Přístav v Hamburku nám stále patří

Labe je tu ještě řekou, ale už vlastně mořem, byť k pobřeží je odsud vzdáleno ještě sto kilometrů. Přístav Hamburk. Tady, na dosah svobody oceánu, na východním konci hamburského přístavu, je už sedmdesát tři let několik tisíc metrů čtverečních Česka, svobodného přístavu. Vedle dnes už nepoužívaného Štětína, jediného přístupu k moři, který naše země má. "Za to, že jsme tady, děkujeme prozíravosti předků," říká Dobromil Dostál, ředitel zastupitelství Československé plavby Labské, která náš přístav obhospodařuje.

"Tento přístav je výsledem Versailleské smlouvy, v níž vítězné mocnosti umožnily Československu přímý přístup k moři. V roce 1927 pak německá vláda podepsala smlouvu, kterou nám poskytla na 99 let tento přístav do pronájmu," vysvětluje. Přístav není v pravém smyslu českým výsostným územím, ale nájem za jeho používání je symbolický, platí zde české pracovní předpisy a možnost volného zaměstnávání Čechů.

Doby, kdy byl Hamburk prakticky jedinou dopravní spojnicí republiky se světem, jsou však už pryč. "Za minulého režimu jsme mohli jezdit jen po Labi. Dnes po vnitroněmeckých kanálech míří lodě i do jiných přístavů - Rotterdamu či Amsterdamu," říká Dostálův kolega Jiří Trpišovský. "Hamburk však zůstává nejdůležitějším."

Po pravdě řečeno, není náš přístav žádná krása. Budova má architekturu pozdního komunismu a kromě několika skladišť a stromů tam toho mnoho není. Mnohem hezčí je jiné, tentokrát opravdu české území. Nachází se kilometr od přístavu a je to takový malý poloostrov. Ten Masarykovo Českoskoslovensko zakoupilo, aby měli čeští lodníci a zaměstnanci přístavu kde bydlet. Dnes tu je dvoupatrový dům z červených cihel a budova z dvacátých let, vše obklopeno řekou a mohutnými stromy.

"To je náš azyl," říká Trpišovský. Občas tu u mola přistane česká říční loď. Po týdnu plavby z přístavu v Děčíně se na pevnou půdu těší i parta lodníků ze stometrové lodě s neromantickým názvem TR 18. Do Hamburku přijeli včera a teď čekají, až náklad, který tvoří obří díly pro cukrovar na Středním východě, přeloží na zaoceánskou loď Santiago. Jinudy než po vodě by se díly cukrovaru do Hamburku nedostaly. Na práci v ledovém větru a vlezlé zimě není lodníkům co závidět. Avšak oni sami říkají, že je. "I když jezdíte po jedné řece, ta řeka je pokaždé jiná, ale pokaždé krásná a Labe je nejkrásnější, je totiž ještě řeka," říká kormidelník lodi František Marer. "Vytočit stometrový kolos v soutěskách v Sasku, když vám na každé straně zbývá jen pár metrů a ještě je mlha, to je umění," uvádí Trpišovský.

"Díky obtížné splavnosti Labe jsou naši kormidelníci ceněni v celé Evropě a bez problémů najdou místo na německých či holandských lodích. Ale Němec zvyklý na široký Rýn prostě Labe nezvládne," uvádí. "Labe jsou takové kočičáky pražského Starého Města, Rýn dálnice," doplňuje ho Dostál. Obrázek lodí s českou vlajkou kotvících v hamburském přístavu však brzy může být minulostí. "Poslední dva roky jsou katastrofální, protože pokaždé bylo Labe po sedm měsíců prakticky nesplavné," konstatuje Dostál. Lodě, pokud vůbec mohly vyjet, tak vezly jen desetinu zboží. Zatímco v Nizozemsku a Německu stát automaticky provozovatele lodní dopravy podpoří, v Čechách tomu tak není. "Požádali jsme o státní pomoc. Uvidíme, snad to dopadne," říká Dostál. "Hraje se o existenci české říční dopravy. Pokud zůstaneme bez pomoci, budou do českého přístavu v Hamburku jezdit německé lodě."
 

 

Hamburský přístav.