Například: je-li vrah ochoten přiznat, že se dopustil vraždy, která naplňuje skutkovou podstatu vraždy prvního stupně (first degree murder), za kterou je nejvyšší možná kanadská sazba – doživotí bez možnosti podmínečného propuštění nejméně 25 let, je žalobce ochoten souhlasit s rozsudkem za vraždu druhého stupně (second degree murder), což pro delikventa v praxi znamená, že může být podmínečně propuštěn o 10 i více let dříve. V sousedních USA se tímto způsobem mnohý zabiják vyhne rozsudku smrti.
Čítankový příklad
Čítankovým příkladem této věci je causa vražedné manželské dvojice Homolková&Bernardo. Karla Homolková (po otci Karlu Homolkovi českého původu) výměnou za svědectví proti manželovi Paulu Bernardovi, který kromě vraždění několik let napadal a znásilňoval osmělé ženy (většinou na autobusových zastávkách), obdržela více než směšný trest 12 let za velmi aktivní spoluúčast na únosech, znásilňování, mučení, mlácení a vraždách tří nezletilých dívek, z nichž jedna byla její mladší sestra.
Perverzní a úchylná, bisexuální Karla před svým zatčením pracovala jako asistentka u veterinárního doktora a jako žertík sobě vlastní přikládala do obálek dopisů, které psala známým, useknuté kočičí tlapky. Za zmínku stojí dodat, že je zcela jisté, že ani zmíněný směšný trest si Karla neodpyká v plné výši.
Zcelá jiná situace ovšem nastane, když souzený obžalovaný vinu na vraždě nepřizná a prohlašuje, že je nevinen. V takovém případě jeho naděje na podmínečné propuštění je mnohem menší. Snad nejznámějším případem odsouzení nevinného v Kanadě je causa David Milgaard, který strávil za mřížemi 23 let, přičemž kdyby prohlašoval, že se vraždy dopustil, strávil by ve vězení nejméně o 10 let méně. Expertíza DNA jasně prokázala, že spermie vyjmuté ze znásilněné a zavražděné oběti, nebyly Milgaardovy. Milgaard sice po zrušení rozsudku a právní rehabilitaci obdržel mnohamiliónovou finanční kompenzaci, ale psychickou újmu a ztracená léta života vykompenzovat nelze.
Velmi podobný případ se stal Donaldu Marshallovi, který si odpykal 11 let a Guy Paulu Morinovi, jenž strávil ve vězení 8 roků. Morina, stejně jako v případě Milgaarda, zprostila viny expertíza DNA. Pokud by tato metoda vyšetřování existovala již v době vyšetřování těchto případů, tak by zmínění nešťastníci nebyli obviněni vůbec.
Odsouzení Stevena Truscotta
Zdá se, že s podobnými případy se v poslední době v Kanadě, česky řečeno, roztrhl pytel. Několik posledních týdnů probíhalo v kanadských médiích analyzování případu Stevena Truscotta, který byl jako 14letý v roce 1959 odsouzen k trestu smrti za vraždu 12leté Lynne Harperové. Tehdy neexistoval dnešní Zákon o nezletilých provinilcích a Truscott byl souzen stejně jako kdyby byl dospělý. Trest byl později změněn na doživotí a v roce 1969 byl Truscott podmíněčně propuštěn.
Veřejnoprávní televize CBC nedávno natočila o tomto případu investigativní film, ve kterém Truscott zdůrazňuje svoji nevinu a podrobně popisuje okolnosti případu a tehdejšího velmi podivného způsobu vyšetřování. K vraždě došlo v blízkosti vojenské letecké základny Clinton, který byla v roce 1962 zrušena. Obě děti, Truscott i Harperová, měly rodiče důstojníky zaměstnané na základně. V průběhu vyšetřování byl vyvíjen nátlak na různé svědky, jak mají či nemají vypovídat a vyšetřovací dokumenty tohoto případu později záhadně zmizely. Hlavní důkaz proti Truscottovi spočíval oficiálně v tom, že si v den vraždy vyjel s Harperovou na kole a byl poslední, kdo s ní byl viděn.
Existuje (nepotvrzená) teze, že vraždy se dopustil Alexander Kalichuk ( který zemřel v roce 1975), několikrát souzený pedofil, rovněž důstojník na zmíněné základně. Jistí vysocí důstojníci ze základny měli o vině zmíněného pedofila vědět a vyšetřování ovlivnili za účelem zachování neposkvrněné reputace kanadské armády, která měla v 50. létech po skvělé účasti a ohromném přispění kanadských vojsk ve II. sv. válce nebývalou prestiž.
Sám Truscott, žijící dnes pod jiným jménem v ontárijském Guelphu, působí dojmem velmi přesvědčivého a decentního člověka. Truscottova učitelka (před jeho zatčením) prohlásila před několika dny v tisku, že se v oné době nedomnívala, že Lynne zabil. O Truscottově nevině jsou bez nejmenších pochybností přesvědčeni i jeho manželka a jeho dnes dospělé děti. Ve městě Guelph, kde Truscott žije a pracuje jako údržbář v továrně, mnozí místní o jeho minulosti i přes nové jméno vědí a rovněž o jeho nevině nepochybují.
Kdo zabil E. Bainovou?
V této atmosféře, vyvolané kanadskými médií, se dostává do popředí případ v úvodu zmíněné Elizabeth Bainové, která zmizela v červnu 1990 a její mrtvola nebyla nikdy nalezena, což připouští teoretickou možnost, že je stále naživu. Nalezen byl její opuštěný vůz, na zadních sedadlech silně zakrvácený. Hlavním důvodem, proč vyšetřovací orgány určily Baltoviche jako podezřelého z vraždy Bainové, byl fakt, že zmínění dva studenti psychologie měli velmi neklidné vztahy a několikrát se během tříleté známosti rozešli a opět k sobě vrátili.
Pět měsíců po zmizení Bainové byl Baltovich obžalován z vraždy prvního stupně. V květnu 1992 byl obžalovaný odsouzen k doživotí bez možnosti podmínečného propuštění nejméně 17 let. Baltovich byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, čemuž se v Kanadě říká circumstantial evidence. Za přímý důkaz se obvykle považuje viníkovo přiznání, očitý svědek, vražedná zbraň patřící obžalovanému apod. Nic takového v případě Baltoviche neexistuje, navíc, jak už bylo řečeno, nelze vyloučit mikroskopickou možnost, že Bainová někde žije a k vraždě tudíž vůbec nedošlo.
Baltovichovo vzezření je hotovým ztělesněním nevinnosti. Horší je to však s Baltovichovými advokáty nabízenou alternativou. V roce 1993 Baltovichův obhájce prohlásil, že najatý soukromý detektiv objevil důkazy, svědčící o nevině jeho klienta. O tři roky později podal Baltovich žádost o odvolací řízení na základě údajných důkazů, že vrahem Bainové je zmíněný perverzní zabiják Paul Bernardo, mezitím v roce 1995 odsouzený na doživotí. 31. března t.r. byl po osmi letech vězení a téměř deseti letech po zmizení Bainové Baltovich propuštěn na kauci v hodnotě půl miliónu dolarů z vězení. To ovšem v žádném případě neznamená, že má vyhráno. Čeká jej velmi zdlouhavá odvolací soudní procedura, kde bude muset svoji nevinu dokázat. Existuje mnoho důvodů připustit, že Baltovich není vrahem Bainové. Ale existuje i nemenší množství důvodů pochybovat o nabízené alternativě, že skutečným pachatelem je Paul Bernardo.
Cairnsova úvaha
Známý investigativní reportér a autor knihy Smrtelná nevina, pojednávající o případu Homolková&Bernardo, Alan Cairns nedávno napsal analytický článek o vině-nevině Baltoviche. Cairns tvrdí, že i kdyby Baltovich vrahem Bainové nebyl, je velmi nepravděpodobné, že skutečným vrahem je Bernardo. Své tvrzení dokládá následujícími důvody: všechny Bernardovy oběti (ať už znásilněné, zmlácené či zavražděné) byly bílé pleti. Velmi pohledná Bainová byla filipínského původu, velmi snědého zbarvení. Studie hromadných vrahů žen, prováděná americkým Federálním vyšetřovacím úřadem (FBI) naznačuje, že u sexuálních sadistů Bernardova typu potřeba týrat ženy pramení z nenávisti k vlastní matce a jen velmi zřídka se obětí stane žena rozdílné rasy. Bernardova manželka Karla Homolková ve své svědecké soudní výpovědi proti Bernardovi také uváděla, že Bernardo se jí se všemi perverznostmi, u kterých nebyla (a které se potvrdily) chlubil, takže je tedy velmi nepravděpodobné, že by se s touto Karle nepochlubil. Rovněž se dá odůvodněně pochybovat, že Bernardo, který své předchozí oběti skryl způsobem, že byly téměž okamžitě nalezeny, by byl v tomto případě tak pěčlivý a skryl mrtvolu Bainové tak důkladně, že zatím nebyla nalezena.
Ať tak či onak, nejsmutnější na celé věci je skutečnost, že díky žalostné kanadské justici, je s největší pravděpodobností vrah Bainové stále na svobodě.
Z kanadského Ontária srdečně zdraví a každý den úsměv svým čtenářům přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: vera.kohout@sympatico.ca
