Omán je zemí, kde si nem usíte lámat hlavu s tím, co koupit babičkám. Omán totiž voní po kadidle. Je stále cítit po slzách rozsochatého stromu Bosw ellia carteri, kadidlovníku, které mu kdysi pomohly k bohatství, významu i proslulosti. Chladná a kořeněná vůně kadidla, jak ji známe z kostela, je v Ománu všudypřítomná. Narazíte na ni už na letišti v Maskatu, v obchodech, na úřadech. V hotelu Al-Bustan, jednom z pěti nejlepších hotelů na světě, prochází pravidelně halou muž s dýmající kadidelnicí. Dokonce taxikáři pálí kadidlo na malých zapalovačích. I kdyby člověk chtěl (a on nechce), není úniku. Omán je země kadidla. Pryskyřici kadidlovníku si z jihu Arábie opatřovala královna ze Sáby. Egypťané věřili, že v dýmu jsou jejich bozi. Antika ji zase považovala za lék uzdravující všechny neduhy od pakostnice až po »zlomeninu hlavy«. Ještě dnes žvýkají kadidlo těhotné Ománky,aby jejich děti byly inteligentní. Kadidlo bylo vzácné a drahé. Natolik, že spolu s myrhou a zlatem jej kdysi darem dostalo i dětátko ležící v betlémském chlévě. Kadidlo je »nejománštější« suvenýr. Kdysi se kvůli karavanám smůly vedly války,nyní je možné je nakoupit kdekoliv. Nejlepší kadidlo je skoro bílé a tvoří jej velké hrudky. To obyčejné,levné,je malé,jakoby zaprášené a má oranžovou až hnědou barvu. Nezapomeňte si koupit také hořák, takřka bez výjimky ve tvaru pevnostní věže i s cimbuřím. Malou krabičku kadidla pořídíte za stovku, pytlík ještě levněji. Smlouvejte. I když vás obchodník »natáhne«, přesto koupíte fantasticky levně: kdysi se kadidlo vyvažovalo zlatem.
13. července 1999
