Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Při setkání s grizzlym zapomeňte na příručky

  14:18aktualizováno  14:18
V každém z Čechů je asi někde kousek zlatokopa. Alespoň podle nás dvou cestovatelů soudě – po pětidenním treku divočinou aljašského národního parku Denali se nedočkavě vydáváme v našem džípu Ford Escape po stopách zlaté horečky. Naše zlatokopecké putování začíná ve Skagway, přístavu v zátoce sevřené vysokými zelenými kopci.

Zlatá horečka vypukla na západním pobřeží USA v srpnu 1896, kdy sem dorazily zprávy o pohádkových nalezištích zlata na Klondiku a hlavně první zlatokopové s kufry napěchovanými zlatem.

Ze Skagway jsme nevyrazili jen my. Kdysi odtud vystupovali po tisících budoucí zlatokopové z lodí, aby se vydali na strastiplnou cestu přes pobřežní hory – buď přes Whitův průsmyk nebo přes známější a frekventovanější Chilkootský průsmyk. I my to chceme na vlastní kůži aspoň trochu vyzkoušet. Chilkoot Trail je národní historická památka a na jeho přechod jsou nutná povolení.

Vyrážíme na cestu
Rozhodujeme se, že chceme zvládnout asi 60 kilometrovou trasu za tři dny a nahlašujeme jména dvou tábořišť, na kterých přespíme. Ranger (strážce parku) nás poučuje, jak se na cestě chovat, a nakonec musíme vše poněkud teatrálně odpřísáhnout na kámen přinesený až z nalezišť na Klondike.

Ráno v pět balíme, necháváme auto v Dyea a s batohy těžšími, než když jsme přilétali na měsíční pobyt na Aljašce, se vydáváme na cestu.  Ovšem naši předchůdci před 100 lety museli kvůli nařízení kanadské vlády táhnout přes hory pět set kilogramů potravin, nepočítaje jiné vybavení!

První den máme ujít asi 20 kilometrů s minimálním převýšením do Sheep Campu. Povrch stezky je ale samý kořen a balvan, kopce se ztrácejí v mlžných mracích a nám je jasné, že nebude vidět vůbec nic. Procházíme nádhernou divokou přírodou s několika přechody říčky Taiya a je zajímavé, kolik se tu po stezce povaluje medvědích exkrementů - skoro medvědy podezříváme, že to dělají schválně.

O ALJAŠCE JSME PSALI

Divočinou národního parku Denali

Národní park Denali je perlou Aljašky

Putování po národním parku Wrangell - St.Elias

Občas narážíme na pozůstatky domů a osad, které zde za zlaté horečky vznikly – osady čítaly desítky domů, dnes je vše zarostlé lesem a existence někdejších budov se pozná například jen podle kamen stojících dnes nepochopitelně na zemi mezi stromy.

V takzvaném Canyon City zbyl i velký parní kotel od lanovky, která zde kdysi přepravovala náklad těch, kteří si to mohli dovolit. Dorážíme do Sheep Campu, vaříme rychlou večeři, věšíme batoh s jídlem na bear pole (jakousi protimedvědí hrazdu) a jdeme spát.

Ráno je počasí stejně mlžně zamračené, ale nám stačí, že neprší. Po cestě vzhůru ze Sheep Camp do Chilkoot Pass nás čeká cca 850 metrů převýšení a průsmykem samotným musíme přejít co nejdříve dopoledne, protože zde hrozí nebezpečí lavin, ačkoli je 4. července.

Tváří v tvář medvědům
Na hlavní přestávku před finální ztečí zastavujeme u Scales – jediného místa pod průsmykem, kde bylo tehdy možné na plochém prostranství přerovnat náklad a hlavně schovat se před ostrým větrem vanoucím zdola od moře.

Lana I my se choulíme v závětří, žvýkáme čokoládu a pozorujeme zbytky věcí, které zde zanechali ti, kteří se plahočili za zlatem – pánve, hrnce, boty, pily, nejrůznější nástroje…

Stoupáme dál přes sněhová pole do mlhy, která zakrývá vlastní Chilkootský průsmyk. Pěšina naznačená jen tyčemi zaraženými do kamenné suti se najednou prudce zvedá a my lezeme po kopci tak prudkém, že i ve stoje se pohybujeme po čtyřech. Za sebou i přes svistot větru slyším lomoz padajícího kamení – ohlédnu se dolů a vidím dva medvědí dorostence, jak padesát metrů pod námi přebíhají přes stezku a chvíli nás ještě pozorují z vedlejší skály.

Jdeme cestou, kudy kdysi stoupal sněhem nekonečný řetěz mužů posedlých vidinou zlata a rychlého zbohatnutí – bylo jich tolik, že řada neměla konce a kdo na chvíli vybočil, čekal i několik hodin, než se mohl zařadit zpátky. Jsme v mracích a šlehá nás silný vítr – alespoň že je to do zad a zespodu! Konečně jsme v průsmyku a skrz cáry mlhy vidíme třepotající se kanadskou vlajku na srubu někdejší hraniční stanice.

Na druhé straně průsmyku pozvolna klesáme k soustavě jezer, z nichž nakonec vytéká řeka Yukon na svou přes tři tisíce kilometrů dlouhou pouť přes teritorium Yukon a Aljašku do Beringova moře.

Při setkání s grizzlym vám příručky nepomůžou
Zatímco přemýšlíme, že prospektoři museli dotáhnout své těžké zásoby až k Bennettovu jezeru, postavit během zimy čluny a na jaře se vydat po Yukonu ke vysněným nalezištím na Klondike, přicházíme k jezeru plnému ker a najednou si to k nám po jeho břehu rázuje grizzly jako hora.

Při setkání s medvědem grizzly se konsternovaný člověk snaží vzpomenout, co v takových chvílích radí příručky...

Rychle vzpomínáme na všechny rady z průvodců a příruček, které radí: "Identifikujte se jako lidé a upozorněte na sebe klidným způsobem – většinou se vám medvěd sám vyhne". Začneme tedy volat a pomalu mávat rukama nad hlavou. Medvěd si nás konečně všiml – a rozeběhl se K NÁM !! Asi nečetl tu stejnou příručku…
 
Jsme úplně paralyzováni a neschopni se pohnout. Medvěd se naštěstí po patnácti skocích zastavil asi sto metrů před námi. Protože stojíme pořád na stejném místě a nevyprovokovali jsme ho útěkem, chvíli čmuchá ve vzduchu a pak se vydává zpátky mezi kameny a sníh. To už máme dost odvahy ho vyfotografovat.

Kličkujeme dál divočinou mezi ledovci, jezery a posléze i lesem. Medvěda už nepotkáváme, jen chvíli pozorujeme tři chundelaté sviště, jak dovádějí asi deset metrů od nás mezi kameny.

Rozhodujeme se dojít až do tábořiště u Lindeman Lake, kde v tehdejších dobách stávalo stanové městečko s několika tisíci obyvateli Dnes zde není nic, jen pietně uchovaný prospektorský hřbitůvek a mezi stromy je občas znát půdorys někdejších stanů a stavení. Táboříme kousek od břehu jezera s výhledem na okolní hory a hned vedle je rozlehlý srub s prastarými kamny a očouzeným vnitřkem, kde vaříme večeři a sušíme propocené věci.

Třetí den ráno občas vykoukne i sluníčko a my vyrážíme na poslední úsek. Bohužel zhruba polovinu z něj, asi 8 kilometrů, musíme jít po úzkokolejné železnici, která byla postavena v pozdějších dobách a vedla ze Skagway k Bennettovu jezeru přes White Pass. Chůzi po pražcích není třeba zdlouhavě popisovat – i na Aljašce mají stejně nemožnou rozteč jako v Evropě.

Oslava plzeňským
Při návratu neztrácím zbytečně čas, ale v Liquor Store kupuji jako rekonvalescenční odměnu několik Heinekenů a hlavně sedmičku Plzně (za 3$, cenu vpravdě aljašskou) – večer pak chutná jako nikdy v životě.

Stopem zpátky do Skagway pro auto
Neděláme přestávky, protože Tereza tvrdí, že už by se nerozešla. Nemáme sílu kochat se lesy a horami okolo náspu, jen automaticky pohybujeme nohama a co chvíli si nadhazujeme batohy na bolavých ramenou. Po několika útrpných hodinách konečně dorážíme k silnici u Log Cabin, kde Terezu nechávám na parkovišti u batohů a vydávám se stopem těch 50 km zpátky do Skagway pro auto.


Vyléčeni ze zlatého opojení
Většina potenciálních zlatokopů, tzv. stampeders, se na sever vydala na lodích z přístavů západního pobřeží na sklonku léta 1896. Do Skagway dorazili na podzim a přes průsmyky táhli až během zimy, která byla zrovna extrémně tuhá. Na Chilkootu napadlo tehdy přes dvacet metrů sněhu a mnoho poutníků usmrtily laviny, nemoci a vyčerpání. Jaro roku 1897 přišlo pozdě a ledy na jezerech a řece povolily až koncem května.

První šťastlivci tak dorazili do Dawsonu na začátku června, aby zjistili, že nejlepší claimy jsou už rozebrány. Podle statistik, které uvádí kanadský historik Pierre Berton, se za vidinou zlata vydalo přes sto tisíc dobrodruhů a asi čtyřicet tisíc z nich se skutečně dostalo až na Klondike. Jen polovina z tohoto počtu hledala zlato a jen asi čtyři tisíce zlato opravdu našly. Pár stovek lidí našlo tolik zlata, že zbohatli, a pouhá hrstka si bohatství udržela.

Nevím jak jiní, ale my dva jsme tedy ze zlatého opojení rozhodně vyléčeni.

Parní kotel od lanovky uprostřed Canyon City Ruins, desítky kilometru od nejbližší větší cesty.

Zbytky neuvěřitelného zlatokopeckého vybavení ve Scales

Červencová sněhová pole pod Chilkootským průsmykem

Deep Lake, jedno ze soustavy jezer, z nichž pramení řeka Yukon

Výhled ze zlatokopeckého hřbitůvku u Lindemann Lake

Konečně u Log Cabin a pár dní se zase povezeme v pohodlí Fordu

Medvěd grizzly, kterého jsme naštestí zajímali jenom chvili

Autor:




Nejčtenější

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Další z rubriky

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Romantická skaliska na jižním okraji vrcholové plošiny Brostschbergu
Stezkami čarodějnic v Alsasku. Magický svět ve francouzských Vogézách

Do Alsaska se jezdí hlavně kvůli znamenitým vínům. Dalším tamním oblíbeným lákadlem jsou samozřejmě divukrásné Vogézy s holými hřebeny i vodopády. Kromě nich...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.