Podmínky pro surfování jsou ve francouzském Baskitsku jedny z nejlepších v Evropě. | foto: Pavel Eichler, iDNES.cz

První dny surfování pořádně bolí, ale jsou nádherné

  • 11
Sedím na pláži na jihozápadě Francie v surfařské oblasti u městečka Hossegor. U jointa a místního piva Kronenbourg rozjímám nad oceánem. Pozoruju dění ve vodě a snažím se pochytit nějaký trik borců v neoprenech, kteří si užívají báječných vln. Jedno máme společné: tam, kde oni z prkna seskakují, já chytám vlnu a pokouším se vstát a jet alespoň několik vteřin.

Bolí mě ramena, ruce, nohy, mám plné oči prosolené vody. Rok jsem nesurfoval, naposledy loňské září v portugalském Algarve, kde jsem se ho dotkl poprvé v životě.

Už při odjezdu jsem věděl, že se na téměř sedm palců dlouhý "nesmysl" vrátím co nejdřív. Za jediným cílem, chytit vlnu a sjet ji, buď vlevo nebo vpravo.

Pomáhat mi k tomu má surfařská legenda z JAR Kevin Olsen, který už dva roky v Hossegoru provozuje školu. "Je to zatím jen sedm měsíců, zbytek je zima anebo jsem někde surfoval," opravuje mě se smíchem.

Ve francouzském Baskicku se mnou je přibližně dvacítka Čechů v zastoupení Brno, Hradec Králové, Zlín, Praha, Karlovy Vary, Kladno, Havlíčkův Brod. Jsme účastníci surfařského kempu, který organizuje parta z Čech. Hodně z nás sem přivedla vášeň ke snowboardingu. "Od půlky léta netrpělivě vyhlížím sníh," říká student Eda.

Zbytek je tu ze zvědavosti, touze po poznání nových věcí. "Líbilo se mi, že je to nová zkušenost, že tam budou cizí lidi a všechno se odehrává u moře, které miluju," vypočítává sympatická blondýnka Lenka, povoláním barmanka na diskotéce v Kladně, důvody, které ji do Hossegoru zavály.

Bez neoprenu by surfařům byla v moři zima. Většinou v něm stráví i několik hodin bez ohledu na počasí.

Na jednom prkně

Eda si k surfingu přičichl během studijního pobytu v americkém San Diegu. Na pláži si půjčil prkno a zkusil si to. Sám, bez instruktora.

"Evidentně jsi talent od přírody," houkám na něj už třetí den. Edovi se povedlo, o čem si zbytek výpravy zatím může nechat jenom zdát. Chytil vlnu za pěnou, kde se plácají naprostí začátečníci a celkem zadiktoval. Nejenže na ní byl dobrých šest sedm vteřin, ale navíc i zatočil. "Byla to spíš náhoda," culí se, ale je vidět, že má nakročeno do polovičního transu.

Nebyla, hned druhý den na vlně vydržel dobrých deset vteřin několikrát. Poslední den už diktoval, až jsme ostatní v duchu záviděli, v dobrém slova smyslu, byli jsme všichni tak říkajíc na jednom prkně. Vyrovnaným partnerem mu byl jen jediný další účastník kempu - jednatřicetiletý Jirka, podnikatel z Brna. Ten se ovšem učil surfovat na Havaji. Sice jen pár dní, ale podlehl boardu natolik, "že jsem věděl, že ještě letos pojedu," říkal.

I my ostatní jsme na závěr kempu dali svých deset vteřin, hrozně se nadřeli věčným pádlováním a měli sůl a písek, kam jsme se jen podívali. Za pár týdnů sice propukne zimní sezóna, kterou netrpělivě vyhlížím, ale stejně už myslím na červen, kdy se zcela jistě do surfařského kempu vrátím. Dám půl minuty, možná minutu.

Během prvního týdne surfování se naučíte dopádlovat na vlny, rozpoznat, která je ta pravá k chycení. Pilní žáci se na surf už postaví a chvíli jedou. I ta chvíle ale stojí za to.

Surfing byl tajemství bohů

Ovládnout takovou neskutečnou sílu, jako je lámající se dvoumetrová vlna v oceánu, je až šamanská technika. Musíte správně ležet na boardu, správně rozpoznat, že se k vám blíží slušná vlna, začít včas pádlovat rukama, mít dobře zvládnutou techniku vstávání a hlavně cit pro balanc.

Hodně z toho se dá natrénovat, ale ovládnout živel, to chce cítit ho srdcem.

Do Evropy se surfing dostal začátkem 50. let díky americkému režisérovi Peteru Viertelovi, manželovi hollywoodské herečky Deborah Kerr. Na prkně, které si nechal poslat z domova v Malibu (v Evropě do té doby surf nebyl), nadchnul všechny tehdy na pláži přítomné mladé lidi.

Když se dnes rozhlédnete například po nádherných plážích francouzského Baskicka, je vám jasné, že se surfing na této straně Atlantiku nadobro zabydlel. A na rozdíl od sněhu, moře neubývá... - více zde