělo v nekonečné poušti. Ze stařičkého rádia nalepeného na předním skle se ozval táhlý zpěv muezzina. Řidič se na mě zazubil.

Důvod k radosti jsme měli oba dva - byla to poslední modlitba dlouhého ramadánu. Po měsíci odříkání měl následovat id al-fitr, třídenní svátek, kdy muslimové okázale hodují na oslavu postního měsíce. Stařík mi s úsměvem naznačil něco, čemu jsem rozuměl velmi dobře. Zval mě na večeři k sobě domů.

"Miš muškila," vřele jsem přijal. Už jsem umíral hlady.

V Káhiře čekají lidé na západ slunce, aby mohli začít iftár - jídlo po celodenním půstu

Ulice v Káhiře

Muslimské modlitby