Názvy jako Hochtor, Buchstein či Kalbling vám toho pravděpodobně moc neřeknou. Jakmile ale tyto horské vrcholy nad soutěskou Gesäuse na severu Štýrska spatříte, snadno se vám vryjí do paměti. Vápencové štíty (ano, zde je tento výraz na místě) se mocně tyčí nad údolím Enže (Enns) a údolí říčky převyšují až o 1 700 metrů.
Kromě nádherné přírody se nabízí ještě jeden důvod k návštěvě. Nikde na vás nečekají davy návštěvníků. Důvod je jednoduchý, v Gesäuse totiž nejsou žádné lanovky a až na jediné místo nelze po silnici vyjet příliš vysoko. A právě proto je tento národní park rájem vysokohorské turistiky. Rájem, který si ovšem musíte alespoň trochu zasloužit. Pojďte si s námi projít tři zajímavé trasy.
1. Kalbling a Sparafeld, dvojčata v jižním hřebeni
Na první seznámení s Gesäuse máme trochu zpoždění, ale nakonec jsme na tom „vydělali“. Poté, co jsme autem vyjeli strmé serpentiny z Admontu na planinu Kaiserau, zjišťujeme, že mýtnice na počátku šotolinové cesty k chatě Oberst-Klinke-Hütte je v devět večer již opuštěná a tak jedeme dál bez placení. Chata naštěstí funguje a poskytuje výtečné zázemí. Jde o nejvýše položené místo, kam se v Gesäuse dá dojet autem (1 490 m).
Planina se zámečkem Kaiserau. V pozadí Kalbling
Naším cílem pro následující den je dvojice sousedních vrcholů Kalbling (2 196 m) a Sparafeld (2 247 m). Při příjezdu k chatě ozařují poslední paprsky večerního slunce nepřístupně se tvářící, téměř kolmé jihozápadní srázy Kalblingu. Na snadnou túru to zrovna nevypadá, ale ráno je naštěstí všechno jinak.
Cesta totiž přiměřeným sklonem traverzuje úpatí stěny a vede nás na severní úbočí, které je přívětivě ploché a malebně lučinaté. Od rozcestí mezi oběma vrcholy, kterého dosahujeme asi po dvou hodinách, vystupujeme nejprve krátkou odbočkou na Kalbling.
Výhled je již teď velkolepý, poněkud více otevřený k jihu, ale v hloubce na severní straně tušíme kaňon Enže, která si tu razí cestu mezi vápencovými skalami přibližně o jeden a půl kilometru níže. Malebný je i bližší horizont. Cesta přetínající lučinaté úbočí Sparafeldu vypadá, jako kdyby ji nakreslil nějaký malíř.
Chata Oberst-Klinke Hütte a nepřístupně působící jižní stěna Kalblingu
Na vrcholu Sparafeldu
Soumračník jitrocelový (Carterocephalus palaemon) cestou na Buchstein
Od vrcholového kříže na Sparafeldu se pro změnu otevírá panoráma na rozeklané vápencové pustiny centrálního Gesäuse. Směrem na východ rozeznáváme rozložitý masiv Hochtoru (2 369 m), nejvyšší hory této oblasti, která se tyčí nad hlubokou kotlinou vytvořenou říčkou Johnsbach. Tohle je jediné výraznější boční údolí v Gesäuse. K chatě se vracíme stejnou cestou a výstup na „dvojčata“ bereme jako aklimatizační záležitost.
2. Přes orlí hnízdo na Buchstein
Od nádraží ve Gstatterbodenu (580 m) toho moc vidět není a náš další cíl, vrchol Grosser Buchstein (2 224 m) už vůbec ne. Zato akustické vjemy jsou silné. Těsně pod námi se totiž úzkým a strmým korytem mohutně řítí vody řeky Enže a tím dokonale ospravedlňují název oblasti. Gesäuse je totiž zkomoleninou výrazu znamenajícího „hřmící vody“. Teď už tomuto názvu dobře rozumíme. Hukot je to takový, že při hovoru musíme zvýšit hlas.
Naše cesta se asi po deseti minutách chůze „odlepuje“ od údolního dna a začíná strmě stoupat. Za sedlem Brucksattel přicházejí proslulé serpentiny. Celkem jich napočítáme přes dvacet.
Mezerami mezi stromy jsou jen dílčí výhledy a tak si na pořádný vizuální vjem musíme počkat až od chaty Buchsteinhaus (1 550 m). Přes údolí Enže, směrem k jihu, vidíme masiv Hochtoru a také dva vrcholy, Kalbling a Sparafeld, kterých jsme dosáhli včera.
Chata, před několika lety nově postavená, má úžasnou polohu a výraz „orlí hnízdo“ jistě není nadnesený. Protože jsme z údolí vyrazili pozdě a na Buchstein zbývá ještě 700 výškových metrů, necháváme si vrcholový útok na další den a nocujeme na chatě. Večer, kdy nízké slunce „olizuje“ bílé štíty Gesäuse a dole v údolí je téměř tma, patří k těm, na něž se nezapomíná.
Ráno vyrážíme vybaveni podrobnými informacemi od správců chaty vzhůru. Volíme zajištěnou cestu, tedy Klettersteig, která prostupuje jižní stěnu Grosser Buchsteinu. Na její začátek dorážíme asi po 45 minutách. Trasa má převýšení necelých 300 metrů je ohodnocená obtížností B/2, tedy jako snadná. Žádné záludnosti nás tady skutečně nečekají, natažená lana vzorně „sichrují“ všechny obtížnější pasáže.
Grosser Buchstein pohledem z Admontu
Údolí Enže nad Hieflau
Pohled na masiv Buchsteinu z Hochtoru. Hluboko dole je údolí Enže.
Nicméně pro jedince trpící závratí to není, pohledy dolů jsou popravdě letecké. Podobné je to i na vrcholu ve výšce 2 224 metrů. Z něj vidíme také k severu, což předtím nebylo možné, do šťavnatě zelené, mírné krajiny Alpského předhůří. Jaký je to rozdíl oproti přísným, strmým skalním stěnám Gesäuse!
Z vrcholu Buchsteinu sestupujeme zpět k chatě „normálkou“. Ta ovšem vede dost strmým žlabem s volnými kameny a tak sestup nakonec hodnotíme jako náročnější než výstup. Na terase u chaty pak vychutnáváme oběd a také úžasné panoráma. Dolů do Gstatterbodenu pak sestupujeme stejnou cestou. Z vrcholu Buchsteinu to dá celkem více než 1 600 výškových metrů, tak radši dávejte pozor na kolena.
3. Štýrský Matterhorn
Nemohlo to dopadnout jinak. Pozoruhodně pravidelný tvar hory Lugauer (2 217 m) na východě Gesäuse jí propůjčil přezdívku „Štýrský Matterhorn“. Hlavně od jihovýchodu vypadá kopec opět nepřístupně, ale prý je to jen zdání. Podle záznamů v místních kronikách vrchol dobyli místní sedláci nejpozději počátkem 19. století. Tak se to musí povést i nám.
Na Lugauer se chodí ze zapadlého Radmerského údolí. To je pro dopravu slepé, jediný přístup vede z městečka Hieflau. Parkujeme ve výšce 900 metrů v místní části Radmer an der Hasel, což připomíná alpský konec světa. Zatímco na Buchsteinu a Kalblingu občas nějací turisté k vidění byli, tedy nepotkáváme nikoho.
Nejprve se musíme dostat na sedlo Gspitzter Stein. Podle mapy to vypadá na bezproblémový výstup, ovšem není tomu úplně tak. Málo chozená cesta se asi po hodině dostává na strmě ukloněné skalní plotny, které jsou navíc po nočním dešti kluzké. A jištění žádné. Tady bychom dolů opravdu spadnout nechtěli. Za pomoci všech čtyř končetin se dostáváme na hřebínek a po něm vytrvale stoupáme, teď už k severovýchodu. Malebná je strmá, otevřená planina Lugauerplan, nad níž se už tyčí vrchol. My jsme jej původně považovali jen za předvrchol, nakonec ovšem zjišťujeme, že jde skutečně o nejvyšší bod (2 217 m).
Lugauer, „Štýrský Matterhorn“ pohledem od severovýchodu
Na rozdíl od Kalblingu, Sparafeldu i Buchsteinu představuje Lugauer osamocený masiv, omezený strmými svahy na všechny strany. Máme dokonalý přehled, a to i o vedlejším, severovýchodním vrcholu (2 206 m). Ten si ještě dopřejeme. Skalnatý hřebínek je místy pěkně vzdušný a ačkoli přímá vzdálenost činí jen asi 300 metrů, trvá nám to přes dosti hluboké mezilehlé sedlo skoro půl hodiny. Když se pak otočíme, máme před sebou pravidelnou pyramidu hlavního vrcholu v celé kráse.
Původní plán sestoupit východním úbočím do Radmeru bere kvůli houstnoucím mrakům za své a rozhodujeme se vrátit stejnou cestou. Lučiny na Lugauerplanu svádí k tomu se dolů rozběhnout. Exponované místo pod Gspitzter Stein už máme natrénované a tak jsme dole u auta za slabé dvě hodiny.
Může se hoditInformace: Doprava: |
NP Gesäuse. Zdroj: www.openstreetmap.org
