Možná jste tudy někdy projeli cestou do Chorvatska nebo Slovinska a ani o tom nevíte. Horský masiv Gleinalpe (užívá se též název Gleinalm) je totiž proťatý více než osm kilometrů dlouhým dálničním tunelem, který automobilistům usnadňuje cestu z Linze do Grazu a dále na jih.
Jenže poměry v pohoří Gleinalpe/Gleinalm, které dalo jméno i zmíněnému tunelu, jsou na hony vzdálené uspěchané silniční dopravě. Kontrast vlastně nemůže být větší.
„Tam nahoru“ nevedou žádné lanovky ani pořádné cesty, v celém horském masivu je jen pár záchytných bodů. Nejsilnějším dojmem z přechodu Gleinalpe se tak stává samota.
Hory, které se nedají snadno
Pohoří Gleinalpe sice nedosahuje ani dvou tisíc metrů nadmořské výšky, přesto jej není radno podceňovat. Dostat se nahoru na hřeben znamená absolvovat dlouhý pochod z nízko ležících údolí a na závěr zase zpátky dolů. Proviant na přechod je potřeba vzít z největší části na záda a přinejmenším zkraje letní sezóny se hodí mít i spací pytel. Suma sumárum jde o přechod „natěžko“, který vyžaduje solidní kondici.
To všechno víme a proto se po vystoupení z vlaku v Knittelfeldu příliš nezdržujeme. Na úvod nás čeká průchod nepříliš zajímavým městečkem a teprve u mostu přes Mur se napojujeme na značenou trasu. Dnešní cíl se jmenuje chata Steinplanhütte (1670 m), vzdálená nějaké čtyři hodiny chůze a rovný kilometr převýšení.
Na tomto dosti dlouhém úseku míjíme jedinou obydlenou samotu jménem Sattelbauer, kde se pro jistotu ptáme na cestu. Přesto ji později dokážeme ztratit. Značení se totiž v celé délce přechodu ukazuje být dosti problematické, značky jsou zašlé a i na větších křižovatkách někdy chybí.
Úsek, kde se za sílícího vichru v zalesněném svahu o sklonu bohatě přesahujícím 100 % snažíme znovu napojit na hřebenovku, patří k nejproklínanějším z celé cesty. Ale silné dojmy tím pro dnešek nekončí. Víme, že večer má přijít oblačnost se srážkami, což se asi hodinu před dosažením cíle skutečně děje. Pěšinu pokrývá poprašek sněhu, těsně před příchodem na chatu se ale dosud kompletně zalesněné okolí otevírá stejně jako šedivé mraky a večerní slunce náhle ostře osvětluje vzdálený, zasněžený masiv Koralm na jihozápadě.
Spolu s hučícím větrem, který hýbe i se statnými smrky, to vytváří wagnerovskou scénu. Chvíli téměř omámeně hledíme na mimořádné panoráma, ale pak přece jen převáží přízemnější potřeby. Například teplo v interiéru chaty, která stojí přímo na vrcholu výrazného kopce Steinplan, je více než příjemné a vůbec nevadí, že jsme tu kromě personálu úplně sami.
Snadná mezihra
Následující den má být papírově snadný a odpovídá tomu i realita. Hřebenovka mezi Steinplanem a chatou Gleinalm Schutzhaus se vlní bez zásadního převýšení a za malebným sedlem Stierkreuz se poprvé dostáváme na typický holý, oblý hřeben. Jsme v nadmořské výšce kolem 1 700 metrů, pastviny tu v létě spásá dobytek, terén je hojně porostlý nízkou klečí, borůvčím i jinými bobulemi.
Přechod Gleinalpe1. den Knittelfeld – Steinplan: asi 5 hodin, převýšení 1100 metrů |
Tím také získáváme dobrou představu o tom, jak bude vypadat další postup. Salaš Zeismannhütte je počátkem května ještě bez hospodáře, její závětří poslouží alespoň jako zázemí pro oběd z vlastních zdrojů.
Ve strmé, zalesněné stráni spadající z vrchu Rossbachkogel, která je obrácená k severu, poprvé musíme překonávat závěje starého sněhu. To už jsme blízko chaty Gleinalm Schutzhaus, která je sice také ještě zavřená, ale sousední budova funguje jako tzv. Winterraum, tj. nouzové nocoviště. O velké nouzi se však mluvit nedá, nocležiště je vybavené komfortními palandami, dekami i kamny. Místní odbočka Alpenvereinu se o objekt vzorně stará a my tak jeho členům při zapadajícím slunci posíláme alespoň virtuální pozdravy. Jinak jsme ale lidským bytostem odvykli, tento den jsme totiž nepotkali vůbec nikoho.
Královská etapa: proti živlům
Vstáváme brzy, protože třetí den přechodu je nejnáročnější. V centrální části Gleinalpe nejsou žádné záchytné body, máme před sebou nejméně devět hodin pochodu se značným převýšením. Od chaty nejprve strmě stoupáme na vrch Speikkogel (1 988 m), druhý nejvyšší v pohoří. Zvěsti o famózním rozhledu, který je dokonale kruhový, nelhaly. Bohužel se však nemýlí ani předpověď počasí.
Sílící vítr se postupně mění v orkán, místy okořeněný ledovými přeháňkami. Dlouhé hodiny tak musíme bojovat s nepřízní živlů, která však drsnou krásu zcela opuštěné krajiny ještě více zvýrazňuje.
Hřebenovka překonává několik hlubokých sedel a z nich cesta šplhá zase zpět vzhůru. V průsmyku Polstersattel jsme zhruba nad dálničním tunelem, triedrem dole dokonce rozpoznáváme šňůru aut. Ale silnice je tak hluboko pod námi, že sem žádný zvuk nedoléhá.
Pokračujeme tedy naším „horním patrem“ a když se cesta dlouhým klesáním po několika hodinách zase na chvíli zanoří do lesa, jsme dost rádi. Stromy nám totiž poskytují vítanou ochranu před větrem. Přicházejí ovšem jiná úskalí, především rozsáhlé polomy, které místy musíme složitě obcházet. V jednom úseku se pár centimetrů široká stezička vine tak strmým svahem, že špatně šlápnout bychom tady opravdu nechtěli.
Navečer stoupáme od samoty Almwirt (1 170 m) zpět na holý hřeben. Původním cílem je sice až chata Mugelschutzhaus, ale nakonec je všechno jinak. Kolem šesté jsme na planině u opuštěné salaše Hochalm a její krása nám učaruje natolik, že se rozhodujeme nocovat zde. Nebo si to unavené nohy sugerují? Večer nám u zurčícího pramene vody dělají společnost dva koně, o kterých nevíme, odkud se tu vzali, a oblaka ještě před západem slunce ustupují. S přicházejícím šerem se v dálce dole rozsvěcují světla Grazu a dalších sídel. Ztišený vítr přestal šumět ve stromech a najednou je kolem hrobové ticho a slyšet je jen pramen vody. Dokonalé pastorále.
Zpátky do civilizace
Návrat do údolí poslední den má být snadný a odlehčené batohy pocitu svědčí. Přesto dá poslední pořádné stoupání na vrchol Mugel (1 630 m), zabrat. Nahoře si alespoň po třech dnech dopřáváme polévku z něčeho jiného než z ešusu. Evidentně vzorně spravovaná chata působí útulně a po opravdu dlouhé době opět potkáváme lidi. Skoro máme strach, zda si po zdánlivých sto letech samoty dokážeme ještě objednat jídlo.
Z Mugelu klesá cesta do Leobenu strmě. Míjíme několik nádherných salaší, procházíme úžasnou modřínovou alejí a ačkoli únava o sobě po čtyřech dnech pachtění dává řádně vědět, téměř se nám dolů nechce. Zkoušíme mozky motivovat nějakým příjemným cílem: zmrzlina na náměstí, měkké kupé ve vlaku.
Při posledním odpočinku ve zříceninách hradu Massenburg na okraji Leobenu nás ještě rozesmává krátká debata se dvěma místními dámami. Na dotaz odkud že to jdeme, odpovídáme máchnutím rukou k jihu, kde se třpytí zbytky sněhových polí na hřebeni Gleinalpe. „Cože, až tam nahoře?“ diví se.
Na úplný závěr procházíme k nádraží přes centrum Leobenu, významného průmyslového a těžebního centra. V okolí se ve velkém těžila (a zčásti stále ještě těží) železná ruda, město má velké ocelárny. Ovšem s Kladnem nebo Ostravou nemožno srovnávat ani náhodou, centrum města je perfektně upravené a až sterilně čisté a prosperující. Vedle tradičních odvětví se sem nedávno „natáhly“ špičkové technologické firmy, sídlí tu významná univerzita.
Z oken rychlíku ještě naposledy patříme na hřeben Gleinalpe, scénku za chvíli vystřídají svahy jiných alpských pohoří. Prvotní překvapení z množství jedinců homo sapiens kolem nás jsme už vstřebali a za nějakých šest hodin budeme zpět v Praze. Cestou si v duchu si přejeme, ať tichý svět Gleinalpe zůstane takový napořád.
hnědá - Knittelfeld (start), černá - Steiplan (první nocleh), zelená - Gleinalm Schutzhaus (druhý nocleh), modrá - salaš Hochalm (třetí nocleh), červená - Leoben (cíl)
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditGleinalpe – základní údaje Informace Doprava |