Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Přechod Nízkých Tater: trek jako na vrchol Everestu

aktualizováno 
Podzim je ideálním obdobím k výjimečnému outdoorovému zážitku, při kterém jakoby dvakrát vylezete na nejvyšší horu světa. “Kdo tuhle hřebenovku nešel, nezná Slovensko,” dá se říct s nadsázkou.

Hřeben před Prašivou | foto: Ivan Brezina / magazín Outdoorpro iDNES.cz

Proč byste na přechod Nízkých Tater měli vyrazit v říjnu? V tuhle dobu tady bývá nejstabilnější počasí, křišťálově čistý a chladný vzduch bez vodních par. Na podzim tak hory slibují daleké výhledy, kvůli nimž je tahle trasa nekorunovanou královnou vysokohorských přechodů v nejbližším okolí Česka.

Výhody 90kilometrové hřebenovky

Devadesátikilometrová hřebenovka, kterou přerušují jen dvě větší sedla - Čertovica a Priehyba - má i několik dalších výhod. V první řadě dostupnost. Večer sednete do pohodlného spacího vlaku, ráno v šest jste v Ružomberoku, přeskočíte do autobusu a kolem deváté už z Donoval vyrážíte na hřebeny.

Další výhodou jsou legální možnosti bivakování přímo na hřebenu.

Fotogalerie

Ve srovnání s Alpami nebo Himálajem snad Nízké Tatry vypadají banálně, ale zkuste je a budete nadšení. Na páteřním hřebeni prožijete pět dnů blízko nebe, což má spirituálně očistný účinek. Při stoupání na Prašivou mi v hlavě náhle bez varování vyskočil citát z Franze Kafky: „Jdeme do hor. Ovšemže do hor, kam jinam? Jdeme si jen tak, bez obleku, a vítr profukuje štěrbinami mezi našimi stíny. Hrdla se na horách uvolní! Je to div, že nezpíváme...“

Po stopách vzpomínek

Na začátku to ale vypadalo neslavně. V Donovalech (960 m) nás uvítalo mrholení, které se po chvílí změnilo v déšť. Obloha je ocelově temná. S náladou pod psa mizíme do hospody s chmurnou vizí celotýdenního pochodu v rozmáčených botách a s nulovou viditelností. Když ale asi po hodině zatneme zuby a vyrážíme v pončech do deště, hory nás za pevnou vůli odmění. Nebe se trhá a déšť ustává.

V nedaleké Poliance se zastavujeme u památníku na domy, které tu v prosinci 1944 vypálili Němci jako trest za pomoc jejich obyvatel partyzánům. Červená hřebenovka se ne nadarmo jmenuje Cesta hrdinov SNP.

Když jsme se v únoru 1985 přes Nízké Tatry chtěli vydat na běžkách se spaním v záhrabu, odrazilo nás počasí. Vánice a mlha nás tehdy po přechodu Kozího chrbátu (1 330 m) do Hiadelského sedla (1 099 m) donutila sestoupit do lázní Korytnica a potupně se vrátit do Prahy. Teď je ale podzim a v sedle nacházíme nově vybudovaný nouzový přístřešek. Dá se tu přespat, je tu ohniště a pramen...

Drobná nevýhoda je jen v tom, že jsme dnes ještě skoro nic neušli. Hiadelské sedlo je od Donoval slabé dvě hodiny. Ze sníženiny, za kterou podle geografů Nízké Tatry teprve začínají, se proto škrábeme na Prašivou (1 652) a na Velkou Chochula (1 753). Přes jasnou oblohu námi lomcuje silný vichr, hrozící sfouknout nás z hřebene.

Kozí chrbát

Kozí chrbát

Kamenný chodník u Ďumbieru

Kamenný chodník u Ďumbieru

Bitka na Ďurkové

Za Chochulou se tyčí kříž Mariana Havlíčka, kterým nám hory ukazují svou odvrácenou tvář. Kajakář závodící v kategorii K1 dojel na olympiádě v Mnichově šestý. To bylo v srpnu 1972. Jen o čtyři měsíce později se 30. prosince vydal na túru. Zřítil se do zledovatělého žlebu a dnes se na jeho počest jezdí slalomový memoriál.

Pokračujeme stále k východu po hřebeni přes Latiborskou holu (1 643 m) až k útulně pod Chabencom. U vydatného pramene vody nás tu pobaví sice zemitá, ale hygienicky zcela pochopitelná výstraha: „Prísny zákaz šťať a srať v okolí studničky!“ Útulnu zdobí fotky z asijských expedic a tibetské modlitební vlaječky. Už z toho je vidět, že současný personál je naladěn na stejnou vlnu jako příchozí poutníci.

Nebylo tomu tak ale vždy. Předchozí správce to přeháněl s alkoholem a obklopoval se divnými lidmi. V květnu 2011 za ním na Ďurkovou zavítal i jedenáctkrát trestaný recidivista František, který se tu těžce opil a vyprovokoval bitku. Asi čtyřicet turistů se lotra pokoušelo umravnit, ale ten na ně vytáhl nůž. Pro dva pobodané musel přiletět vrtulník a lumpa si odvezla policie. Provozovatel pak správce vyměnil, takže dnes už se tu bát nemusíte.

Před Chabencem

Před Chabencem

Králova hola

Králova hola

Zákaz „občúravania“ chaty!

Ráno si na vrcholu Chabence (1 955 m) vzpomeneme na Slovenské národní povstání. Kdysi nám ho zprotivili komunističtí učitelé, a přitom to byl nadlidský a hrdinský výkon, zvlášť tady v horách a ve sněhové bouři.

Partyzánka Valentina Biněvská vzpomínala: „U Sokolova jsem zažila hrozné pochody, ale s pochodem přes Chabenec v listopadu 1944 je nelze srovnat. Byli jsme napadeni Němci, což nás přinutilo přejít na druhou stranu hor. Šplhali jsme do příkrých strání za krajně nepříznivého postavení. Němci byli na kopcích, zatímco my v dolině v odkrytém terénu. Na protější hřeben hory jsme se dostali až v poledne a šli po něm celou noc. Ten strašný pochod si vyžádal asi šedesát životů. Vyčerpáním při něm zahynul i Jan Šverma...“

Na Chabenci si do sytosti užíváme to, za čím jsme se sem dva dny škrábali: dechberoucí výhledy. Na severu se otevírá dlouhé panoráma Choče, Roháčů a celé hradby Vysokých Tater, na jihu Rudohoří a Horehroní. Obcházíme strmé ledovcové kary, kterými je centrální hřeben proslulý. Během posledního glaciálu tu prý ledovců bylo celkem šestnáct.

Poznávejte a relaxujte

Vybírejte na Raketa.cz z velké nabídky pobytů se slevou. Vydejte se na pohodový rodinný výlet nebo originální poznávací zájezd.

Nastupujeme na kamenný chodník, postavený z obrovských žulových ploten, a přemýšlíme, jak s nimi asi bez jeřábu manipulovali. Ochladilo se, takže se v Kamenné chatě zahříváme kapustnicou s uzeným a výborným domácím čajem z horských bylin. Za pitnou vodu, která se sem vynáší, tu zaplatíte. Dá se tu přespat, nouzově i na verandě. Nedaleký vrcholek Chopku (2 023 m) byl ale dost poničen stavbou lyžařských vleků, takže co tady jiného než rychlé občerstvení?

Pořád po kamenném chodníku míříme na Ďumbier (2 043 m), na který se dnes už může jen asi dvacetiminutovou zacházkou ze západu. Někdejší sestup k východu je kvůli erozi uzavřen. Hluboko pod námi leží Demenovská dolina se známou Jeskyní svobody a o kus dál Liptovský Mikuláš. V zimě sem ale rozhodně nelezte bez maček a základního jištění. K jedné z posledních tragédií tu došlo v březnu 2012, kdy se z Ďumbieru zřítil šestadvacetiletý český turista.

Vyhlídka z Ďumbiera

Vyhlídka z Ďumbiera

Kamzík

Kamzík

Halušky a pivo

Kde legálně přespat

Na hřebeni Nízkých Tater najdete tři chaty, nabízející nocleh – útulnu pod Chabencem, Kamennou a Štefánikovu. Správa národního parku Nízké Tatry kromě nich vyhradila ještě osm míst, kde se můžete složit hlavu buď v nouzovém přístřešku, nebo ve vlastním stanu. Jejich seznam včetně GPS souřadnic najdete na www.napant.sk.

My jsme přespali tady:

  • 1. Ďurková - útulna s hodpodářem přímo pod Chabencem v nadmořské výšce 1 625 m. Základní občerstvení, cena noclehu 5 eur (pro 33 osob plus v nouzi dalších 20 na podlaze). Jižně od útulny je vydatný pramen, durkova.sk
  • 2. Ramža - útulna bez hospodáře, zdarma. Ohniště a pramen vody přímo u útulny.
  • 3. Andrejcová - útulna bez hospodáře, zdarma. Ohniště a pramen vody přímo u útulny. V roce 2006 byla útulna přestavěna a dnes jsou v ní i kamna. Bývá tu ale dost plno.
Útulna Ďurková

Útulna Ďurková

Jen asi hodinu odtud stojí Štefánikova chata, kde si na rozlehlé slunné terase užíváme langoše a turka. Protože se tu střetává několik tras, je to asi jediné místo v Nízkých Tatrách, kde potkáte hodně lidí. Bohužel nemáme čas na nedalekou geografickou „lahůdku“ – vysokohorskou Jeskyni mrtvých netopýrů (www.jmn.sk), která je po dohodě přístupná s průvodcem. Pod masivem Ďumbieru se prý rozkládá neuvěřitelných dvacet kilometrů krasových chodeb!

Od „Štefáničky“ cesta stoupá na Panskou holu (1 635 m), aby vzápětí skrz kosodřevinu strmě spadla do sedla Čertovica (1 238 m). Prochází jím silnice z Podbrezové do Liptovského Hrádku, obklopená několika penziony a restauracemi. Ideální místo na bryndzové halušky a pivo!

Když se od něj zvedneme, po výstupu kolem Končisté (1 474 m) si všimneme, jak se hory změnily. Už žádné louky s dalekými výhledy, ale krajina silně poznamenaná těžbou dřeva. Se stromy místy mizí i červená značka. Náladu nám vylepšují útulny Ramža a Andrejcová, nabízející komfortní spaní v suchu, zdarma a s možností posedět u ohně.

Kýčovitými zbojnickými pověstmi opředená Králova hola (1 946 m) nabízí fantastický kruhový rozhled. Jestli ji mohutný vysílač (postavený v roce 1 960) hyzdí, nebo naopak zdobí, ať si každý v hlavě přemele sám. Pro poutníka je každopádně tragické, že v tak rozlehlé stavbě chybí nejen možnost ubytování, ale i obyčejný bufet. Poslední výškovou kótu bychom rádi zapili ledovým Šarišem, o kterém si ale můžeme nechat jen zdát. A to sem vede asfaltka. Pokud vás tu zastihne psí počasí, dá se nouzově přespat ve vstupní hale vysílače. Pozor, není tu zdroj pitné vody.

Z Královy hole můžete sestoupit buď k jihu do Telgártu (kde staví vlak do Banské Bystrice), nebo k severu do Vernáru. Volíme druhou variantu, což znamená spadnout o 1 100 výškových metrů. Snad už po tisící v životě si tak potvrzujeme, že sestupy jsou v horách mnohem náročnější než výstupy. Svaly nohou musejí při každém kroku brzdit nejen tělo, ale i batoh.

Pohled ze Smrečin na Vysoké Tatry

Pohled ze Smrečin na Vysoké Tatry

Kde lovil bulharský car

Jak se vysílač na Králově holi zmenšuje, otevírá se před námi Martlúzka – rozlehlý skalní amfiteátr s vodopádem. Z lesů pak vyjdeme na vysokohorské louky zvané Smrečiny, spojené s bulharským carem Ferdinandem I. Coburgem (1861 – 1948). Muž, který v roce 1908 vybojoval nezávislost Bulharů na Osmanské říši, si tu po své abdikaci v roce 1918 vybudoval dřevěný lovecký zámeček. Slovensko miloval a byl to renesanční člověk. Mluvil osmnácti jazyky, proslul jako ornitolog, botanik, filatelista a lovec.

Spolupráce s časopisem Outdoor

Článek vznikl pro časopis Outdoor a byl redakčně upraven. Jeho původní verzi najdete na webu www.ioutdoor.cz, stejně jako další články ze světa trekkingu, cestování, horolezectví a dalších zážitků v přírodě.

Obyvatelé okolních vesnic dodnes vzpomínají na bradatého muže v carské uniformě, který rozdával dětem sladkosti a drobné mince. Jeho zámeček ukrytý v pustině s fascinujícím výhledem na hřeben Vysokých Tater ale v roce 1944 vypálili Němci – prý aby se tu neschovávali partyzáni.

Na Smrečinách se napojujeme na velmi dobře zpracovanou naučnou stezku, kterou tu vybudovala obec Vernár. Dozvídáme se z ní třeba, jak sem ještě před padesáti lety kluci odcházeli na celé léto pást dobytek. Na dobových fotkách to vypadá jako otrocká dětská práce někde v Bangladéši, ale v duchu jim závidíme. V deseti letech sami v horách! To musely být prázdniny...

Ve Vernáru máte na výběr hned několik penzionů (www.vernar.sk), kde konečně přichází zasloužené pivo a po pěti dnech i horká sprcha. Unaveným svalům ale osobně doporučuju ulevit další den v Popradu, kam vás z Vernáru zaveze několik autobusů. S pocitem, že si to opravdu zasloužíte, si pár hodin poležíte v horké minerální vodě zdejšího Aquacity.

Na závěr statistika, stažená z logbooku mých outdoorových hodinek Suunto. Za 105 hodin túry (4,4 dne) jsme kumulativně nastoupali 6 340 výškových metrů. Základní tábor pod Mt. Everestem leží ve výšce 5 545 m, vrchol nejvyšší hory světa pak ve výšce 8 848 m. Když tedy přeběhnete z Donoval do Vernáru, je to to samé, jako kdybyste 1,9x vylezli na Everest.

Může se hodit

Co si vzít s sebou?
Na přechodu Nízkých Tater byste měli být maximálně soběstační. Možnost nákupu potravin je pouze v nástupním bodě v Donovalech, později se budete muset spolehnout už jen na občerstvení na chatách. Problém může být cestou i s vodou, která se na hřebeni dá nabrat jen na několika málo místech.

Užitečné weby

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.