V červnu zde slunce nezapadá. O půlnoci se válí na obzoru a pak zase začne stoupat.

V červnu zde slunce nezapadá. O půlnoci se válí na obzoru a pak zase začne stoupat. | foto: Libor Budinskýpro iDNES.cz

Půlnoční koupel za svitu slunce. Finská pohádka pro cestovatele

  • 18
V Laponsku právě začal dlouhý polární den. Každou noc se tu slunce koulí po horizontu, ale za obzor nezapadne. Vlastně se žádná noc ani nekoná. Našinec tu sice těžko usíná, ale místní s nadšením slaví svátek půlnočního slunce. Mají za sebou totiž dlouhou polární noc.

Slavnost letního slunovratu, kterou nazývají oslavou půlnočního slunce, patří k největším místním svátkům. Všichni Finové odjíždějí do svých letních domů k jezerům, většinou s rodinou či s přáteli, a tam několik dní slaví. Program není moc složitý: rybaření, grilování, popíjení a saunování. Severské léto je krátké a musí se pořádně přivítat.

Ale pozor, v jižním a středním Finsku zažijete jen bílé noci, kdy slunce zapadne před půlnocí a na tři čtyři hodiny ho vystřídá jakýsi lehký soumrak. Až za polárním kruhem je slunce na obloze celou noc. A čím víc se blížíte k severnímu pólu, tím je počet slunečních nocí vyšší.

Z pekla do pohádky

A jak probíhá slavnost půlnočního slunce? Přes den Finové chytají ryby, grilují a také notně popíjejí pivo či vodku. V podvečer navíc přidají saunování.

Pravá finská sauna není suchá, jak ji známe, ale kombinuje horko i páru dohromady. V jednom "prádelním" hrnci se ohřívá voda, druhý oheň rozehřívá kameny. Za chvíli je v malém kamrlíku jako v pekle. Takže rychle ven a šup do jezera. I když má pouhých deset stupňů, plavou ve vodě i několik minut. Je to pohádka. Slunce se líně koulí nad obzorem a vůbec mu nevadí, že právě odbila půlnoc. Finové jsou na podobná alotria zvyklí, ale pro Čecha představuje koupání pod půlnočním sluncem nezapomenutelný zážitek.

Na organismus Středoevropana však sluncem prozářená noc působí jako krabice redbullů, ani tři hodiny po půlnoci se člověku nechce spát. Ležíte v posteli a až do rána se neklidně převalujete ze strany na stranu.

Na den letního slunovratu Finové slaví a zapalují ohně na vodě.

Místní jezera jsou plná ryb. Stačí půl hodiny a máte večeři.

Sob nebo los

Jak do Laponska

Na malé letiště v městečku Kittilä létá z Helsinek jeden až dva spoje denně. Nedaleko letiště leží turistické centrum Levi, které se stalo střediskem zimních sportů. Nad Levi stojí hora vybavená množstvím vleků, sjezdovek a lanovek.

Zatímco v létě tu žije jen pár set lidí, v zimě se počet návštěvníků o víkendu běžně šplhá ke 20 000.

Z Levi se podnikají výlety do laponské divočiny. A to buď s nějakou místní agenturou, nebo na vlastní pěst. Většinou se putuje pěšky, na kratší výlety do divočiny mohou posloužit i čtyřkolky, díky kterým za pár hodin poznáte tolik, jako při několikadenním pochodu.

Další den vyrážíme na trek. Nekonečná zelená krajina působí naprosto velkolepě. Všude kolem vládne absolutní ticho, i když je údolí plné medvědů, rosomáků či sobů.

Zatímco nebezpečné šelmy nepotkáte, na polodivoké soby narazíte téměř na každém kroku. Neobyčejně odolná zvířata mají parůžky porostlé kožešinou. Sobi žijí celý rok volně v tundře, jen dvakrát ročně je Sámové seženou do osad, spočítají, označkují mláďata a porazí potřebný počet kusů.

Králem laponských bažin je ovšem los, obr vážící půl tuny a měřící až dva a půl metru. I jeho paroží je úctyhodné – může mít rozpětí až jeden a půl metru. "Na člověka neútočí, ale pokud ho potkáte v době říje, může to být nebezpečné," upozorňuje náš průvodce Pekka a předvádí zvláštní zvuk, kterým prý Sámové dokážou losa přivolat.

Nejběžnějším zvířetem v Laponsku je polodivoký sob.

Nocleh a kafe zdarma

O pár kilometrů dál míjíme prostornou dřevěnou chatku, před kterou ještě doutná ohniště. Kdopak tu asi bydlí? "Nikdo. Tady může přespat každý, kdo jde kolem. Chatky spravují správci národních parků a slouží všem turistům, samozřejmě zadarmo. Ve srubech je také zdarma k dispozici zásoba kávy a základního jídla," vysvětluje Pekka. Jenom tu nemůžete zůstat víc dní, pokud přijde někdo nový, musíte mu uvolnit místo.

Finové treky milují a rádi se toulají laponskou krajinou. Jen mají poněkud lepší vybavení než my – vojenské maskáče, klobouk a moskytiéru, která jim zakrývá obličej a vzdáleně připomíná masky našich včelařů. Jen tak mohou uspět v nekonečném souboji s miliony komárů, kteří dost nezdvořile kazí naše romantické zážitky.

V divočině je spousta vybavených chat, kde můžete zadarmo přespat.

Bez lodí se v krajině jezer obejdete jen stěží.

Lidé z močálů

Sámové jsou národem bez státu. Po staletí obývají severní končiny Evropy. V Norsku, Švédsku, Finsku a Rusku žije v současné době zhruba 80 tisíc Sámů, kteří představují jedno z posledních přírodních etnik Evropy. Část z nich se stále živí pastevectvím a kočuje se sobími stády, zbytek se již usadil v arktických městech.

Přestože mnoho lidí nazývá obyvatele severu Laponci, tento název není příliš vhodný. Pochází ze starošvédského výrazu lapp, což znamená hadr, tedy volně přeloženo hadráři. Sámové totiž nosili jen sobí kožešiny, oblékané chlupem dovnitř přímo na tělo, samozřejmě bez spodního prádla. Slovo Sámové naopak znamená lidé z močálů.