Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Puebla - půvabné místo Mexika

  15:39aktualizováno  15:39
Když jsem se v mnou stanovené lhůtě nedočkal kolumbijského víza a pracovníci konzulátu v Ciudad de México, kde jsem pobýval, mi sdělili, že se to ještě trochu protáhne, rozhodl jsem se nečekat a vydat se za dalším poznáváním Mexika s tím, že se pro vízum vrátím později. Jako svůj cíl jsem si vybral oblíbenou Oaxacu, ale před tím jsem se ještě chtěl zastavit v Puebla.

Vstal jsem brzy ráno, metrem dojel na autobusové nádraží Oriente a bez dlouhých průtahů nasedl do autobusu do Puebla. Jízda po dálnici s bezva povrchem trvala pouhé dvě hodiny. Cestou se nám otevřel výhled na známou kouřící horu Popocatépetl.

Puebla de los Angeles založil v roce 1531 páter Julián Garcés poté, co se probudil ze sna, v němž se mu zjevili andělé nabádající ho k vysazení města na jimi určeném místě. Puebla je tak jedno z mála mexických koloniálních měst, které nebylo vystavěno na předkolumbovských základech. Dlužno dodat, že je také jedno z nejhezčích a nejpříjemnějších. Jeho obyvatelé byli vždy poněkud konzervativní a tak jistě není náhoda, že Maxmilián Habsburský byl korunován na mexického císaře právě tam. Nedaleko od města se 5. května 1862 strhla bitva mezi mexickou armádou a francouzskými invazními sbory. Dva tisíce Mexičanů na hlavu porazilo šestitisícovou mnohem lépe vyzbrojenou přesilu Francouzů. Jak je to možné? Štěstí tenkrát stálo na straně domácích, francouzská vojska byla zasažena úplavicí a se staženými kalhotami se bitvy vyhrávají jen těžko. Během následujících deseti dnů se Francouzi vyléčili a porážku Mexičanům oplatili.

Autobusové nádraží v Puebla je dost daleko od středu města a tak jsem byl nucen použít služeb místní MHD. Nesvezl jsem se však až do centra, nýbrž jsem vystoupil u starého nádraží, které bylo přeměněno v železniční muzeum. Prošel jsem brankou a vstoupil do areálu staré stanice, ze které poslední pravidelný vlak odjel v roce 1974. Chodil jsem mezi jednotlivými exponáty, z nichž většina byla americké výroby, až si mě všiml průvodce a nabídl mi své služby. Podal mi velmi fundovaný výklad a bez zaváhání zodpověděl všechny mé otázky. Divil jsem se, kde nabral tolik znalostí a on se mi skomně pochlubil, že celý život na takových lokomotivách jezdil jako strojvedoucí. Když jsem se dostatečně nabažil, vše nafotil a odměnil starého průvodce vypravil jsem se do koloniálního centra města.

Ušel jsem několik bloků a odbočil doleva. Ulice se zúžily a já vstoupil do staré koloniální čtvrti. Architektura Puebla se trochu liší od zbytku Mexika tím, že tamní boháči si v minulých stoletích obkládali své domy a paláce pálenými glazovanými dlaždicemi s nejrůznějšími vzory nebo výjevy. Glazura se leskne a domy vypadají, jako by se koupaly ve slunečních paprscích. Téměř všechny pueblanské kostely mají střechy pokryty taškami ze stejného materiálu. A protože Mexičané mají rádi hýřivé barvy, působí ulice Puebla na šeď českých měst uvyklého cestovatele jako hotová kakofonie barev.

Z domů nejvíce vyniká Casa del Alfeńique (Cukrkandlový dům), jehož barvy, vzory, římsy a všelijaké ozdoby skutečně zanechávají dojem, jako by byl upečen z této pochutiny. Já jsem navštívil jiný dům, jakýsi ostrov italské renesance v Americe. Casa de Dean (Děkanský dům) z roku 1580 skutečně obsahuje 400 let staré fresky inspirované verši italského básníka a humanisty Petrarcy. Říká se, že fresky namalovali indiánští umělci pod dohledem a vedením děkana Dona Tomáše de la Plaza, který si toto sídlo nechal postavit. Když fresky po letech vyšly z módy, byly překryty vrstvami tapet, děkani se přestěhovali, dům sloužil dokonce jako kino a na malby se zapomnělo. V roce 1953 byly znovuobjeveny a po návštěvě prezidenta Miguela de la Madrid Hurtado v roce 1984 mexická vláda dům koupila, fresky zrestaurovala a zpřístupnila veřejnosti. Příjemný výřečný průvodce mi objasnil všechny výjevy a povyprávěl báje a pověsti na stěnách zobrazené a já jsem si na chvíli připadal jako na nějakém renesančním zámku u nás doma. Do reality jsem se vrátil až venku na ulici.

Pokračoval jsem v prohlídce města a po rozlehlé katedrále vstoupil do menšího jezuitského kostela, kde leží pochovaná China Poblana (Pueblanská Číňanka). Pověst praví, že to byla unesená čínská princezna, kterou do Mexika zavlekli piráti. Ona přijala křesťanství, konala ve své nové vlasti dobro a ovlivnila módu místního ženského kroje.

Až do setmění jsem se toulal městem a obdivoval se jeho půvabu. Posilnil jsem se v malé restauraci místní specialitkou nazvanou mole poblano, což je kuře s omáčkou z pálivých paprik, kakaa a kokosu. Pro našince poněkud nezvyklá kombinace, ale ujišťuji Vás, že to nechutná vůbec špatně. V Mexiku, podobně jako v jiných zemích, žádná národní kuchyně neexistuje. Typická jídla se liší podle toho, v kterém státě, provincii či kraji se cestovatel právě nalézá.

Když se začalo sluníčko sklánět k obzoru, jal jsem se nakoupit potravu na další den, který jsem hodlal celý strávit ve vlaku do Oaxacy. Zašel jsem na tržiště a koupil dvě kila vynikajících pomerančů, kilo banánů, půl kila neloupaných arašídů a šest housek. Takto vybaven jsem se přesunul na vzdálené nové neútulné nádraží, kde jsem se chystal strávit noc, protože vlak měl odjíždět ráno v 7.25. Alespoň tak to inzerovali na nádraží ve městě Mexiku. Čas odjezdu jsem zkontroloval a ku svému velkému překvapení zjistil, že hodina H byla již před dvěma měsíci posunuta na 6.40. A pak že žijeme ve věku revoluce informačních technologií! Mexická nádraží jsou ta nejbezpečnější místa k noclehu. I na stanicích, odkud již žádné osobní vlaky nejezdí, je vždy spousta strážníků soukromých bezpečnostních agentur. Co tam hlídají, nemám ponětí, ale mně ohlídali klidný spánek za chladné noci.

V Puebla je spousta malebných a klidných zákoutí.

Pálenými glazovanými dlaždicemi obložený dům skutečně vypadá, jaky by byl upečen z cukrkandlu.

Obrovská katedrála s mramorovou podlahou a s mramorovými a onyxovými sochami se nalézá v rohu náměstí Puebla. Kovaný plot zdobí sošky andělů.

Plaza de Armas (ústřední náměstí) je kolem dokola lemováno starobylými domy s podloubím.

Jeden z nejstarších kostelů v Puebla, San Francisco, leží na kraji historického centra až za okružní třídou. Mimo jiné je v něm pochován jeden mumifikovaný světec.

Autor:




Nejčtenější

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.