"Vždy jsme si pomáhali, ale v nemoci jsem Jirkovi pomoci nemohl," řekl v neděli životní Hanzelkův přítel Zikmund.
Kdo, byť jen krátce, poznal Jiřího Hanzelku, musel mu závidět. Zjevem i duchem to byl výjimečný muž. I ve stáří si udržel postavu gymnasty a husté blond vlasy. Úctu lidí si získával svými rozsáhlými encyklopedickými znalostmi, pokorou a málo vídanou lidskostí.
Před léty jsem Jiřího Hanzelku navštívil na jeho chalupě v jižních Čechách a on - vida mou trému - usedl za varhany a čtvrt hodiny mi hrál zpaměti úryvky ze skladeb Johanna Sebastiana Bacha, aby navodil tu správnou atmosféru. Dosáhl však opaku: padla na mne ještě větší nervozita. Poznal to.
Hanzelkova tehdejší partnerka Julie vařila bramboračku a vůně hub přiměla mého hostitele k dalšímu nápadu: "Víte co, dáme si polévku." Až ta mi pomohla a já pak s Jiřím Hanzelkou strávil nezapomenutelné odpoledne. Připomenu si je vždy, když hledám způsob, jak se zbavit nahromaděné nervozity a vzteku.
|
JIŘÍ HANZELKA |
|
24. 12. 1920 - 15. 2. 2003 |
Bolest na sobě nedal znát
Jiří Hanzelka musel v posledních letech strašně trpět. Zlomeniny obou krčků stehenních upoutaly člověka, který objel celý svět, na lůžko či invalidní vozík. A přesto na sobě nedával nic znát.
Když jsem ho před časem párkrát navštívil ve vinohradské nemocnici, bylo přesto tu a tam patrné, jak jej role nemocného a v pohybu omezeného člověka ponižuje. Ani slůvkem si však nepostěžoval.
Zranění cestovateli zabránilo, aby převzal od prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy. Udělal to tehdy za něj celoživotní přítel Miroslav Zikmund. Říkal, že jejich kamarádství je tak silné, že je ani Jirkova nemoc nemůže rozdělit. "Když mi Václav Havel medaili předával, mrkl jsem vedle sebe a Jirka tam - alespoň pro mne - byl ."
Zikmund: Dvakrát mi zachránil život
I dnes, když Zikmund občas listuje ve vzpomínkách či vystupuje v rozhlase, tak prý hovoří a jedná i za Jirku. "Dělám to tak, jak jsme byli zvyklí v našem zaběhnutém 'duálu'. O každé řádce či stránce jsme diskutovali a občas si přitom i vjeli do vlasů," vzpomíná Zikmund.
Hanzelka mu dvakrát zachránil život. Poprvé, když opilému pilotovi nad pralesem přepnul na poslední chvíli nádrž benzinu a motor klesajícího letadla znovu zabral. Podruhé, když Zikmund mizel v bažině a on ho vytáhl.
Cestovatelé se nikdy netajili, že si nepotrpí na oficiální uznání. Až na jedno: masajští průvodci Sambonanga a Kimatare jim věnovali věnce vítězství z kilimandžárských protěží, když na Kilimandžáro vystoupili. Letos je tomu pětapadesát let.
|
Češi se podobají trávě, která ve větru lehne |
|
Již na lůžko upoutaný Jiří Hanzelka poskytl před časem MF DNES exkluzivní rozhovor, v němž označuje českou společnost za nemocnou. Přinášíme z něj vybrané pasáže. Proč jsou Češi nemocní? Nechávají si líbit až příliš mnoho, a přitom nejsou schopni - alespoň zatím - vytvořit takový demokratický systém, který by zabránil rostoucí nezaměstnanosti, inflaci, opakujícím se potížím průmyslu, rozkrádání bank či fondů. Že se v Česku často s úspěchem a beztrestně krade, má na morálku lidí zničující důsledky. A jak by se podle vás měli léčit? Podobají se trávě, která v silném větru lehne, a když se poryv přežene, tak se opět postaví. Obávám se, že pokud se tato země opět ocitne v mezní situaci, budou Češi velmi pasivní. A když je zoufalství přece jen dožene k nějaké aktivitě, tak bude velmi zmatená. Ne všichni Češi se chovali - třeba ve druhé světové válce - jako tráva ve větru. Proč vás v poslední době tolik zaujalo téma lidské tolerance? Přivedla mne k tomu zkušenost s mnoha národy světa na různých stupních vývoje, které sužovaly stejné starosti, traumata a nebezpečí. Lidské utrpení vyplývá téměř vždy z nedostatku tolerance. Ono je vlastně jedno, jestli jde o netoleranci mezi manželi, v rodině, ve vsi, uvnitř státu, anebo zda jde o mezinárodní konflikt. Vždy jde o nedostatek schopnosti přesvědčit druhého o své pravdě. V extrémní podobě jde o nacionalismus či rasismus. To, co končí mezi mužem a ženou rozvodem, může v mezinárodních vztazích přerůst v tragédii. |
