Je úterý 14. září, ranní mlhy oblékají zvlněnou krajinu Champagne pod Remeší do oparu, kterým jen bojácně vykukuje slunce. Ve vzduchu je ale i něco jiného, výjimečného, co se zde opakuje jen jedenkrát ročně - vinobraní. Přísná pravidla určují, že někde se se sklizní vinných hroznů již začalo, jinde se teprve na tento den D chystají. Vinaři ve vesničkách připravují plastové bedny na sběr, kontrolují lisy a tisíce dalších věcí, které jsou k výrobě vzácného moku potřebné. Ještě jedna věc svědčí o frontálním útoku na vinohrady s bílými či tmavými hrozny: krajinu křižují auta s kratšími či delšími karavany v závěsu. V Epernay, městě považovaném za hlavní město šampaňského, na všech křižovatkách nechybí směrovka Stationnement Nomades, parkoviště kočovníků. Tyto novodobé nomády sem přilákala sezóna vinobraní, a jsou to povětšinou místní Romové, kterým Francouzi stále říkají cikáni. Jejich karavany, vybavené uvnitř automatickými pračkami a disky satelitů na střeše, parkují často jen pár metrů od vinic, na nichž celé cikánské rodiny - v kraji Champagne výhradně ručně sbírají hrozny do plastových beden. Další větší skupinou ze zhruba 60 000 sezónních česáčů vína jsou i studenti z východní Evropy. A za kolik? Za 40 až 45 franků na hodinu, zhruba tedy 220 až 250 korun. Dá se ale vydělat i více, pokud majitel vinice platí podle výkonu. V roce 1998 se prodalo celkem 292 458 092 lahví pravého šampaňského, tohoto moku králů. A je zbytečné dodávat, že se jednalo pouze a výhradně o francouzské »bublinky« z kraje Champagne. Jakékoli jiné bublinky na toto pojmenování - šampaňské nemají nárok.
Viz str. II
- úterý 5. října 1999
