Již pátý den na jednom místě, pátý den přemíra sluníčka. Dobře vím, co tento pocit mírné, leč vtíravé nudy znamená. Sebrat mapu, balíček místo oběda a s mírnou trémou vyhledat vhodné místo na stopování. Musím vyslechnout dobře míněné rady od přátel, neboť samotná žena neurčitého věku, která se rozhodla stopovat, musí ovládat psychologii autostopu. Poučena stojím u benzinové pumpy, kde právě hodlám na základě oné psychologie vyčíst něco z řidičova obličeje. Cíl mého stopování je Mostar. Z Makarské, odkud vyjíždím, asi 150 kilometrů, což není malá vzdálenost. Sním o řidiči profesionálovi, který zná dokonale provoz na obávané magistrále. Najednou jsem přesvědčena, že takový přijel. Je to renault s přívěsným vozíkem naloženým plechovkami barev. Asi třicetiletý Jugoslávec mně vesele ukazuje na prázdné sedadlo vedle řidiče. Zanedlouho vím, že se jmenuje Marian, je klempíř, do Mostaru jede pro materiál. Marian je velice hovorný, k mému zděšení mi sděluje, že již třetí noc nespal, slavil narození dítěte. Přívěsný vozík, který pro mě znamenal bezpečnost, naprosto tomuto Jugoslávci nebrání v rychlosti 100 km v hodině. Ani plná čára ho neomezuje. Sedím na sedadle smrti a snažím se klást otázky, které by ho zaměstnaly natolik, že by povolil pedál plynu. Ale pro Mariana žádné takové neexistují a moje ruce zanechávají na sedadle mokrý otisk. Následující úsek cesty lze nazvat bez nadsázky riskováním. Dialog zemřel úplně, Marian jede neopatrně, na svůj stav nepřiměřeně rychle. Připadám si jako kaskadér. Pot se mi perlil na čele, tričko dávno propocené. V tu chvíli mě napadá spásná myšlenka. Doporučím Marianovi, ať si na chvilku zdřímne, že pojedu sama. Dodnes jsem na ten nápad pyšná. Bez nejmenšího odporu se přesouvá na moje sedadlo, aniž mě zasvětil do řízení svého vozu. A já nastartuji, zkouším řadit a pomalu a téměř klidná, přijíždím do Mostaru bez řidičského průkazu, se spícím Mariánem a s vědomím, že jsem v psychologii autostopu neobstála.
26. srpna 2000
