Tisíce ruských, polských a jugoslávských válečných zajatců zaplatilo za tento plán životy, Hitlerova "velká polární železnice" ale nebyla nikdy postavena. Mezi vězni byla známa jako "krvavá cesta".
A když se pak ti, co její stavbu přežili, vrátili v roce 1945 do Sovětského svazu, dal diktátor Josif Stalin řadu z nich odsoudit za kolaboraci s nacisty a poslat do gulagů. Toto pokoření bylo pro ně mnohem horší než přestálá utrpení. "V Norsku jsme byli v rukou nepřítele. Zacházel s námi tak, jak se od něj dalo očekávat. V Rusku to pak bylo především morálně tvrdé," vzpomíná ve východosibiřském městě Magadanu
Vladimir Svertělov, 79letý Rus, který přežil Hitlerův i Stalinův útlak.
V muzeu "krvavé cesty" v Rognanu, otevřeném v roce 1995 v rámci snahy představit z valné části zapomenutou součást války na krajním severu, jsou informace o ruských vězních stále velmi vzácné. "Nevíme toho moc o ruských zajatcích, Sověti si všechny záznamy odvezli v roce 1945 a kontakty s nimi byly od té doby ojedinělé," říká ředitel muzea Jan Ivar Trones.
Svertělov a 30.000 dalších vězňů postavili zhruba 200 kilometrů železnice na sever od Mosjönu, přes polární kruh až téměř k Rognanu. K sovětským hranicím ale pořád ještě chybělo 700 kilometrů.
Oblast Saltdal, v jejímž středu leží město Rognan, měla v té době kolem 3000 obyvatel. Když viděli, jak nacističtí dozorci s válečnými zajatci zacházejí, obrátila se většina z nich proti okupantům. Walteru Johansenovi bylo teprve deset let, když se v roce 1942 stal svědkem příjezdu prvního lodi s lidským nákladem jugoslávských válečných zajatců. "Loď se nemohla přiblížit ke břehu, a tak (Němci) přinutili vězně skočit do ledové vody a plavat."
Zakrátko pak vznikla mezi místními obyvateli a zajatci celá komunikační a pomocná síť. Norové ukládali pod kameny na cestě vězňů z práce a do práce jídlo, pronášeli dopisy mezi jednotlivými zajateckými tábory. Ti nejodvážnější z nich organizovali útěky zajatců do neutrálního Švédska. Někteří byli za tuto činnost zatčeni a posláni do koncentračního tábora. V roce 1945 pak nacisté odešli, kolem 10.000 jejich vězňů, převážně velmi zubožených Rusů, ale zůstalo rozeseto v táborech podél železnice, kde čekali na repatriaci.
Tehdy si čtyřiadvacetiletý norský železniční dělník Ivar Knoph usmyslel, že přemaluje obrovský hákový kříž, shlížející na město z výšky skalního útesu, norskou vlajkou. Hledal pro svůj záměr dobrovolníky, nikdo ale nechtěl riskovat. "Požádal jsem Rusy o pomoc. Zeptali se mě, kolik lidí potřebuji. Dvě stě, tři sta? Řekl jsem, že jen pár chlapů. Nakonec jich přišlo přes tucet." Když byla práce zdárně skončena, uspořádal dnes 80letý Knoph s Rusy na vrcholu skaliska velkolepou party. "Rusové přinesli nějakou whisky a koňak po německých důstojnících."
Pro mnohé Rusy to byla ale příliš krátká oslava. Svertělov, který byl jako příslušník průzkumné jednotky deportován do Norska po svém dopadení v tehdejším Leningradu v roce 1942, chodil denně do přístavu v Rognanu vyhlížet sovětskou loď, která by ho odvezla do vlasti. Pro velký nával se dostal až na čtvrtou, na
rozloučenou pak ruským zajatcům mávaly ze břehu stovky Norů. Když se Svertělov a ostatní dostali konečně zpátky domů, nebyli nikdy puštěni na svobodu. On sám byl odsouzen k deseti letům nucených prací za kolaboraci s nacisty a poslán do
kobaltových dolů na Kolymě ve východní Sibiři. Z "krvavé cesty" se tak dostal na nechvalně proslulou "cestu kostí".
V roce 1949 vstoupilo Norsko do NATO. Bývalé zajatecké tábory byly demolovány, aby je Rusové nemohli navštěvovat. Ruské hroby v Saltdalu byly přemístěny na odlehlý ostrov Tjotta. Po válce prodloužili Norové severní železnici pouze do Bodö,
nějakých 50 kilometrů západně od Rognanu. Do jejího protažení dál na sever se už žádná z dalších norských vlád nepustila. Stavba někdejší "krvavé cesty" byla dokončena v roce 1962 - právě v roce, kdy sovětské úřady zprostily Svertělova obvinění.
