Byl bych ve svém živlu, nadšený a šťastný, hnal bych se jako o život a arktický mráz minus dvacet by mi dělal moc dobře.
Jenže nejsem pes. Bolí mě obě ruce a plíce. Taky mě zebou prsty. Tolik jsem se na to těšil a teď mám opravdový strach: nevím, jak tohle vydržím celý den.
Ještě před chvílí bylo všechno jinak. Když čekám, až nás vypustí jako poslední psí spřežení, tvářím se protřele jako Amundsen. Pojedu krajinou a budu si fotit. Nic na tom není.
Měla mě trknout ta absolutní hysterie okolo. Psi kvílejí, šílí, vyjí, vzpínají se, prosí, kvičí, skáčou v postrojích, nadávají a rvou se s brzdou, kterou zašlapuju do sněhu celou svou vahou výrazně zvýšenou čtyřmi vrstvami oblečení a banánem v kapse.
Pak někdo otevře branku. Amundsen nonšalantně sundá nohu z brzdy a lehce strčí do saní, jak mu to předtím řekli. V tu chvíli mu něco chce urvat ruce. Saně vystřelí jako dělová koule.
Hlavně se drž
Bleskne mi hlavou, jak se trefím do branky. To je jediné, na co se zmůžu. Ale už jsme venku, psi to zařídili za mě. Pak to přijde.
Buch! Saně přeletěly přes okraj cesty, kterou křižujeme, a dopadly na zem. Nahrnutý sníh. Asi půlmetrová mulda. Vzpomenu si, že mě před tím varovali. Jak saně letí vzduchem, vůbec nechápu, co se děje. Jen instinktivně poklesnu v kolenou, abych udržel těžiště nízko. A zápasím o to, abych zůstal stát.
Bum! Druhá strana cesty, druhá mulda, druhý skok. Ale už jsme v lese. Zatáčka. Ježišmarjá...
Tip na dovolenouVyberte si z nabídky zájezdů do Norska na dovolena.iDNES.cz. |
Modlím se, abych to nezvoral. Než jsme vyjeli, třikrát jsem slyšel psovodské přikázání číslo jedna: Pořád se drž saní. Nikdy je nepusť, jinak ti psi ujedou. A tak mačkám madlo jako bostonský škrtič.
Dokonce mi dali rychlé školení, co mám dělat, kdybych padal. Protáhnout ruku pod madlem, sevřít ho do jamky mezi předloktím a bicepsem a držet, až v pádu převrátím na stranu i saně. Tím psy zastavím. Ale přijde mi to hrozně složité. V tom kalupu bych to určitě nezvládl.
Pro tyhle psy, kteří se narodili, aby běhali sněhem a tahali saně, mají to v genech a po ničem jiném netouží, představuje každá zastávka malá muka.
Jsem v zatáčce. Přenesu prudce váhu na pravou sanici, trochu trhnu rukama doprava. Fakt zatáčím. Funguje to. Pak další zatáčka a další. Když vjedu na hrbol, jdu do podřepu. Vnímám, že jsem v lese, ale místo stromů vidím jen šmouhy. Kdyby tam stála Miss World v bikinách, ani bych si jí nevšiml.
Pokaždé, když jdu do dřepu nebo se vyhnu větvi, spadne mi čepice do očí. Ledabyle jsem ji utáhl. Vůbec nevím, kam jedu. Držím se jednou rukou, protože druhou vracím čepici zpátky. Samozřejmě se zrovna blíží další zatáčka nebo sjezd.
Najednou se přede mnou zvedne kopec. Záchrana. Vlítneme do něj a jako by mě táhl tank. Pak toho mají i oni dost. Mads, vůdce smečky čtyř psů, se ohlédne. Ten pohled je jasný: Šéfe, mákni taky.
Odrážím se jednou nohou jako na koloběžce. Pak seskočím ze sanic, běžím a tlačím saně. Chci si u psů šplhnout.
To byla další rada, kterou jsem před odjezdem dostal: Oni tě berou, jako že jsi taky pes. Ocení, že se zapojíš. Jste smečka.
A tak šlapu a běžím. A jsem rád, že mě nevidí. Oni běží lehce a elegantně. Já mám na nohou obrovské polární boty. Jako bych běžel v sudech. A navlečený jsem, že běžím jako ve skafandru.
Trvá to nekonečně dlouho. Svaly na rukou mě opravdu bolí. S dechem to taky není valné. A to ještě pořád říkám hezky mile: "Hooodný pejskové, nojo, hodný jsou, moc hodný." Najednou se přehoupneme přes vrchol a před námi je rovina. Záchrana aspoň na chvíli. Prudce zašlápnu brzdu, protože jsme dojeli saně před námi. Moji hodní pejskové zavrtávají hlavy do sněhu. Je jim vedro.
Tak tohle všechno se stalo za prvních dvacet minut.
Štěňata při malé zastávce během výcviku
Narodili se pro to
Včera to bylo jednodušší. To jsem se jenom vezl v saních a fotil. Cvičili jsme štěňata. Je jim devět měsíců. Christel, což je plavovlasá vikinská bohyně s copem až po pás, jede na čtyřkolce s Janou, což je kupodivu Slovenka, za nimi jedeme my se psy, které vede Thomas. Ženeme se po řece tam a zase zpátky. Je to náš Yukon. Při návratu jedeme už do zapadajícího slunce.
Nebe je rudé, sníh modrá, jak se šeří. Psi běží a běží, je v tom cítit rozkoš. Narodili se pro to. Mají to v genech.
Najednou se oddělí od trasy, kterou určuje čtyřkolka. Vybrali si vlastní stopu. "Vidíš, Christel? Tudy je to lepší," říkají tím.
Když se vřítíme domů, sundáváme jim postroje a začíná se připravovat jídlo. V normální míchačce. Rozemleté maso, granule a všechno ostatní.
Dospělí psi, a celkem je jich na sedmdesát, čekají každý u své boudy ve výběhu velkém asi jako půlka fotbalového hřiště. Vlastně ne u své. Držím za obojek psa, kterého jsem právě svlékl z postroje, a zeptám se, kde je jeho bouda. Dozvím se, že tam, kde je zrovna volno. Psi jsou na řetězu připevněném k trubce zaražené do země, takže mohou chodit volně okolo. Někdy ale musím zasáhnout: pes omotá řetěz kolem trubky, při značkování ho počurá, takže vše zamrzne a drží jako beton. Tak to musím nohou rozkopat a uvolnit, aby měl pes zase rozhon.
Servíruje se večeře. Žrádlo se vyklopí do kolečka, Thomas ho nabírá zednickou fankou a plácne ho každému psovi na plochou střechu boudy. Je to asi jeden a půl kila.
Pak jsou psi puštěni z řetězů, aby se proběhli a pohráli si. Potom znovu dostanou řetěz, ještě si zavyjí a jdou spát.
Vím to dobře, protože hned vedle výběhu začínají sruby pro turisty. A já bydlím v tom prvním. Nad dveřmi mám losí paroží a nejbližší pes leží dva metry od mé postele.
Sní tam své pejskovské sny o tom, jak zase vyběhne se saněmi v zádech.
Tábořiště
Cítím šampaňské
Jestli to byl zrovna Mads, dneska mu ty sny splním. A ostatním taky. Moji další psi se jmenují Borge, Energy a Roding.
Teď tady oddychují, jazyky venku a já si myslím, že toho mají dost. Ale když se spřežení před námi rozjede, začnou kňučet a dotírat. Umírají touhou vyrazit.
Pustím brzdu a drcnu do saní. Psi vyrazí jako katapult. Sice už spálili počáteční nadšení, ale za pár minut už zase olizují paty psovodovi před námi. Musím znovu brzdit. A nakonec zastavím.
Psi se ohlížejí přes rameno, jazyky jim visí, od tlam jdou obláčky páry. Mají udivený výraz: Šéfe, co je?! Už jsme je zase měli a nic!
Takhle se to opakuje několikrát. Psi už mají zastávek plné zuby. A já taky. Abych zvětšil rozestup, čekám dlouho. Psi se vzpínají jako koně.
Pak jim povolím. Saně sebou trhnou a po zádech mi přejede záchvěv blaha. Jako bych odzátkoval lahev šampaňského.
Máme před sebou dlouhé minuty, kdy jsme sami. Jen oni, sníh, mráz, slunce, já, volnost a stopy sobů. To už je jiná jízda.
Psi se sladili jako písty. Obdivuju jejich pravidelný, vytrvalý krok. Pod hustou srstí jim pracují svaly. Jsou dokonalí. Střídají klus a cval, aby se tak neunavili.
Hlavy se jim kývají nahoru a dolů, uši létají jako stěrače. Občas některý strčí z čisté radosti do jiného čumákem, jednou Energy stačí v běhu zastrčit hlavu do sněhu, aby se ochladil, a Roding v jednu chvíli začne poskakovat jako faulovaný fotbalista, až mám obavu, že se mu něco stalo. Ale pak jen za běhu upustí šišku a jede se dál.
Kloužeme po sněhu, je absolutní ticho, slyším jen, jak jejich tlapky dopadají na zmrzlý sníh a oni oddechují. Christel říká, že to zní takto: Čiličaka čiličaka, uf, uf, uf.
Hezky k nim mluvím, a když se zvedne nějaká terénní vlna, odrazím se nohou, aby cítili, že jsme jedna bytost.
Běží a běží. Pro to se narodili, to si z celého srdce přejí, nic jiného nedělají, a když už jednou nebudou moci, budou se kvůli tomu trápit. Jana mi včera ukázala psa jménem Torterje. Má krásně modré oči a byl jedním z nejlepších. Jenže je mu dvanáct a teď z boudy smutně kouká na spřežení, která odjíždějí bez něj.
Ale my jsme v pohybu. Připadám si jako neohrožený muž divočiny s námrazou na vousech, který drží osud ve svých rukou. Ale je to jen iluze. Moje jízda se psy je život v kostce: svištím někam a nevím kam, myslím, že všechno řídím, ale ve skutečnosti neovlivňuju skoro nic, protože jsem ve vleku smečky a každou chvíli můžu spadnout.
A taky na to dojde.
Moje spřežení (jeden pes se nechce fotit) hned po návratu. Ještě jsme udýchaní.
Haf, haf: Šéf spadl!
Vyklopil jsem se na úplné rovině. Nejdřív spadl chlap přede mnou. Snažím se přijet až k němu, abych chytil dlouhý provaz, který se táhne za každými saněmi. Tím bych ho jistil. Zkušeně přivedu psy, kam potřebuju. Ale když se nakloním, až moc přenesu váhu na jednu stranu a padám taky. Protože jsem trochu vyjel ze stopy, pravá sanice se probořila do měkkého sněhu. Saně se kácejí, naštěstí jako zpomalený film. Prostrčím ruku pod madlem a v líném pádu saně převrátím. Psi se otáčejí a zírají. Tohle svět neviděl a pes nežral: Šéf upadl, když jsme byli na rovině a navíc jsme stáli. Už vím, co budou večer výt do kraje.
Když saně převracím zpátky, musím na sanice skočit už v okamžiku, kdy se dotknou stopy. V tu chvíli se psi katapultují dopředu. Přinutit je, aby čekali, by bylo těžší než naučit je jíst příborem.
A tak ve chvíli, kdy je levá sanice ještě ve vzduchu, skáču na ni a přirazím ji k zemi. Psi vystřelí. Slilo se to v jediný pohyb. Lituju, že tam nikdo není. Muselo to vypadat, že to nacvičujeme roky.
Krajina je lehounce zvlněná, jen tak, aby nebyla nudná. Občas je úplně placatá, to je pod námi asi nějaké jezero. Je prázdná. Břízy nejsou větší než křoví a borovice jsou hubené a zakrslé.
U jednoho takového háječku zastavuji. Už tam plápolá oheň a leží snad čtyřicet psů. Všechna spřežení, která vyjela. Jsme na cestě skoro čtyři hodiny. Thomas přiváže provaz od mých saní ke stromu lodní smyčkou. Psi vědí, že teď to mají marné, a tak se složí do sněhu. Udělají si tam pelíšky a pěkně se chladí. Jejich dech se sráží v nitkách jinovatky na srsti. Pohladím ty své jednoho po druhém. Roding je klaun. Převrátí se na záda a musím ho drbat na břiše.
Jídlo pro všechny psy na Engholm Husky Lodge se připravuje v míchačce.
Arktická romantika u vchodu do srubu
Moc se jim v duchu omlouvám a slibuju, že už nebudu číst Jacka Londona. Myslel jsem si, že jsou to rváči. Včera jsem zbledl, když jsem viděl ve výběhu děti, jak je hladí. Jedné holčičce pes stál předními tlapami na ramenou. Chtěl jsem skoro volat o pomoc, ale nevím, jak se to řekne norsky. Pak jsem zjistil, že všichni jsou přítulní, chtějí hladit, drbat a hýčkat. Kvůli tomu mám ostatně i pravý anorak ze sobí kůže. Chrání před větrem a taky před tlapami psů, kteří se chtějí mazlit.
Pak jdu k ohni, abych se ohřál. Koukám, že jsou tady taky dvě děti, vezly se na saních. Kolem leží kožešiny. Na nich se nesedí, ale klečí. To aby člověk mohl rychle vyletět, kdyby se něco dělo. Opeču svůj banán a chleba s lososem. Pak dostanu od Christel dřevěný hrneček s kakaem.
Slunce už má dne dost a začíná mizet. Pořádně mrzne. Jsme poblíž městečka Karasjok, čte se to Karašok, ale pro mě to je hlavně šok: je to nejchladnější místo Norska. Občas i minus padesát.
Psi už mají ležení dost. Najednou začnou vstávat, skákat a výt. Rve to uši a je na to jediný lék. Tak jedeme.
Může se hodit
|
Chci nějaké fotky, šlapu napřed do zatáčky. A pochopím rychle, k čemu jsou psi dobří. Jakmile sejdu ze stopy, probořím se do sněhu až po poklopec. Kdyby mi ujeli, ujdu za den pět kilometrů a vyčerpáním padnu.
Ale pejsánkové mi neujeli. Naskočím, zůstali jsme jen s Thomasem. Dvě spřežení. Svištíme. Už si dovolím hodně. Sjezdy pouštím, co to dá, nakláním se do stran, ručkuju po madlu. Jsem přízemní akrobat, žonglér na saních. Už zase cítím šampaňské. Je to opojení.
Psi zrychlují a ženou. Vědí, že jedeme domů. A najednou tam jsme. Škoda. Některé věci by neměly v nejlepším přestat.
Odstrojím psy, drbu je a hladím. Děkuji každému zvlášť. Roding mi strká hlavu do podpaží.
Večer se na nebi objeví polární záře a přelévá se jako plazma. Ráno pomáhám uklízet zmrzlé bobky.
