Putování za neobvyklými hodinovými »stroji«

- Člověk od nejstarších časů pociťoval nutnost porovnávat velikost věcí, tedy měřit. Cokoliv. Je pravděpodobné, že první mírou i počítačem mu byly prsty vlastních rukou. Jak však uchopit a měřit čas? Napomohla sama příroda. Pravidelné střídaní dne a noci vedlo k vytvoření první časové jednotky. Střídání čtyř ročních období v našich zeměpisných šířkách vedlo k vytvoření vyšší jednotky - roku. Protože člověk žil neustále v úzkém kontaktu s přírodou, upoutaly jeho pozornost i stále se měnící měsíční fáze a zdánlivý pohyb Slunce po obloze během dne.
Tyto »signály« přírody se staly základem pro stále se zpřesňující měření času. Každá civilizace se s ním musela vyrovnat. Ještě velký řecký básník Homér rozeznával jen dvě části dne ráno a večer a to již byly známy první jednoduché sluneční hodiny. Staří Chaldejci přišli s pozoruhodným rozdělením dne a noci - vždy na dvanáct dílů. Toto dělení se s jistým zpožděním dostalo do Řecka, Říma a civilizovaných částí Evropy. Sluneční hodiny starověku a raného středověku nejrozmanitějších velikostí a tvarů měly stejný základ. Svisle zaraženou tyč. Od poloviny 15. století se začínají u slunečních hodin objevovat šikmé tyče, orientované rovnoběžně s osou zemskou. Tato konstrukce slunečních hodin je užívána dodnes. Význam a užití slunečních hodin u nás vrcholí v renesanci a baroku. Tehdy se již vyráběly i hodiny mechanické. Byly však tak nepřesné, že se rovnaly podle hodin slunečních. Řada renesančních a barokních historických staveb je opatřena velkými, bohatě barevně vyzdobenými slunečními hodinami. Jako příklad můžeme uvést zámek v Litomyšli. U levého nároží jeho jižní stěny ve výši druhého patra jsou hodiny, nesoucí v horní části letopočet 1729. Ukazatelem času tu je kovová zalomená tyč s prstencem, navlečeným v horní části. Tyč přetíná dvě bílé, ozdobně rozprostřené pentle. Na horní jsou číslice arabské, na dolní římské. Na nich lze sledovat čas od páté hodiny ranní do třetí hodiny odpolední. Hodiny mají ještě složitou síť přímek, ulehčující čtení času a erbovní výzdobu. Vpravo nahoře dva andílci nesou malý erb Trautmansdorfů. Naznačuje to zřejmě fakt, že hodiny zde byly zřízeny až za držení zámku tímto rodem. Velké erby v levém dolním rohu patří Vratislavu z Pernštejna (zubří hlava), druhý velice složitý erb patří jeho španělské manželce. Sluneční hodiny se zřizují i dnes. Ne již jako nutné časoměrné zařízení, ale především jako umělecký předmět. Známe je třeba z Prachatic, Říčan, nebo jiných měst, ale ty z městečka Luže mezi Chrudimí a Litomyšlí asi neznáte. Tvoří je ladná kovová konstrukce, znázorňující v dolní části Zemi. V horní je šikmo umístěná tyč a pod ní hodinová stupnice. Nápadná velikost Slunce proti Zemi symbolizuje teplo a světlo, umožňující život. Z mechanických hodin se podívejme na dva rozdílné ciferníky věžních hodin v Havlíčkově Brodě. Jsou na kostelní věži v severovýchodním rohu náměstí historického centra. Pravý ciferník s římskými číslicemi je zcela běžný. U levého se však musíme chvilku zamyslit, abychom čas odečetli správně. Je totiž rozdělen na čtyřiadvacet hodin. Tak byly během středověku a až do konce 16. století některé ciferníky děleny. Jeden takový můžete vidět i na orloji na Staroměstském náměstí v Praze. Na něm ukazovala jen jedna rafie celé hodiny. Havlíčkobrodské hodiny již mají rafie dvě. Větší odečítáme minuty, menší hodiny. Na slunečních hodinách v Novém Městě nad Metují najdeme i připomínku, že každý z nás má vyměřen svůj čas a měl by ho dobře využít. »Hodiny rychle ubíhají, pamatuj na konec.«

Zámecké sluneční hodiny v Litomyšli.