Přes Kordillery, kde trháte hvězdy jako třešně

  • 8
Můj spací pytel leží blíž k rovníku než Tahiti. Ale mrazu je to úplně jedno. Jeho ledové prsty mi šmátrají po ledvinách. Tohle že je Jižní Amerika? Ale jakmile konečně vyleze slunce, letí teplota vzhůru. Do hodinky jste v tričku a šortkách. Už ani nevěříte, že před chvílí mrzlo. To je Jižní Amerika. Tedy její střecha, Kordillery.

Největší překážka při cestě napříč kontinentem, kterou má urazit naše přestavěná obytná liazka. Nejtěžší, ale taky nejmalebnější část skoro šest tisíc kilometrů dlouhé trasy z Limy do Rio de Janeira.

Prémií jsou tu hvězdy, které visí tak nízko, že byste je mohli trhat jako třešně.

Tu noc jsme spali "nadivoko". To znamená, že jsme na noc jen sjeli ze silnice k řece. Byla už tma, byli jsme uprostřed ničeho a dost vysoko. Určitě hodně přes tři tisíce metrů. Přišel starý indián, ale ne proto, aby nám nabídl na uvítanou koku. Brebentil kečujsky a bylo zřejmé, že nás tam nechce, protože neví, co od nás má čekat. Ale možná si jen hlídal svoji oblohu.

Hvězdy tam totiž byly jasné a velké jako pingpongové míčky.

Jen Velký vůz z téhle strany zeměkoule vypadá zmačkaný jako po havárii.

Jednou jsi dole, jednou nahoře
Přejet Kordillery je vlastně jednoduché. Nejdřív jedete týden vzhůru a přitom se pořád oblékáte. Pak jedete týden dolů a postupně se zase svlékáte.

Ale jako obvykle se ďábel skrývá v detailech.

Když se poprvé zakusujeme do hor, je to hned pořádné sousto. Vyjíždíme z peruánské planiny Nasca, té, kde von Däniken neomylně spatřil rampy pro kosmické lodi mimozemšťanů. To místo leží šest set metrů nad mořem. O osmdesát kilometrů dál jsme už ve výšce čtyři tisíce metrů.

Soutěžte o prodloužený lyžařský víkend v Rakousku pro dva ZDE.

Silnice se kroutí jako opilá. Jezdíme nahoru a zase dolů. Když jedeme dolů, jako bychom se snášeli vrtulníkem. Nakloníte se z okna a díváte se přímo do hloubky. Někdy padesát metrů, někdy sto, někdy snad i kilometr. To musí být pády! Ale buď jsou řidiči tak šikovní, nebo tady vraky odklízejí hned poté, co se zřítí.

Občas je na krajnici pár balvanů spadlých z hor. Občas vozovku přetne potok, který jako vodopád padá dolů do propasti. Občas voda spláchne mosty jako v údolí za inckým městem Cuzco. Chybí jeden most, pak druhý, třetí. Při šestém přestávám počítat.

Silnice už není taková ruská ruleta jako kdysi, když tady byla v úbočích kopců vyříznutá jen hliněná jednosměrka s kuriózními předpisy jako: "V pondělí, středu a pátek se jezdí z východu na západ, v další dny ze západu na východ."



Děti v horách se rády fotografují

Objížďka ukazuje, jak to tehdy asi vypadalo. Prašná cesta na strmém úbočí. Kaktusy jako slalomové tyče. V zatáčce potkáváme cisternu. Zřejmě byla gumová a nějak se ohnula. To jedině vysvětluje, že jsme se vyhnuli a neshodili ji do propasti.

Jinde jede proti nám indián s koňským povozem. Musí do příkopu. Nijak neprotestuje. Zřejmě je to tak normální.

Cesta přes hory vypadá napínavě, ale řidiči jsou v klidu. Asi to tak žhavé nebude. Také pasažéři v autobusech s romantickými názvy jako Espresso TransAndino se tváří úplně znuděně.

Ani místní krávy se výšky nebojí. Lezou se napást na vysoké skalní římsy. Je to dost neuvěřitelný pohled. Jediný chybný krok a indiánům o kilometr níž spadne z nebe na stůl tatarský biftek.

Lama zase umí dobře plivat. Zjistil to jeden člen naší výpravy, povoláním zvěrolékař. Šel si jednu lamu prohlédnout a teď ví, že lama plive daleko, přesně a vyplivne toho překvapivě hodně.

Na výšku je koka
V Kordillerách se vyplatí poslouchat zkušené. Kus cesty od jezera Titicaca leží Aguas Calientes, česky volně asi Teplice. Pár bazénků s teplou minerální vodou ve výšce 3990 metrů. Koupání uprostřed hor - a uprostřed indiánů, protože bazénky byly plné. Namažte se, říkali průvodci, slunce tady pálí. Mysleli jsme si, že přehánějí. A po půl hodině jsme byli spálení. (A ke všemu jsme tam hráli ve vodě s místními borci volejbal tak špatně, až si mysleli, že jsme Angličané).

Ale největším problémem Kordiller je soroche, výšková nemoc. "Bolí vás hlava? Aha, tak to potřebujete maté de coca, kokový čaj!"

Výšková nemoc je rafinovaný nepřítel. Bolesti hlavy, únava, nespavost, vysušená kůže, praskající rty. Jedna Izraelka na lodi na jezeře Titicaca vyprávěla, jak musela dokonce dostat kyslík. Ale většina lidí si s výškou poradí za den dva. S kokou to prý jde rychleji. Těžko říct, kokového čaje jsem vypil dost a nikdy nechutnal líp než jako vývar z listí. Nic víc.

Koka, to je motor, na který jedou těla indiánů. Světle zelené kokové lístky se prodávají v každém hokynářství. Lopatkou vám jich nasypou do pytlíku, kolik libo. Koka totiž není droga, má lehce tlumicí účinek. Dělal jsem to jako indiáni: sežvýkal jsem lístky do koule, kterou jsem zasunul mezi čelist a tvář a čekal jsem na první pocity. Ale dostavil se jediný: že to nechutná dobře. V La Pazu jsem dostal v lékárně kokovou karamelku, a to už bylo o něco lepší. Když jsem ji vycucal, měl jsem na chvíli po těle pocit jako po jedné dvanáctce a v puse jako po zubařské injekci.


Osamělý cyklista v horách

Život na cestě
"Chcete se vykoupat? Můžete tady v tom potoce, je nádherně čistý," řekl průvodce.

Cože, vždyť je tady parkoviště, trh a spousta lidí!

"To nevadí, tady je každému úplně jedno, co děláte," zní odpověď. "Oni si taky nedělají násilí."

Když muži v Kordillerách vypijí hodně vody, opravdu se zrovna nenamáhají hledáním toalety. Stačí zeď. Také ženy přičapnou na ulici či na trhu a jejich zástěnou je jen několik vrstev jejich sukní.

Přesto se nakonec koupu o kus výš po proudu. Slunce pálí, ale voda je ledová. Přesně tady, pod inckou pevností Ollantaytambo v údolí řeky Urubamba, tábořili španělští conquistadoři. Jestli se tady koupali, tak jedině v brnění.

Na jiném místě u řeky Urubamba nás v noci hlídají dva psi. Přicházejí vždy, když dvakrát do roka přijede český kamion. Faktem je, že nehlídají nás, ale své jídlo, které ráno dostanou.

U řek s ledovou vodou trávíme noci celkem často. Náš expediční vůz je postaven tak, že je to pohodlný hotel na kolech. Ale nemůže mít sprchu. Uvnitř je zato kuchyňka, chemický záchod, umyvadlo s vodou a tři neuzavřená kupé jako v lehátkovém vagonu. Vše je důmyslné a praktické. Jdeme spát: roztáhneme lůžka a položíme na ně spacáky. Vstáváme: z lůžek uděláme lavice. Jdeme jíst: sestavíme stůl.

Jednou za pár dnů, ve městech, přespíme pod střechou. Jinak jsme odkázáni na studený odchov. Ale to je velmi snesitelná daň za nádheru hor a jména jako Urubamba, Titicaca či Machu Picchu.

Machu Picchu je i ve skutečnosti stejně úchvatné jako na fotografiích. Cáry mraků, které zahalují homole okolních hor, z něj pořád dělají záhadné místo. U pat se mu plazí řeka jako had, který chce obklíčit kořist.

Náhorní plošina Altiplano je šedá okolními horami a žlutá trávou. Je pustá, ale ne úplně. Uprostřed ničeho se najednou zjeví basketbalové hřiště, jinde zase rozsáhlý hřbitov. A je tu taky jezero Titicaca se svými indiány, kteří žijí na ostrovech z rákosu, nádherné město Cuzco, kilometr vysoký vodopád střech v La Pazu či městečko Raqchi, kde po poledni běhají po ulicích prasata.

Indiánky opravdu mají na hlavě své buřinky a na zádech plachetky a v nich děti zabalené tak, že se divíte, že ještě dýchají.

Je tu taky chlapík, který po setmění nápaditě nabízí lidem za jeden sol (zhruba aby se podívali jeho dalekohledem.

Anebo rodina, jež žije tak, že pokud je na nebi opravdu ráj, oni tam mají velmi blízko. Bydlí nad La Pazem ve výšce skoro pět tisíc metrů. Děti chodí bosky, přestože to vypadá na sníh. Kousek odtud září bílá hlava hory Illimani. Cizinci tu zastavují kvůli panoramatickým záběrům. Ale dětem je to jedno. Vidí ten pohled den co den.

A kromě toho zrovna sbírají suchý trus lam a krav, aby v tomhle kraji bez stromů bylo večer čím topit. 

Může se hodit

* Jak se tam dostat
Není velký problém projet horskou částí Peru a Bolívie na vlastní pěst. Ale lepší řešení je zvolit jednu z tras cestovní kanceláře Jihotrans (ckj.jihotrans.cz), jejíž expediční vůz projíždí Kordillery hned při několika různých cestách.

* Co navštívit
Zážitkem jsou už samy hory, ale po cestě jsou místa jako Nazca, Cuzco, Machu Picchu, jezero Titicaca, Tíwanaku, La Paz, Potosí.

* Co ochutnat
V Kordillerách se lidé zahřívají nápoji zvanými calientes, což jsou, zjednodušeně řečeno, horké mátové čaje s kapkou něčeho ostřejšího. Každého napadne, zda má ochutnat koku. Proč ne - nic se mu nestane, ale také tím nic nezíská.

* Co si koupit
Všude leží spousty vlněných čepic, rukavic a svetrů s krásnými vzory. A mraky sošek, okarín, obrázků. Kordillery jsou zemí suvenýrů. Navíc levných. Přesto platí: smlouvejte, smlouvejte, smlouvejte.


 

Auto, děti, hory a hodně bahna. Děti se všude rády fotografují, tady se však i ty nejmenší naučily natahovat ruku. Ale bonbony za snímek mají skoro radši.

Jezdec z neznáma: muž jede odnikud nikam pustou planinou Altiplano, kde se nedaří ani trávě

Nakupte, ale ne, abyste mě fotografovali, říká jednoznačně gesto indiánské prodavačky suvenýrů v Bolívii

Zatímco indiánky v Kordillerách nosí na hlavě většinou klasické buřinky, muži si s klidem nasadí na hlavu kdeco od zajímavých pletených čepic až po takovouto bizarní věc

Zatímco indiánky v Kordillerách nosí na hlavě většinou klasické buřinky, muži si s klidem nasadí na hlavu kdeco - tito mají pletené čepice

Hory se tady propadají do údolí hlubokého několik stovek metrů. Na Kordillery je to ale jen mělké údolíčko.

,