Afghánistán

Afghánistán - Kábulská žena v burce | foto: Markéta VinkelhoferováiDNES.cz

Přežila jsem středověk, říká Češka o půlroce v Kábulu

  • 73
Afghánistán opravdu není turistickou destinací. Jet tam na vlastní pěst bych nedoporučila, v poslední době se bezpečnostní situace v zemi zhoršila a afghánské Ministerstvo vnitra dokonce vydalo nařízení, že cizinci mohou opustit Kábul pouze s eskortou kvůli hrozícímu únosu.

Do Afghánistánu se dnes prakticky dostanete jen jako zaměstnanec nevládních organizací, novinář, voják či diplomat.

Já jsem se do Kábulu dostala dvakrát s občanským sdružením Berkat; jet pomáhat do "Třetího světa" bylo mým snem mnoho let. České sdružení Berkat má v zemi několik projektů zaměřených zejména na pomoc lidem postavit se na vlastní nohy.

Hlavní město bez vody, kanalizace a elektřiny

Při cestách Kábulem by vás na první pohled vůbec nenapadlo, že je to 3milionová metropole. Hlavní město se totiž netypicky skládá převážně z jednopatrových hliněných domků, z nichž některé se šplhají hodně vysoko po svazích hor.

Několik vysokých kopců míjíte v centru, tyčí se přímo nad hlavním trhem. To místo vypadá jako průsmyk, sevřený z obou stran horami. Jedna z nich je tzv.Televizní hora, což poznáte i podle množství antén, na druhé se táhne zeď z dávných dob. Je to prý nejstudenější místo v Kábulu. Pravda je, že v zimě tam fičel tak ledový vítr, že jsem měla ruce i v termorukavicích úplně promrzlé.

Řeka Kábul, která tudy protéká, vypadá jako potůček. Často u ní vidíte ženy, které sem scházejí z baráčků vysoko nad řekou prát prádlo. V Kábulu totiž není vodovod, ba co hůř, není tam ani kanalizace. Voda se čerpá ze studen a splašky se poté vypouštějí na ulici buď do otevřených kanálů, nebo - protože mnoho ulic není zpevněných - se nechají jen tak vsáknout do země.

Afghánistán, Kábul
Kábulské ženy perou prádlo v řece

Když se zeptáte běžného obyvatele Kábulu, jak se má, nepostěžuje si ani na vodu, ani na chybějící kanalizaci. "Nemáme skoro vůbec elektřinu!", řekne jako první věc. A opravdu: městská elektřina přichází pouze jednou za 2 či 3 dny na pár hodin k večeru.

Navíc elektrárna zvládne v jednu chvíli zásobovat jen určitou část města, takže hlavním tématem všech rozhovorů se stává porovnávání, kolik a kdy jí měl ten či onen den v té které čtvrti. Hned poté se ihned musí probrat, co se událo ve včerejším díle indického seriálu, který místní milují.

Jak řeší Kábulané život bez elektřiny? Movitější menšina si pořídí generátor, ostatní si život zařídí tak, že elektřinu většinu času nepotřebují. "Doma máme televizi a potřebuji si nabít mobil. Ledničku nemáme, k čemu, když jde elektřina jen pár hodin? Žena pere v ruce, a když vypnou proud, svítíme petrolejkou," říká řidič Šáh.

Zatímco v Evropě nikdo vůbec neregistruje, že elektřina jde, v Kábulu je to radostná událost dne, které si všimne každý. Pouze v prominentní čtvrti Wazir Akbar Chan, kde bydlí většina cizinců a jsou tu ambasády, kanceláře zahraničních organizací a domovy bohatších Afghánců, mají elektřiny dostatek a nepohodlí neznají. K vícepatrovým domům patří i příjemné zahrady. Když se tam ocitnete, jste na chvíli v jiném světě.

Afghánistán, Kábul
Na břehu řeky Kábul

Afghánistán
Zákoutí z Kábulu

Ženy v izolaci

V Afghánistánu je svět mužů a žen mimo rodinu velmi striktně oddělen. Jako žena cizinka jsem na rozdíl od mužů cizinců měla to štěstí, že jsem měla přístup jak mezi muže, tak mezi ženy. Blíže jsem se samozřejmě dostala k ženám. Afghánské ženy pro mě představují přes všechny své problémy neobyčejně přátelské a silné bytosti.

"Já bych už nechtěla další děti, pět je hodně, jsem z toho unavená a nemocná, muž se mne však neptá a chce další," povzdychne si sedmadvacetiletá Nooria, kterou potkávám na jedné svatbě. Má krásně nadýchané růžové šaty, dokonalý make-up a svátečně vyčesané vlasy do drdolu.

Nacházíme se samozřejmě v ženské části svatební oslavy; sice tu jako cizinka vynikám ležérním oblečením silně kontrastujícím s jejich vyšňořeností, mám ale možnost si ženy dobře prohlédnout. Působí na mě v těch róbách přirozeně. Pro tento večer se na tomhle patře nemusejí dodržovat zákony islámské republiky - t.j.nosit vlasy zahalené šátkem, mít dlouhý rukáv a pozadí zakryté přes kalhoty ještě sukní, což v Afghánistánu běžně platilo i pro mě.

A Nooria pokračuje: "Ráda bych pracovala, studovala jsem, i muž by mě nechal chodit do práce, co by tomu prý však řekli lidi. Takže nemohu. Je mi to líto," líčí mi svůj příběh dobrou angličtinou.

Dala jsem si na chodbě cigaretu, jako jediná z těch stovek žen tam, stále skryta mužským očím. Podle místních zvyklostí by ani ženy cizinky neměly kouřit na veřejnosti a rovněž se nedoporučuje navazovat oční kontakt s místními muži. Ještě že tak mohu učinit s ženami, a nejen to – mohu si s nimi povídat.

Na konci svatebního veselí si potom hodně žen schová své róby a účesy pod burku. Málokdo by hádal, že silonový hábit, který dnes zakrývá téměř celé tělo až na chodidla, byl původně módní výstřelek z Indie. Při mém prvním praktickém vyzkoušení na ulici jsem s sebou musela mít doprovod, abych nespadla do nějaké díry, či mě něco nepřejelo. Hledíte přes mřížku jen dopředu bez periferního vidění, navíc si nevidíte pod nohy.

Afghánistán, Kábul
Vesnice Fakiro

Afghánistán
Markéta Vinkelhoferová s dětmi z vesnice Fakiro

Kábulská burka je světle modrá a dodnes se do ní odívá dobrá polovina Kábulanek. Měla jsem takového koníčka – snažila jsem se navazovat oční kontakt s ženami v burkách a překvapivě to šlo. Ta žena stála s dítětem v náručí na kraji ulice a já dodnes nezapomenu na ten pár temných usmívajících se očí i přes látkovou mřížku a okénko u auta, které mě od ní dělilo.

Jinak když jsem si několikrát burku oblékla na svých cestách mimo Kábul z bezpečnostních důvodů, aby se nepoznalo, že jsem cizinka, říkali mi: "Tys přestala úplně komunikovat!" Je fakt, že jsem se cítila naprosto oddělená od okolního světa...

Hlavně aby mě nechal chodit do práce...

"Rodiče mi sice seženou potenciálního ženicha, ale poslední slovo je na mně," pochvaluje si třiadvacetiletá Alema, která má maminku Paštůnku a tatínka Tádžika. "Ráda bych, aby můj budoucí muž byl vzdělaný, uměl anglicky, s počítačem a nechal mne chodit do práce. A samozřejmě aby se mi líbil," sklopí oči.

"Někdy se holkám podaří setkat se s nápadníkem i mimo rodinu o samotě ve městě v restauraci, je to však tajné. Také bych to tak chtěla udělat…," zasní se.

Paštůni jsou považováni tradičně za konzervativnější afghánské etnikum. "Už nikdy bych se nechtěla vrátit do Kandaháru, aby mě mí strýcové přinutili zůstat doma, jako se to stalo některým mým sestřenicím. Chtěla bych studovat jako mé kamarádky," říká dvacetiletá Zubejda, Paštůnka, která zatím pracuje na Ministerstvu pro vysoké školství. Vrátila se s rodiči z exilu v Pákistánu a nakonec zůstali v Kábulu, kde se nyní zdá, že zastoupení děvčat na vysokých školách je stejné jako chlapců.

"Já se do města ani na místní trh nedostanu, muž mne nepustí," stěžuje si pětatřicetiletá Paštůnka Narges, jedna z žen z projektu šicích dílen ve vesnicích u Kábulu. "Proč bych se měla učit číst a psát, k čemu by mi to bylo? Já bych jen chtěla, aby se to naučily mé děti. Aby se měly lépe než já. Na mně už nezáleží, ale přeji si lepší život pro ně!“

Afghánistán, Kábul
Chotera s dětmi

Afghánistán

Islámská republika Afghánistán má dle odhadů z letošního července téměř 32 milionů obyvatel. Hlavní dvě etnické skupiny tvoří Paštůni (je jich 42 procent a hovoří jazykem paštů) a Tádžici (27 procent a ti mluví afghánskou perštinou – jazykem darí).

Země je ze tří čtvrtin tvořena neprůchodným horským terénem, nejpalčivějším problémem je po více než čtvrt století válek nedostatek práce, elektřiny a vody.

Většina lidí (až osmdesát procent Afghánců) se věnuje zemědělství, zbytek obchodu a výrobě.

Více než polovina národa žije pod hranicí chudoby (což se počítá, že žijí za méně jak 1 USD na osobu a den) a hovoří se až o 60% procentech negramotných mužů a přibližně 80% žen. Průměrná předpokládaná délka života je 44 let. Téměř polovinu populace (44,6 %) tvoří mládež do 14 let.

Politická situace a vývoj

Afghánistán je jednou z mála zemí, která nikdy nebyla podrobena žádné velmoci. Po druhé světové válce se země začala postupně vymaňovat ze zaostalosti a společnost zejména v Kábulu se uvolňovala. Na konci sedmdesátých let se však dostal k moci prosovětský režim a od roku 1979, kdy do země vtrhla sovětská vojska, začala probíhat v Afghánistánu krvavá občanská válka – boj proti okupaci a dosazenému režimu. Tato válka uvedla zemi do chaosu a afghánská společnost se propadla o desítky let nazpět. Hnutí Taliban, které se dostalo k moci v roce 1996, tento neblahý vývoj jen završilo. Zakázalo ženám studovat a pracovat, dále sledovat televizi a filmy, poslouchat muziku a hrát na hudební nástroje. Od roku 2001, po svržení Tálibů, se Afghánistán jen pomalu vzpamatovává.

Zábava, jídlo a pouštění draků

Když jsem poprvé přijela do Afghánistánu, byla jsem příjemně překvapena, vždyť to tu vypadá mnohem lépe, než se píše. Bavilo mě pozorovat okolí, všechno bylo nové, neokoukané. Připadalo mi zábavné i jíst a mýt se při svíčkách. Záludnost toho všeho ale je, že to časem zevšední a mnohdy začne lézt i na nervy.

Moje počáteční kritika prominentního ghetta Wazir Akbar Chan (většina cizinců ani neví, jak žijí běžní Afghánci, když odtamtud nevytáhnou paty...) se přeměnila v zálibu. Postupně jsem se začala přistihovat, jak moc ráda tam občas jezdím užít si trochu pohodlí a setkání s lidmi. V těch pár slušných obchodech jsem si pořídila několik hezkých halenek, zašla do restaurace a nepohrdla ani nablýskaným nákupním centrem, kde měli výborné espreso.

U restaurací se s dovolením zastavím. Občerstvovení pro místní je pramálo, fenoménem jsou restaurace pro cizince s cizokrajnými jídly, Afghánci dovnitř většinou nemohou buď z bezpečnostních důvodů, nebo proto, že na to nemají. Tyto podniky jsou vskutku luxusní a také se zde jako na jediném místě dostane oficiálně alkohol (což je trnem v oku místním – islám ho zakazuje). Jsou však důležité i z jiného důvodu – setkávání lidí.

Ve francouzské L’atmosphere se k večeru začnou scházet jednotlivci i skupiny na drink a poklábosení. Kromě vynikající kuchyně tady někdy hraje i muzika jako v alternativním klubu. Do libanonské Taverny se spíš chodí mlsat, mají tam výborného kuchaře Libanonce a nakonec vám vždy dají výtečný čokoládový dort. Je na každém, jak se poté popere se špatným svědomím - pokud se dostaví - kolik by za cenu večeře nasytil pouličních oškubaných dětí...

Afghánistán, Kábul
Údolí Charasyab

Afghánistán
Odpočívající stařec

Výsada mužů

V Kábulu není mnoho míst, kam by se Afghánci chodili bavit, kina spočítáte na prstech jedné ruky. Večer se hodně čtvrtí zahalí do tmy, a odpadá tak pouliční nákupní a procházecí noční život, tak typický po většinu roku pro teplé země Blízkého a Středního východu.

Velmi oblíbenou zábavou se tudíž stalo pouštění draků – vítr fouká a kopců je ve městě také dost. Jedním z nejoblíbenějších míst je vyvýšenina s válkou pobořenou hrobkou Nádira chána. Poté, co se tam s autem a řidičem vydávám, si ale uvědomuju, že jsem tam jediná žena. Tahle kratochvíle je totiž pouze mužskou záležitostí, stejně jako biograf a většina restaurací. Celkově je vlastně zábava výsadou mužů. Výjimku tvoří svatby.

Afghánistán, Kábul

Svatební salony jsou několikapatrové budovy, které v Kábulu za poslední roky rostou jako houby po dešti. Více pater je nutnost, posuďte sami: v přízemí prodejna svatebních šatů, v prvním patře prostorná kuchyň a salonek pro ženicha a nevěstu, poté celé jedno patro pro muže a další nejvrchnější pro ženy.

Na afghánských svatbách bývá až tisíc i více hostů a jedí se tradiční jídla – kábulí (rýže s masem, rozinkami a mrkví) či kebab, masové karbanátky čili kofta, smažené lilky s rajčaty a cibulí, čerstvý koriandr a máta, ke všemu rýže. Také se klábosí a tančí až do noci. Je to výnosný byznys – taková svatba stojí několik tisíc dolarů a elektřina tam jde po celou dobu.

Projekt o.s. Berkat - Šťastné létající koberce (Happy Flying Carpets - HFC)

Od roku 2004 běží v oblasti Charasyab na jih od Kábulu projekt ženských dílen. Je to velmi chudá polopouštní oblast. Berkat se tam stará o dohromady 120 žen ve 4 vesnicích - Fakiro, Nau Nioz, Khairabad a Childochtaron. Ženy se v dílnách zabývají výrobou tradičních afghánských oděvů a vyšíváním šátků a taštiček. Cílem projektu je pomoci ženám postavit se na vlastní nohy.
Po dobu projektu se většina žen naučila samostatně zpracovat látku výrobek, které o.s. Berkat prezentuje na tzv. Bazaretech v ČR.

Ve vesnici Childochatron byl zahájen kurz gramotnosti a v Khairabadu se ženy připravují na samostatné drobné podnikání.
Projekt je financován z veřejné sbírky od soukromých dárců a benefičního prodeje výrobků.
Více informací na www.berkat.cz 

Tři roční období za tři měsíce

V Afghánistánu jsem zažila kus horkého léta ozvláštněného postním měsícem ramadánem, kdy se od úsvitu do soumraku nesmí jíst, pít ani kouřit. Není jednoduché tento měsíc pracovat, zejména v horku je to náročné. Mrzelo mne, že po soumraku ve městě nezačal ten správný ramadánový rumrajch. Potmě by to ale šlo těžko…

Poté se dostavil krátký podzim s občasnými dešti. Při nich se předtím někdy až vlezle prašný Kábul proměňuje v jednu velkou rozbahněnou kaluž, v níž je každý odsouzen se brodit. Kéž by to bahno bylo ale pouze bahnem...

Pak ale rychle vysvitne sluníčko a člověk žasne nad nádherně zlatohnědě zbarveným listím na stromech. Zima přichází znenadání, o čemž jsem měla tu čest přesvědčit se hned dvakrát, je poměrné krátká, ale může být velmi krutá. Teplota prudce klesne, což je pro většinu obyvatel, kteří si nemohou dovolit pořádné topení, tvrdé - dřevo či nafta jsou hodně drahé.

Afghánistán
Podzim v Istalífu na planině Šamolí

Afghánistán
Holčička ve vesničce Nau Nioz u provizorních hliněných kamínek

Jsou týdny, kdy napadne dost sněhu. To nastane v zemi kalamita a čeká se, až opět roztaje, nemrzutější je to pro ty, kdo mají cestovat letadlem – letiště přestanou do odvolání fungovat. Nebo mrzne až praští a vy si říkáte, že na tu zimu museli určitě při stavbách v létě zapomenout, když vám v domě všechny ty trubky, které vedou venkem, samozřejmě zamrznou.

V Kábulu se prostě v zimě skoro nikde pořádně neohřejete. Celkem brzy v únoru a březnu však slunce opět začne hřát a na některých místech pouště vykvetou na krátkou dobu kvítka, největší krásou jsou poté v létě místní růže, které božsky voní. Také se dočkáte neobyčejně dobré zeleniny a ovoce. Místní mrkev, mango a mandarinky pro mě nemají konkurenci.

Obrázky z této drsné a zároveň krásné země mě v mysli stále provázejí, stejně jako myšlenka na místní obyvatele, se kterými jsem se tam setkala. Vzpomínám na ně, jak se mají a co právě dělají, když já zrovna večer v rozsvíceném bytě při muzice dopisuji u svého počítače tento článek.

Text a foto: MARKÉTA VINKELHOFEROVÁ, www.berkat.cz