Před sto lety zemřel Verdi

Opera patří k Itálii stejně jako pizza, těstoviny či vášnivé politické diskuse - a letos Italové oslaví výročí jednoho z největších představitelů této hudby. Giuseppe Verdi, který nalezl ve světě opery slávu i bohatství, zemřel 27. ledna 1901. Již za života se stal pojmem, není tedy divu, že sté výročí jeho skonu dalo tak hudbymilovné zemi, jako je Itálie, podnět k uspořádání velkolepých obav. Hold tvůrci oblíbených oper La Traviata, Rigoletto či Aida složí nejen obnovená milánská La Scala, ale i jeho rodné městečko Le Roncole na severu země.

"Verdi. Opera. To prostě patří k našemu životu," říká stavební dělník Giovanni Pietro, když si při nakládání materiálu pohvizduje notoricky známou melodii La donna é mobile. Verdimu skutečně patří v duši Italů mimořádné místo, což je ovšem v rozporu s tvrzením, že skutečný velikán byl ve své vlasti za života nedoceněn a zemřel nepochopen.

Oblibu, které se maestro těšil, dosvědčuje už jeho pohřeb, na nějž přišlo přes 200 000 truchlících, a den, kdy se konal obřad, se stal skutečně dnem národního smutku. Rakev doprovodilo těleso 800 pěvců, které pod vedením legendárního dirigenta Artura Toscaniniho přednesl sborovou árii z Verdiho opery Nabucco. Ke stému výročí skladatelova úmrtí zazní po celé zemi jedno z jeho neoperních děl, nesmírně oblíbené Rekviem.

Milánská La Scala, s níž Verdi spojil většinu svého tvůrčího života, hodlá předvést během roku 11 jeho oper. "Pro nás to není jen pouhá výzva," zdůrazňuje hudební ředitel operního domu Ricardo Muti.

Podle něj "nejde jen o to, Verdiho přednést, ale také zamyslet se nad ním, pochopit ho jako evropský zjev..., najít nové, zatím skryté poselství". Verdiho díla mají na programu i další opery v Itálii, například ve Veroně, kde zazní Aida v prostoru někdejšího římského amfiteátru.

Verdi vzešel z chudých poměrů, otec byl hostinský, matka švadlena, ale podařilo se mu dosáhnout vrcholu v nemilosrdném světě hudby. V roce 1859 se oženil po 12letém soužití s družkou Giuseppinou Strepponiovou, což bylo v polovině 19. století velmi neobvyklé. Svazek skladatele a zpěvačky byl ale šťastný až do
Giuseppina skonu v roce 1897. Verdi se nevěnoval jen hudbě, ale stal se z něho i zapálený stoupenec boje za národní sjednocení a nezávislost Itálie, tzv.
Risorgimenta.

Během tohoto boje, který v roce 1861 vyvrcholil vytvořením Italského království pod králem Vittoriem Emmanuelem, se pokřik "Viva Verdi" stal bojovým heslem stoupenců nezávislosti. Kromě jiného i proto, že skladatelovo jméno se dalo chápat jako akronym: "Viva V-ittorio E-mmanuele R-e D-'I-talia", tedy Ať žije
král Itálie Vittorio Emmanuele.

Verdi vypadající se svým vousem a vlnitými vlasy pod typickým kloboukem jako státník budil všude, kam zavítal, respekt. Sám dokonce koketoval s myšlenkou, že by se dal na politiku: v 60. letech zasedal čtyři roky jako poslanec v parlamentu, když na čas přerušil svou skladatelskou práci. Nebyla to pro něj ale nejvhodnější činnost a hlasoval vždy tak jako jeho přítel hrabě Cavour, první premiér severoitalského Piemontu.   

Verdiho rodný dům na fotografii z loňského roku.

Verdiho rodný dům na dobovém obrazu.

Giuseppe Verdi ve své tradičním klobouku.