Jinak panuje ticho. Ve vinicích pod Hradem štěbetají ptáci, po kamenité cestě k bráně Hradu cválá jezdec a nad dvěma opevněnými městy na březích Vltavy se stahují mraky. Několikatisícová Praha se chystá na déšť. Díváme se na hlavní město července roku 1300. Strávíte-li pár hodin nad nějakou knížkou o dějinách hlavního města, není tak těžké projít od Hradu k Vltavě, zapojit fantazii a představovat si, jak stejná místa vypadala před sedmi sty lety. A proč zrovna rok 1300? Jen tak. »Striktně vzato, odsud bychom neviděli nic, neboť bychom stáli v hradním příkopě,« říká s úsměvem dr. Jan Vlk, historik a znalec Prahy,na vyhlídce, ze které dnes tisíce turistů hledí od Hradu na panoráma Prahy . »Takže bychom možná stáli po kolena v pěkném neřádu,« dodává dr. Pavel Bělina, druhý historik ochotný vyrazit na výlet do roku 1300 a popustit při tom uzdu fantazii. Víme o té době hodně. Ale spoustu toho nevíme, a musíme tedy zapojit obrazotvornost. Není to přesná rekonstrukce, spíš hra. Příkop, ve kterém stojíme, patří k Hradu obehnanému zdmi a dřevěnými palisádami. Za bránou, střeženou vysokou kamennou věží, jsou dvě baziliky, několik hospodářských staveb a kamenná budov a královského paláce. Uvnitř možná král Václav II., předposlední muž rodu Přemyslovců, spřádá plány výpravy do Polska, jehož korunu brzy získá, a tak trochu možná přemýšlí o ženách, konkrétně o jisté Elišce Rejčce. A také asi hledá, kam se schovat před bouřkou, ze které měl - tak jako z koček - fóbii. Ale nechme krále králem a raději vylezme z příkopu, či spíše rokle, a dívejme se kolem sebe. Tak před námi po pravé straně je kopec svatého Vavřince, tak řečený Laurenziberg , dnes Petřín. Dost možná byl holý a vyprahlý . A možná bychom zahlédli i šibenici, neboť to byl též vrch popravčí. A kousek dál doleva se líně plazí Vltav a, širší než dnes. Po delších deštích by mohly přijít záplavy. Podél řeky jsou rozptýleny dřevěné domky osad, políčka a louky, na kterých se pase dobytek. Občas tam je nějaký sad či remízek. Z větší blízkosti bychom viděli děti, které se honí na louce,skupinku jezdů klusajících podél vody a rybáře se sítěmi. I od Hradu je vidět Vyšehrad, který dominuje okolí, i když jeho věže jsou menší než dnes. A teď to hlavní, proč tady vlastně jsme: město, přesněji řečeno města dvě. Za Vltavou, překlenutou už více než sto let Juditiným mostem, leží za hradbami Staré Město. Nás však dnes spíše zajímá Malá Strana, taktéž sevřená v hradbách, jejíž kamenné i dřevěné domy, kostely a tržiště jsou hned pod námi. Vítr nahoru k Hradu nese vůni chleba a kouře. Před půl stoletím sem začali přicházet ze severního Německa osadníci, vesměs řemeslníci. Král je sem pozval, aby vystavěli moderní město, ze kterého by měl užitek. Tak, půjdeme dolů. Nemůžeme přímo od Hradu, samozřejmě, tam je strmý sráz. Musíme kousek popojít. Asi tam, kde je dnes Kavárna u zavěšeného kafe, je kamenitá stezka. Klouže to, hodně to klouže, neboť pršelo a není snadné sejít dolů, na frekventovanou cestu, táhnoucí ze shora od Strahovského kláštera. Byla zhruba tam, kde je dnes Nerudova ulice. Směry i poloha hlavních cest se za staletí příliš neměnily. K bráně města, k věži v opevnění, o všem musíme ještě ujít dalších asi sto padesát metrů přibližně tam, kde je dnes Jánský vršek. Věž hlídají stráže. Vzhledem k tomu, že vy sami řídíte toto dobrodružství, představte si pro jistotu, že si vás nevšimli, neboť dřímají a jsou znaveni dusnem před bouřkou, bude to tak snazší. Jinak by si vás nepochybně všimli, neboť kdo měl tehdy přes sto šedesát centimetrů, byt dlouhán. A konečně jsme za branou, ve městě malostranském, v několikatisícovém městě řemeslníků a obchodníků. Vešli jsme do docela hezké ulice, domy jsou výstavné, z kamene mají základy a často jsou z něj celé. Před nimi je do ulice vyloženo zboží, protože dům musel sloužit především obchodu a řemeslu. Před domy na ulici - mohla být zpevněna kameny - pokojně kráčí několik občanů, oděných dle tehdejší módy v nohavice, v tuniku, a neboť se čeká déšť, taktéž v plášť. Na koženém pásku se jim pohupuje váček s penězi. Mezi nimi kráčejí dolů na trh na dnešním Malostranském náměstí upovídané ženy . Z úzkých oken domů se s line vůně postního jídla, nejspíš zeleniny, ryb či vajíček. A děti dělají to, co dělaly vždy, hrají si. Život má poklidný rytmus. Dokázali bychom se na tehdejším tržišti pohádat s českou trhovkyní o cenu slepice? Jen s velkými problémy, jazyk se za tu dobu hodně změnil. Dalo by se to srovnat s tím, kdybychom bez přípravy vyrazili do hádky s trhovcem v dnešním Bělehradě či Lublani. »Za pár týdnů bychom se ale určitě dost slušně rozmluvili a zvládli základní slovní zásobu. Nebyl by to zase takový problém,« říká dr. Bělina. Faktem je, že zrekonstruovat přesně jazyk ulice tehdejších Čechů se nedá. »Jako vzdělaný host či cizinec byste nejspíš vyhledal nějakého kněze , vzdělaného muže , aby vám poradil, co a jak,« říká dr. Bělina. »Rád by vás přijal. Jednak bylo dobrým zvykem chovat se k hostům přívětivě a pohostinně, a hlavně: rozhodně by se nepřipravil o možnost dozvědět se novinky ze světa.« Stejně jako vy by mluvil latinsky. Tak co tře ba zajít do gotického kostela svatého Mikuláše? To je ta stavba na tržišti, na kterém se daly nakoupit hlavně čerstvé potraviny. Pokud by cizinec byl řemeslník, zamířil by nejdříve k mistrovi svého cechu. Ten by ho po schodišti vyvedl do obytné místnosti, prostě zařízené dřevěným nábytkem. (Děti se před podivným cizincem schovaly ještě o patro výš, pod střechu.) Host by patrně dostal polévku a pečínku s chlebem - ovšem dnes ne, je pátek, tedy postní den. (Chudina, které ovšem na Malé Straně moc nebylo, spíše konzumovala různé obilné kaše či noky.) A co se pak zastavit v nějakém hostinci na pár hltů »patoků« (patoky = slabé piv o)? »Naši předci abstinenti rozhodně nebyli, pilo se dost,« říká dr. Vlk a před návštěvou krčmy radí: »Dejte si pozor na falešné hráče.« Taktéž ženy povětrné byly vždy tam, kde byly peníze . Na straně druhé ovšem se ledascos nesmělo: dbalo se například na to, aby se v hostincích neklelo, takže pozor, abyste se náhodou nerozmluvili příliš rychle. A dokázali bychom s chlapíkem v hospodě nalézt společné téma, dokázali bychom překonat rozdíl v »mentalitě« sedmi století? »Určitě. V těch podstatných věcech se zase tak moc nelišíme,« říká dr. Vlk. »Měli podobné starosti jako mají dnešní lidé.« Nad patoky se tedy asi probíraly novinky a drby, ale také obchody a jiné vážné věci. A jak bychom tedy dopadli, kdyby se celý tento výlet do roku 1300 odehrál ve skutečnosti? »Myslím, že s trochou znalostí a prozíravosti by tam rozumný a tolerantní člověk přežil a rychle našel své místo,« soudí dr. Bělina. V některých ohledech byla ovšem středověká pravidla nekompromisní: tře ba krádež, to byl hrdelní zločin a každý to dobře věděl. Kdo si půjčil peníze,musel je vrátit a bylo opravdu zvykem dodržet dané slov o. »Proto se obávám, že nemálo našich současníků by rychle skončilo ve vězení či na šibenici,« říká dr. Bělina.
Co si přečístVlk, Jan a kol.: Dějiny Prahy, svazek I., Paseka, Praha 1997.
Vaníček, Vratislav: V elké dějiny K oruny české II., Paseka, Praha 2000.
 Výstřelky v účesu i oblečení, Velislavova bible, 14. století |
 Gotické oblečení ve 14. století |
 Pražský groš. |
 Nejstarší panoráma Prahy - dřevořez z roku 1493. |
