Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Každodenní miniválka na nukleárních hranicích, to je přechod Wagah

aktualizováno 
Jediný plně fungující přechod na stovky kilometrů dlouhé hranici mezi nukleárními mocnostmi Indií a Pákistánem je každý den svědkem neobyčejné ceremonie. V rámci tzv. obřadu snímání vlajky se na obou stranách hranice shromáždí tisíce místních obyvatel i turistů, kteří skandují nacionální hesla a fandí vojákům předvádějícím ojedinělou show. To, co na první pohled působí jako show, má ale hlubší význam.

Indičtí vojáci těsně před zahájením ceremonie | foto: Marian Golis

Horký hraniční přechod Wagah-Attari, kde se odehrává obřad snímání vlajky, se nachází mezi pákistánským městem Láhaur a indickým Amritsarem. V téměř dvoumilionovém Amritsaru a jeho okolí jsem se na několik dní zastavil v rámci měsíční cesty po severní a střední Indii. A zastávka to byla nadmíru vydařená.

Amritsar je historicky a kulturně nejvýznamnějším městem indického svazového státu Paňdžáb, jelikož je posvátným městem Sikhů. Sikhismus je v tomto státě majoritním náboženstvím a do Amritsaru Sikhy přivádí především nejposvátnější místo jejich víry - Zlatý chrám. Ten je jednou z kulturních perel Indie a příjemné na něm je, že je daleko méně navštěvován západními turisty, než například Tádž Mahal.

Zlaté střechy centrální svatyně Hari Mandir Sáhib, ve které je uložena posvátná kniha Sikhů, se mihotavě odrážejí ve vodě jezírka, uprostřed kterého se svatyně nachází. Jezírko je ze všech stran obklopeno působivými bělostnými budovami. Uchvacuje mne celá řada drobností: různorodost návštěvníků, pestrobarevnost jejich oblečení, duchovní atmosféra místa, kterou vyvolává neustálé temně melodické předčítání z posvátné knihy do amplionů a především život, kterým si žije Guru-Ka-Langar.

Sikh po koupeli v posvátném jezírku ve Zlatém chrámu

Sikh po koupeli v posvátném jezírku ve Zlatém chrámu

Největší jídelna na světě?

Guru-Ka-Langar je patrová gigantická jídelna, možná největší jídelna na světě. Nachází se v každém sikhském chrámu a do určité míry odráží povahu celého náboženství. Symbolizuje jednotu a rovnost. V jídelně vedle sebe k skromnému pokrmu zasedají bohatí i chudí, bez ohledu na věk, pohlaví a společenské postavení.

Vstupuji do ní společně se stovkami dalších návštěvníků. Beru plechový talíř a hrníček a usedám na zem na koberec. Po chvíli se ke mně přitočí Sikh a plácne mi na talíř naan (plochý chléb). Za chvíli přijde další a z kýble kydne na talíř daal (luštěnina v neidentifikovatelné omáčce). Třetí přiveze malou pojízdnou cisterničku a načepuje mi vodu. Občas zachytím pátravý pohled jiných jedlíků. V blízkém okolí není jiný turista, a místní si prohlížejí můj oděv a je vidět, že se zlehka usmívají mé nešikovnosti při pojídání pokrmu rukou.

Podle průvodce se v jídelně každý den nají až 30 000 poutníků. Netradiční zážitek vlastním pokrmem ale nekončí. Před jídelnou totiž dobrovolníci v obří umývárně čistí špinavé nádobí. Tisíce plechových talířků a hrnečků o sebe naráží a vydává takový rachot, že není slyšet vlastního slova. Čisté nádobí lítá vzduchem do kádí. Zdá se ale, že okolní mumraj má svůj řád a dobrovolníci přesně vědí, co mají dělat.

Po kolena ve vodě

Přestože je Amritsar duchovním centrem Pandžábu, nijak se svou neupraveností neliší od jiných indických měst. Je plný špíny a nepořádku. Co mne ale skutečně zaráží, je voda na ulicích. Stačí menší déšť a ulice se začnou plnit vodou. Kanály jsou zanesené odpadky a nejsou schopné pravidelné deště absorbovat. Místní často využívají rikši, aby se zaplaveným místům vyhnuli, a tak působím spíše jako exot, když s krosnou na zádech šlapu vodou ulicemi Amritsaru.

Voda v ulicích Amritsaru je běžný jev. Místy je pod kolena.
Mumraj u autobusového nádraží v Amritsaru

Voda v ulicích Amritsaru je běžný jev. Místy je pod kolena.

Brodění vodou je ale jen pro silné žaludky, a tak si další den tento zážitek nechávám ujít a zaplaveným místům se pokud možno vyhýbám. Ve vodě totiž plavou odpadky, výkaly a močí do ní psi i lidé. Problém s vodou nemám jen já, ale i místní rikšáci. Silnice jsou plné děr, které nejsou pod zakalenou vodou vidět. Jedna rikša se těsně vedle mne převrací poté, co najela do skryté nástrahy. Pro rikšáka je to katastrofa. Nejenže vyklopil lidský náklad, ale na rikše převážel i reprobedny a zesilovač. Vše skončilo pod vodou.

Brána číslo jedna

Na hraniční přechod Wagah se z Amritsaru vydávám přecpaným lokálním autobusem. Ten jede do vesničky Attari. Zbylé tři kilometry musím pěšky. Po chvíli u mne zastavují dva kluci na motorce. Prohodíme pár slov a nasedám k nim. Na motorce trochu vrávorám, jelikož polovinou zadku sedím mimo sedačku. Nechápu, jak dokážou Indové jezdit na motorkách někdy i ve čtyřech. Kličkujeme mezi rikšami mířícími k hranici a všichni na nás troubí.

Zlatý chrám je mimo jiné zajímavý lidskou pestrostí, kterou je možné v jeho...

Zlatý chrám je mimo jiné zajímavý lidskou pestrostí, kterou je možné v jeho zdech pozorovat

Po příjezdu na hranice se probojovávám skrze dav lidí k zavřené bráně. Ta zabraňuje vstupu do pohraničního prostoru, země nikoho. Návštěvníci se zde shromažďují již od dvou, tří hodin odpoledne, ačkoli vlastní ceremonie začíná až kolem páté. Později se dozvídám, že je to proto, aby získali co nejlepší místa, ze kterých je dobře vidět. Postupně se za bránou vytvoří tisícihlavý dav a další lidé stále přijíždějí na obří blátivé parkoviště nedaleko brány.

Čekám a nevím, co se bude dít. Brána se najednou otevírá, dav se dává do pohybu, lidé křičí, skandují hesla a utíkají, co jim síly stačí. Celá scéna spíše připomíná politickou demonstraci. Nerozumím tomu, co se děje, a tak běžím také. Dav se přibližuje k vojákům na koních, zpomaluje a pak poslušně zastavuje. Všichni musí projít přes bezpečnostní check-point. Sirky, zapalovač a cigarety končí v koši. Po delší diskusi se mi ale podařilo pohraničníka přesvědčit, aby mi nechal nůž. Paradox.

Kořeny nenávisti

Pokud bych se skutečně chtěl dostat do Pákistánu z Amritsaru, musel bych hranici projít pěšky. Autobusová linka, spojující nedaleké Pákistánské Lahore a Dillí, projede hranicí jednou denně. Donedávna jinak nemohla hranici překročit žádná auta. Všechna zavazadla z osobních aut i náklad z kamionů se musel překládat a přenášet z jedné strany hranice na druhou.

Tyto obstrukce pramení z vzájemné nevraživosti. Oddělení Pákistánu od Indie v roce 1947 neproběhlo hladce a bylo provázeno řadou dramatických okolností. Rozdělení obou zemí mělo za následek migraci až 10 milionů obyvatel. Podle nejčernějších odhadů navíc při násilnostech zemřely až dva miliony lidí. O tragických lidských osudech místní ochotně vyprávějí. Roshni, mladá dívka, se kterou jsem se seznámil na hranicích, vnímá ceremonii již jen jako kratochvíli. "Ale moje prarodiče hranice oddělila na dlouhý třicet let, než se znovu setkali," dodává.

Ulice v Amritsaru nedaleko Zlatého chrámu
Mumraj ve Zlatém chrámu: lidé nosí vodu a umývají dlažbu obepínající posvétné...

Jako na fotbale

Po průchodu check-pointem se dostávám na místo, kde se odehrává ceremonie. Stojím na dlouhé asfaltové silnici, kterou v půli dělí další brána, nyní skutečně pohraniční. Velké tribuny na obou stranách brány podél silnice postupně zaplavují tisíce návštěvníků. Na mé straně Indové, na druhé Pákistánci, kterých je zřetelně méně. Cizinci mají na indické straně vyhrazenou vlastní menší tribunu. Kdybych to věděl, nemusel jsem se hnát s davem.

Do začátku ceremonie, jejíž kořeny sahají do roku 1959, zbývá přibližně půl hodina, během které se všichni dobře baví. Chlapík suplující roztleskávače vyvolává do mikrofonu hesla, která po něm dav hlasitě opakuje. Jediné, co pochytím, je "Hindustan" nebo "Pakistan", podle toho, z které strany brány pokřik přichází.

Fotogalerie

Dav se pomalu dostává do varu. Z amplionů náhle začne hrát indický pop. Lidé na tribunách vstávají a tančí. Asi stovka žen se seběhne na silnici mezi tribunami a náruživě tančí. Zatím to na mne působí spíše jako dobře rozjetá párty.

Když skončí hudba, ženy se usadí na svá místa, ale "roztleskávač" si několik dalších vytáhne z davu a rozdá jim indické vlajky. Ženy pak pobíhají po silnici tam a zpět, střídají se o vlajky a mávají s nimi nad hlavami.

Dav je frenetickým křikem podporuje a bouřlivě tleská, obzvláště, když se vlajka při běhu rozvine a zatřepotá. Zároveň pokračuje překřikovaná s davem na druhé straně hranice. Nyní už vím, že vyvolávané heslo zpoza brány je "Ať žije Pákistán". Můj "team" odpovídá jednoduše: "Ať žije Indie".

Show kontra symboly

Pak přichází na řadu vlastní ceremonie. Masa pomyslných fandů dále bouří a jen občas se utišuje. Například ve chvíli, kdy velitel vyvolává jednotlivé táhlé povely do mikrofonu, dokud mu dech stačí. To působí poněkud komicky. Ostatně, mám pocit, že se dívám spíše na parodii na výměnu stráží.

Vojáci, kteří podle požadavků armády zde ve Wagah musejí měřit minimálně 188 cm se začínají promenádovat po silnici mezi tribunami. Jejich vzrůst umocňují vysoko zapásané kalhoty a turbany s chocholy.

Indičtí vojáci s vysoko upnutými kalhotami a chocholy na čepicích na hranici...

Indičtí vojáci s vysoko upnutými kalhotami a chocholy na čepicích

Vojáci vše berou očividně velmi vážně. Z jejich pohledu se nejedná o show. Chtějí demonstrovat rivalitu s pákistánskými vojáky. Vykopávají nohy nepřirozeně nad hlavu, máchají rukama, brána se otvírá a vojáci obou zemí se stavějí proti sobě a vrhají na sebe teatrálně nenávistné a zlověstné pohledy. Připojují rozmáchlá silácká gesta. Každý pohyb, každé pečlivě nacvičené gesto má svůj skrytý symbolický význam. Především si ale chtějí vzájemně sdělit jednoduché poselství: "Jsme připraveni bránit naši zemi, naši hranici."

Hlavně synchronizovaně

Branou následně projdou velitele stráží a symbolicky si krátce potřesou rukou. Poté jsou za zvuku trubky při zapadajícím slunci pomalu snímány obě vlajky. Musejí klesat zároveň, aby jedna nebyla dole dříve než druhá. Po sejmutí jsou vlajky rychle složeny, vojáci s nimi odpochodují pryč, brána se s třísknutím zavírá, ceremoniál pro dnešek pomalu končí. Fotoaparáty přihlížejících ale nadále cvakají. Nyní přichází řada na místní a turisty, aby se s vojáky vyfotili, potřásli jim rukou a poděkovali. Desítky lidí se také snaží procpat k bráně. V tom jim ale brání vojáci se samopaly v ruce. Stačil by jeden kámen k zažehnutí dalšího válečného konfliktu.

Určitá důstojnost, kterou by měla hranice mít, je ve Wagah každý den na několik desítek minut zapomenuta a přechod se mění v kolbiště vojáků. Vojenské divadlo, které se každý den na hranici odehrává, se stalo součástí podvečerního povyražení místních vesničanů a obyvatel Amritsaru.

Nacionální ventil

Indové, kteří přichází na hranici fandit, ale nemíří pouze za zábavou. Mohou zde popustit ventil svým nacionálním vášním, vykřičet se a pocítit hrdost na svou vlast. Dělají to s chutí, protože řada z nich nemá Pákistán v lásce. Myslí si, že vláda sousedního státu podporuje terorismus, mimo jiné i na indickém území. Tyto názory je na hranici možné zaslechnout i přes to, že se vzájemné vztahy obou států v posledních letech částečně normalizovaly.

Zaplněné tribuny na indické straně hranice
"Vlajková show". Ženy pobíhají s indickými vlajkami po asfaltové silnici mezi...
Zaplněné tribuny na indické straně hranice

Zaplněné tribuny na indické straně hranice

Politické tání dokládá fakt, že agresivní a teatrální aspekt ceremonie snímání vlajky byl na základě vládních nařízení zmírněn. Do roku 2013 bylo také pro obyvatele obou států téměř nemožné získat víza ke vstupu do sousední země. Nyní si je nově mohou vyžádat přímo na hranicích. Přednostně ale osoby starší 65 let. Rozdělené rodiny tak dostávají po desítkách let možnost se znovu vidět.

Skutečným barometrem vzájemných vztahů ale ve Wagah zůstává autobusová linka Dillí-Lahore. Zřízena byla v roce 1999, ale její fungování bylo několikrát z politických důvodů přerušeno. Například v roce 2005 po bombových atentátech v Dillí. V současné chvíli linka funguje. Doufejme, že je to trvalý stav.

Podívejte se na video z ceremonie:

Autor:






Nejčtenější

Závodní lyžařské boty musí být hodně těsné, sjezdovky jsou dnes extrémně tvrdé...
Pro vítězství se musí trpět. Jak se vyrábí boty pro lyžařskou elitu

Jestli jste si někdy chtěli zalyžovat na opravdových závodních lyžích, přes upozornění, že to není hračka pro rekreanty, by to pro několik z vás mohl být...  celý článek

Ryanair létá výhradně s Boeingy 737-800
Ryanair útočí na cestovky, k letenkám nabídne kompletní zájezd

Cestovní kanceláře už o velkou část klientů s nástupem nízkonákladových dopravců v Evropě přišly, teď se levné aerolinky snaží o další zásek do jejich byznysu....  celý článek

Nad německým venkovem zanechal pilot letounu pozdrav.
Psaní letadlem. Pilot na radarových mapách vykroužil velké „Hello“

Ne každý let je o tom, dostat se z bodu A do bodu B. Někdy lze pomocí letadla dokonce „kreslit“. Tak by se dalo nazvat počínání neznámého pilota nad německým...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.