Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


'Přes den ženský, večer drogy, ráno budem groggy'

  14:00aktualizováno  14:00
Tohle je slogan mnoha Čechů v Amsterdamu: 'Přes den ženský, večer drogy, ráno budem groggy'. Tohle heslo ale vyznávají mnozí turisté i v jiných městech světa. Reportéři MF DNES vás zvou na divokou jízdu do nejhříšnějších měst současnosti.

Riga - Půlnoc v Rize. Angličtí turisté oceňují křivky lotyšských tanečnic. | foto: Jan ZátorskýMF DNES

V prvním díle reportáže jste s námi ve středu nahlédli do vykřičené čtvrti Red Light District v Amsterdamu, kdy se reportér MF DNES snažil uniknout ze spárů kypré Dominikánky a poté na chvíli zamířil do Muzea sexu.

Muzeum sexu

Muzeum je přímo u hlavního nádraží, narazí na něj každý. Vítejte – z reproduktorů se ozývají vzdechy rozkoše, voskový úchyl obnažuje přirození, na obrázcích jsou detailně představeny i nejpodivnější sexuální praktiky. Figuríně Marilyn Monroe vlaje sukně nad kanálem, no a samozřejmě – Jan Saudek tu má fotografii nahých sester. Lákavým exponátem jsou pornografi cké pohlednice z 19. století; nikoli, nejsme stále vulgárnější. I naši prapředci byli dost čuňata... A kdo se snad vzrušil, může se za euro schovat do kabinky, kde ať si dělá, co chce.

Vracím se do Red Lightu a všude svítí sexshopy. Ve výlohách desítky pornofilmů, ale jakých! V mnoha z nich vystupují rozpustilé ženy s natěšenými psy, kozlíky či hřebci. Tohle domů jako dárek nepřivezu...

Zahrádky jsou už plné turistů – čas na pivo. Pozoruju prostitutky i zákazníky, což jsou hlavně rozjaření Angličani ve fotbalových dresech. Machrují před výlohou, jeden pak vejde dovnitř. Když prostitutka zatahuje rudý závěs, ostatní aplaudují. Kamarád vyleze za deset minut s přihlouplým výrazem a rozepnutým poklopcem, holka má 50 eur.

"Víte," říká mi Ladislav Petr, který emigroval do Amsterdamu roku 1980, "ony vydělávají hodně." Prostitutky platí za denní pronájem výlohy okolo stovky, takže stačí dva tři chlápci, aby byly v plusu. "Jenže většinu projedou v kokainu, který jim pomáhá, aby ten šílenej život vydržely."

Sledovat je pořád co – ulicí kráčí rodinka s dětmi a šestiletá holčička okukuje ženské za výlohou. Mává na ně jako na tetky. "Holanďani tuhle čtvrť nevnímají jako ostudu, patří ke koloritu města," pokračuje Petr. "Když se proslýchalo, že chce vláda výlohy zrušit, místní byli proti, protože bordely jsou tu od středověku – dřív v nich pracovaly Holanďanky, teď spíš holky z východní Evropy a Latinské Ameriky..." Všechny platí daně a zároveň jsou pod neustálým lékařským dohledem.

Na foťák zapomeňte

Za soumraku se nápisy LIVE SEX SHOW odrážejí na hladině kanálů a Petr mi vypráví, že o bezpečnost dívek je tu postaráno. Některé prý mají při ruce bulteriéra a každá si může zvonkem přivolat bodyguarda. Což brzy poznáme: potřebujeme fosforeskující prostitutky vyfotit, a to se nesmí. Proto máme hotelový pokoj přímo naproti výlohám a ukrýváme se za záclonou.

Za minutu přibíhají po schodech dvě metrákové gorily: "Ještě jeden snímek a okamžitě ti hodíme foťák do vody." Fotograf bledne: "Já fotil jen atmosféru na ulici," a gorila brunátní: "Nedělej z nás blbce. A foťák už v týhle čtvrti vůbec neber do ruky!"

Pro dnešek máme padla a můžeme zajít do některého z erotických kabaretů. Zaplatíme pět eur za vstup a scházíme do baru, který přeplnilo dvě stě chlapů; ženy tu nejsou. Jenom číšnice, kterým se nad panáky houpou nahá ňadra, a tři krásné mulatky tancující přímo na baru. Vzduch je vydýchaný, muži se potí. Tanečnice si každou chvíli sednou některému na klín a svůdně mu po něm přejíždějí pánví. Muž pohladí dívce zadeček, nasaje vůni ňader a pak vsune bankovku za spodní prádlo. Holka si přesedá na jiného.

Red Light District, Amsterdam

Amsterdam, Red Light District

Amsterdam, Red Light District
Za snímek z Red Lightu nám bodyguardi chtěli hodit foťák do kanálu.

Riga: zrádný "černý balzám“

Jenomže proč se tlačit v amsterdamském Red Lightu, když plno požitků nabízejí i jiná města? Turisté jezdí za pivem a za dívkami do Prahy, ale poslední dobou ještě více do lotyšské Rigy, největšího a nejrozjetějšího města Pobaltí.

I v Rize se probouzím dezorientovaný a nadávám si: Co jsem to včera zas prováděl? Uklidňuju se procházkou po zdejším nekonečném trhu, kde babky prodávají hřiby, borůvky a tuny kytek. Voní to tu koprem, ale já jsem sklíčený.

Rozpomínám se: Z letiště jsme přijeli taxíkem, jehož šofér říkal, že místní specialitou je černý balzám: "Ale řeďte ho colou nebo kávou. Je strašně zrádnej!" Taktéž nám starostlivě radil: "A na jídlo a pití choďte mimo centrum, budete platit čtvrtinu ceny." Měl pravdu. Zatímco v historické Rize dám za pivo sto korun, o tři ulice dál jen třicet. A pirožky u stánku jsou ještě levnější...

Nás však zajímá noční život a ten pulzuje v centru plném britských nebo irských restaurací. Mejdan začíná. V baru Dickens tleskají rozjívení turisté zápasu v ragby a ve výloze visí rozpisy utkání fotbalové Premier League na příští měsíc. Chlastají tu tlustí Skoti v sukních i Londýňan v blonďaté paruce.

Dávám si neznámé pivo. "Van Rebl," žádám anglicky číšnici a ejhle – on je to Rebel. Pivovar Havlíčkův Brod. A mnoho dalších českých piv, v každé hospodě jiné.

Ulice v centru jsou plné stolků, u kterých ochutnáváme i onen slavný lotyšský balzám, jehož základem je koňak, zázvor a dubová kůra. Zajímavé. Smíchaný s colou chutná jako fernet, smíchaný s kávou taky. Nevím, jestli mi víc stoupá do hlavy to pití, anebo Lotyšky. "A tahle je taky bez podprsenky," upozorňuje mě fotograf, načež puberťácky vydechuju: "Všechny jsou tu krásný a všechny maj dost dobrý prsa, to je fakt."

Po setmění se i Riga zbarví rudě, ale podniky tu svítí různé – noční kluby i kasina. Těch je snad ještě víc, a to je právě problém. Do jednoho z nablýskaných automatů strkám bankovku.

Riga

Riga

Riga 2: bar v nebi

Nerozumím tomu přístroji, ale když roztočím kotouče, jsem hned chudší o dvě stovky. Roztočím podruhé a ozývá se divný zvuk; co je? Asi jsem vyhrál. Částka na displeji stoupá, a když se vyšplhá na úroveň mé měsíční výplaty, začnu se klepat. Barmanka mi vyplácí čtvrt kila bankovek – no to snad není pravda! Dávám jí dva tisíce dýško. "Vítejte v Las Vegas," směje se a v tu chvíli přicházím o rozum.

Po ulici jdou mladé holky jako při posledním zvonění, na zádech mají andělská křídla a chtějí ode mě příspěvek. "Dej cokoli," smějí se. "Tadyhle Galina," ukazují na tu s rudým závojem, "se za týden vdává. A v Lotyšsku tradičně chodíme vybírat na svatební dar."

Dobrá, dávám jim takovou bankovku, až vzdychnou. Galina mi dá políbení a kdovíproč i kondom. Dívám se, jak její družina dál tancuje ulicí. Dostávají peníze i od Angličana, kterému Galina věnuje mrkev. "Proč tak krátkou, jak to myslíš?" směje se ten flamendr, ale to už zvu fotografa do nejlepšího baru ve městě.

V šestadvacátém patře hotelu Latvija máme dokonalý výhled na Rigu. Všechny zdi jsou prosklené, takže jestli má někdo dole slušný dalekohled, klidně může sledovat i to, jak se potácím u záchodové mušle. Což tady nikomu nevadí.

Duc, duc, duc, to dýdžej ovládá plný parket a do mojita nám barmani stříknou i šampaňské, z čehož jsem nadšený. Teď si chci zapálit cigaretu... "Promiňte," běží ke mně číšnice, "tady se nekouří." Poslušně mizím do kuřárny a rázem toho chápu víc. I tady jsou kluci z Anglie či ze Států, nachoví v obličeji, trochu nemotorní, ale nádherné Lotyšky na nich visí očima: "Tak ty tu seš prvně? Já jsem Lena, a ty?" Pokud se kluci nepropijou do bezvědomí a nebudou-li držgrešle, čeká je dnes dlouhá noc...

Přesunujeme se do La Rotty, největšího tanečního klubu v Pobaltí. Zlatá mládež se do klubu dostane jedině okolo zástupu žebráků. Stařeně na vozíku dávám velkodušně almužnu, že se rozpláče, a už jsme tady – před vchodem malá pláž a na ní dívky v bikinách, namaskované za černošky.

Vyhazovači v tmavých brýlích vypadají jako mafiáni a každého příchozího pátravě prohlížejí: Můžeš... Lístek stojí dvě stě, za což nás čeká bezchybný taneční zvuk ve třech poschodích. Paprsky laserů se odrážejí v zrcadlech, děvčata ve značkových tílkách se mezi stroboskopy sem tam přičísnou a my pijeme další koktejly. Dýdžej vysoko na pódiu je pro všechny bohem, stejně jako krasotinky v minisukních, co se kroutí okolo slunečníků.

Prohýřili jsme noc, ale mě pořád tíží vyhrané peníze. Vznáším se k hotelu a po cestě jsou další kasina, první, druhé... Jistě: co jsem za minutu vyhrál, to za hodinu prohraju. A z toho je mi teď, po ránu, tak zle. Za hubičku si koupím studený kvas přímo z cisterny a rozhodnu se relaxovat – zajedu k moři.

Riga
Ušatá dívka se má vdávat. Teď chodí po Rize a vybírá na dar.

Riga

Riga
Dýdžej si dělá s tanečníky v La Rottě, největším pobaltském klubu, co chce.

Kde to jsme?

Je zarážející, kolik mají obě města společného. Hned mě trkly kupříkladu houby – v Rize na trhu se prodávají ty na smaženici, v amsterdamských krámcích zase halucinogenní. Anebo kytky. V Holandsku mají tulipány, v Lotyšsku je co dvacet metrů stánek se všemi květy, na které vzpomenete.

Jsou to krásná města nedaleko mořského pobřeží, do nichž se nejezdí jenom za hříchem: historický Amsterdam, to jsou hlavně úzké, nakloněné domy ze 16. a 17. století, město je propletené desítkami kanálů. A secesní domy v Rize ohodnotilo UNESCO jako nejkrásnější v Evropě.

Obě města mají tři čtvrtě milionu obyvatel a jejich centra, ve kterých mimochodem nejezdí téměř žádná auta, se dají snadno projít pěšky.

Pokračujme: do obou poletíme hodinu a půl, i když letenka do Amsterdamu vyjde levněji. V září bude za pět tisíc, zatímco Riga stojí 8500. Ale v Lotyšsku se dá žít mnohem levněji. Slušný hostel v centru bývá k mání od tří set korun za noc a mimo centrum není žádné zboží dražší než v Česku.

V Amsterdamu mluví anglicky každý, jenže v Rize už taky – alespoň mezi mladými. A úplně všichni hovoří rusky, protože Rusů tu žije čtyřicet procent.

Obě města jsou svobodomyslná a turisti se v nich vyřádí. Ale pozor: svoboda jen odtud potud. Ladislav Petr z Amsterdamu říká: "Před čtvrt stoletím to tu bylo fantastický, mohl jste zakalit od večera do rána a na zavírací hodiny se kašlalo. Ale teď? Ve tři ráno už je každý podnik zavřený."

V Rize si zase kuřáci připadají jako podlidi. Cigaretu si nezapálí skoro nikde; ve většině barů, v hotelovém pokoji ani na nedaleké mořské pláži. Hotelová recepční Veronika mě varuje: "Nekuřte ani na ulici v centru, můžete dostat pokutu."
Ale i kuřák nakonec uzná, že je Lotyšsko nebývale čistá země, kde nevidíte nedopalky ani odpadky.


Klikněte na infografiku, která jsou nejhříšnější novodobá města na světě

Amstr 3: Kokain a houbičky

Jak říkám, už včera jsem se v Amsterdamu hloupě zkouřil. Nizozemská vláda toleruje od 70. let prodej marihuany i hašiše a ve městě jsou stovky licencovaných coffee shopů, které z prodeje odvádějí daně – těžko odolávat.

Jenže co dnes? Že bych zkusil houbičky, které tu jsou taky k mání? Uvidíme.

Například kokain nezkusím rozhodně – z těch dealerů, kteří ho v ulicích Red Lightu polohlasem nabízejí, jde strach. Jsem rád, že se mne ujímá dvacetiletý amsterdamský rodák Mike. "To stejně není kokain," směje se. "Za padesát eur dostaneš gram cukru nebo prášku do pečiva. Proto policajti na dealery nemůžou – když někomu prodají cukr, tak to přece není trestné, ne?"

Holanďani dávají přednost marihuaně – tu kouří skoro každý. Jak mi říkal seriózní padesátník Ladislav Petr: "Kolegové v práci hulí normálně, jako když si Čech dá po práci pět piv." Ani Petrovi coffee shopy nevadí, ale jakožto taxikář ze zdejšího zvyku radost nemíval. "Zhulení cyklisti jezdí na kolech ve strašném stavu a na červenou, pro auta to je o nervy..."

Vzpomínám na jeho slova, když šlapeme s Mikem za dalším dobrodružstvím. Tak jaký hřích dnes: ty houby? Jedna dávka stojí kolem 14 eur, v nabídce jsou thajské, mexické, havajské... Stačí sáhnout do lednice pro krabičku.

"To nedělej," hrozí se Mike. "Taky bys ráno nemusel stihnout letadlo." A líčí mi, že tu jen za poslední měsíc skočila anglická turistka po houbičkách z okna a Belgičan rozřezal psa, aby osvobodil jeho duši. "Houbičky jsou hlavně pro turisty, my je neuznáváme. Vůbec by se neměly pít s alkoholem, ale i za střízliva je podceníš. Nepoznáš, kolik látky už máš v sobě, a pak můžeš být klidně osm hodin mimo, až ti to bude nepříjemný."

Tak nevím. Dnes asi hřešit nebudu, říkám si, jenže Mike je pokušitel. "A jakou trávu sis to vlastně koupil včera?" Ukazuju mu zbytek Bílé vdovy z nejslavnějšího coffee shopu Bulldog. Mike se rozesměje: "Nenakupuj v těchhle profláklejch podnicích pro turisty – tráva tam je předražená a tobě samozřejmě neprodali Bílou vdovu. Věděli, že kvalitu nepoznáš."

Amsterdam

Amsterdam
Zatímco Mike byl po jointu v pohodě, já jsem si připadal jak ve vysavači.


A že prý dostal nápad. V centru je vyhlášený coffee shop Green House: "Tam se můžeš podívat na víc údajů – zjistíš například, do jaký míry tě joint utlumí a do jaký nakopne. Pojď, vybereme něco nakopávacího."

V Green Housu se Mika ptají, kolik mu je – mohli by přijít o licenci, kdyby trávu prodali nezletilému. Alkohol se tu pít nesmí, u každého stolečku se v poklidu balí špeky. Z nabídky si vybíráme model Arjan’s Haze, gram za deset a půl eura, balíme ho do doutníkového listu a já bohužel tuším... že ráno... na to letadlo... asi nevstanu.

"Nemysli na povinnosti, mysli třeba na dovolenou," radí mi Mike, ale nic – zase jsem v háji. Sto metrů od hotelu, ale nenajdu ho. Nemůžu se ani dívat před sebe, oči mám zapíchlé do chodníku.

Mike mě k hotelu dovede, uléhám. Ale nesmím usnout, tak civím z okna. Je tam velké srdce s mnoha žilkami. Ne, jsou to dva lvi zakleslí do sebe. Ale ne, zlobím se sám na sebe, vždyť je to veliký joint; nakrucuje se přede mnou jak modelka! Není v něm tráva ani tabák, je dutý! A je to vysavač, saje mne, už v něm mám nohy i zadek...

... Ve čtyři ráno je Red Light ještě plný. Opilí chlápci domlouvají ceny za rozkoš, ale já se do výloh ani nepodívám. Prší, to mi pomáhá. V letadle pak sedím vedle kluka, který je vyřízený podobně – aspoň se nemusím přetvařovat. Stejně si říkám: Díky bohu za Lotyšsko, kde se drogy neprodávají...

Riga 3: krásky a HIV

Z nádraží jede hlučný a nepohodlný osobák k moři co dvacet minut. Supíte borovicovým hájem, přečtete noviny a už jste v Jurmale. Chvíle klidu: na pláži prodávají plzeň i kozla, z barů se tlumeně ozývá hudba. Baltské moře má 18 stupňů, a že je mělké, láká spíš k brouzdání.

Jsou tu i turisté z Česka, například čtyřicetiletý Jan Bureš s rodinou. "Pobaltí nás láká," nabízí mi borůvky, "protože to byla za socialismu zakázaná zóna. A dodnes se tu domluvíte rusky, což je pro mě výhoda. Stará Riga je krásná a služby i ceny tak na české úrovni."

Většina turistů na pláži je právě z Ruska; například Ruslan. Sedíme v nóbl restauraci u moře – on jí suši, já thajskou polévku. "Už za totality tu skoupili nemovitosti šéfové komunistických podniků, kteří sem stále jezdí, stejně jako novodobí zámožní Rusové," vysvětluje. "Nemáme tu problém s mentalitou ani s jazykem a taky je tu lepší servis. Prodavači nebo číšníci jsou ochotnější než v Rusku. A pak tu je taky, ehm... dost sexuálních turistů." Holky.

Ty nás budou zajímat až večer v Rize. Před půlnocí už jsou bary v centru rozvrkočené – ve kterých není tyč pro striptérky, tam tancují polonahé Lotyšky v kozačkách nad kolena přímo na barpultu. Jako tahle: v nařasené, fialové sukýnce a podprsence pochoduje mezi skleničkami turistů jak voják lásky a převážně Angličani tleskají s rukama nad hlavou: Juchú! Je to podobné jako v Amsterdamu – kdo dá děvčeti za sukýnku bankovku, k tomu na chvíli přiklekne. Po deseti minutách pošle vzdušný polibek, sleze po štaflích a počítá výdělek – můžou to být dva tisíce, aniž cokoli odhalila...

Jsou tu i odvážnější noční kluby, takže pokračujme. Chtějí po nás čtyři sta za vstup a mně pomalu docházejí peníze. "Tak dobře, zadarmo, ale nezabírejte místa hned u tyče, kde se svlékají holky." I obyčejné pivo tu je dražší než na Staromáku a jedna z tanečnic si k nám přisedne. Jak prý se máme, ptá se, duchem nepřítomná. Chtěla by koupit drink, ale na ten už bych si musel půjčit. Vyhazovač mi říká: "Hezkou holku si odvedeš za dvě tisícovky." Nechci. V Lotyšsku je virem HIV infikováno třikrát víc lidí než v Česku a důvod je zřejmý – za dva týdny v supermarketu si Lotyška vydělá stejně jako za jednu noc s cizincem.

A zájem je veliký, holky jsou krásné. I naše hotelová recepční Veronika, které se teď ptám: "A proč tu každá druhá nosí květiny?" Celý víkend mě to zajímalo... "To je přece normální," směje se. "Kytky si dáváme při každé příležitosti. A něco vám řeknu – kdybych ji od vás nedostala, nemáte nejmenší naději, že bych přijala pozvání na kafe."

Las Vegas
Las Vegas. Město, které patří pouze hazardu.

Bangkok
Bangkok. Ráj sexuální turistiky. Dívky jsou milé, krásné, šikovné a levné

Gambie
Gambie. Bohaté Evropanky a Američanky tu seženou mladíky svých snů.

Autoři: ,




Nejčtenější

Ilustrační foto
Židé, prosím, sprchujte se. Cedule v švýcarském hotelu naštvaly Izrael

Malý alpský hotel ve Švýcarsku vyvolal pobouření, když ve svých prostorách umístil cedule s pokyny pro židovské hosty. Po vlně kritiky, ke které se připojila i...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Další z rubriky

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.