Mlhavé šero se zvolna rozestupuje a širokým ledovcovým údolím se otevírá pohled na Strathcona park. Je to nejpůvabnější kout západní Kanady, přesvědčují vás jedním hlasem všechny brožury a průvodce, jaké jen lze o tomto přírodním skvostu na ostrově Vancouver získat.
Skutečnost? Je dost tvrdá. Před sebou máte nekonečné kilometry čtvereční »měsíční krajiny«. Pod zemí je množství barevných kovů, vysvětlí vám dělník v pracovní kombinéze. Netrpí pocitem, že by napomáhal devastaci panenské přírody. Koukejte, ukáže na dvě srnky uprostřed ohyzdných průmyslových staveb. Jak to, že truchlivý pohled na zdevastovanou krajinu je na míle vzdálen tomu, co vám nabízely lesklé barevné brožury? ptáte se zklamaně. Důvod je jednoduchý. Turistické propagační materiály se nijak neliší od všech standardních nosičů reklamy. Lakovat skutečnost na růžovo je prostě jejich prvním i posledním posláním. Nefunguje zavlažovač vody před hotelem a trávník ztratil jásavě zelené tóny? Nic složitého, sahá grafik po myši. Tuhle se klepne více svěžích tónů a úspěch je na světě. »Reklama je navoněná zdechlina,« pravil kdysi fotograf Oliviero Toscani. Stejný výrok by se dal vztáhnout i na mnohé tiskoviny propagující turistický ruch. Máte se na pozoru, když se propaguje turistická kancelář. Když však posloucháte o zemi vašich snů, vaše pozornost již ochabuje - princip je přitom stejný. Jak vypadá nejkrásnější západ slunce na Srí Lance? Fotu na letišti v Kolombu pochopitelně vévodí okrové pásy proložené temným tónem a samozřejmě - rybáři na bambusových chůdách. Při cestě podél pobřeží je pak stěží zahlédnete. Stejně jako prodavači čaje před mešitou Hagia Sofia v Istanbulu, maročtí prodavači vody ve stejně barevných krojích plní jedinou funkci: stát v cíli vašich fotografických hledáčků. S normálním životem země mají asi tolik společného jako cirkusový medvěd s opravdovou divočinou. Propagační tiskoviny na druhou stranu nejsou nikterak záludné, nabízejí vám mystifikaci, se kterou tak nějak počítáte. Podvědomě tušíte, že mořské pobřeží ve vyprahlé africké zemi zřejmě nebude jen jeden vodotrysk vedle druhého a že u bazénů se promenují i jiné fyziognomické typy než oslnivé blondýny s přebujelým poprsím. Ještě více však možná zaskočí »seriózní« nosiče informací. Zjistíte třeba, že autor ambiciózního průvodce dotyčnou zemi ani nenavštívil, informace má z doslechu a země v jeho podání je tedy vystavěna se stejnou dávkou fantazie jako v mnohem skromněji se tvářících katalozích. Jak tedy získávat informace o zemi, která vás zajímá? Odpověď zní - z co nejvíce zdrojů. Od známých, kteří ji navštívili, z filmu, z knih a z nejlepších průvodců, jako je třeba Lonely Planet. I potom však musíte počítat s tím, že ne vše bude takové,jaké jste si to vysnili. To je ale v pořádku. Kdyby vás nečekalo vůbec žádné překvapení, byla by vlastně nuda někam cestovat.
Skutečnost? Je dost tvrdá. Před sebou máte nekonečné kilometry čtvereční »měsíční krajiny«. Pod zemí je množství barevných kovů, vysvětlí vám dělník v pracovní kombinéze. Netrpí pocitem, že by napomáhal devastaci panenské přírody. Koukejte, ukáže na dvě srnky uprostřed ohyzdných průmyslových staveb. Jak to, že truchlivý pohled na zdevastovanou krajinu je na míle vzdálen tomu, co vám nabízely lesklé barevné brožury? ptáte se zklamaně. Důvod je jednoduchý. Turistické propagační materiály se nijak neliší od všech standardních nosičů reklamy. Lakovat skutečnost na růžovo je prostě jejich prvním i posledním posláním. Nefunguje zavlažovač vody před hotelem a trávník ztratil jásavě zelené tóny? Nic složitého, sahá grafik po myši. Tuhle se klepne více svěžích tónů a úspěch je na světě. »Reklama je navoněná zdechlina,« pravil kdysi fotograf Oliviero Toscani. Stejný výrok by se dal vztáhnout i na mnohé tiskoviny propagující turistický ruch. Máte se na pozoru, když se propaguje turistická kancelář. Když však posloucháte o zemi vašich snů, vaše pozornost již ochabuje - princip je přitom stejný. Jak vypadá nejkrásnější západ slunce na Srí Lance? Fotu na letišti v Kolombu pochopitelně vévodí okrové pásy proložené temným tónem a samozřejmě - rybáři na bambusových chůdách. Při cestě podél pobřeží je pak stěží zahlédnete. Stejně jako prodavači čaje před mešitou Hagia Sofia v Istanbulu, maročtí prodavači vody ve stejně barevných krojích plní jedinou funkci: stát v cíli vašich fotografických hledáčků. S normálním životem země mají asi tolik společného jako cirkusový medvěd s opravdovou divočinou. Propagační tiskoviny na druhou stranu nejsou nikterak záludné, nabízejí vám mystifikaci, se kterou tak nějak počítáte. Podvědomě tušíte, že mořské pobřeží ve vyprahlé africké zemi zřejmě nebude jen jeden vodotrysk vedle druhého a že u bazénů se promenují i jiné fyziognomické typy než oslnivé blondýny s přebujelým poprsím. Ještě více však možná zaskočí »seriózní« nosiče informací. Zjistíte třeba, že autor ambiciózního průvodce dotyčnou zemi ani nenavštívil, informace má z doslechu a země v jeho podání je tedy vystavěna se stejnou dávkou fantazie jako v mnohem skromněji se tvářících katalozích. Jak tedy získávat informace o zemi, která vás zajímá? Odpověď zní - z co nejvíce zdrojů. Od známých, kteří ji navštívili, z filmu, z knih a z nejlepších průvodců, jako je třeba Lonely Planet. I potom však musíte počítat s tím, že ne vše bude takové,jaké jste si to vysnili. To je ale v pořádku. Kdyby vás nečekalo vůbec žádné překvapení, byla by vlastně nuda někam cestovat.
