A jsou vděčni za odpověď, i když je ujišťuji, že je nyní určitě mnohem, mnohem líp. Musí jim to vrtat hlavou, vždyť mnozí pamatují časy soudružských výměn, kdy byla úroveň života podobná.
A nyní lidé z té samé země mohou jezdit po Kubě novými auty z půjčoven, pít mléko, jíst hovězí, jezdit autobusy, zatímco obyčejný Kubánec tyto vymoženosti mít nemůže.
A jak se s tím asi vyrovnává tamní tradiční hrdost, když návštěvníci - nepřátelští imperialisté, mohou mít v jejich zemi vše, a místní jen zlomek z toho a navíc se bojí, aby neporušili nějaké omezující nařízení, které zase platí jen pro ně?
Rozuměl jsem důvodům otázek Kubánců. Vzpomínám totiž na mé diskuse v 80. letech v Praze s turisty ze západní Evropy, kterých jsem se vehementně vyptával, jak se u nich žije, a zoufale trpěl tehdy neuskutečnitelnou touhou cestovat. A proto jsem se s klidným svědomím rozhodl využít neočekávanou příležitost ochutnat na týden trochu z exotiky hrdého ostrova s diktaturou.
Kuba začíná až za Varaderem
Byl to původně výlet na pláž Varadero, kam směřují dle statistik tři ze čtyř turistů na Kubu, ale nic pro dobrodružné cestovatelské duše. Jak jsme si brzy ověřili, Kuba začíná až za Varaderem, které je luxusním střediskem, kde vystačíte s angličtinou a obyčejného Kubánce v podstatě ani nepotkáte.
Tedy pronajímáme malé auto a vyrážíme ve čtyřech směrem na západ přes Havanu do oblasti vápencových skalisek a kopců Viňáles. Naším koníčkem je totiž lezení po skalách a cílem prozkoumat místní lezení a poznat lidi přes komunitu podobných šílenců jako jsme my, tedy lezců.
Kousek za branou po opuštění poloostrova Varadero začíná periferie Mantanzas, hlavního města stejnojmenné provincie. Všude plno lidí, polorozbořené imperiální paláce a do toho život. Prší, neboť je období dešťů, červen 2007. Termín mimo sezonu má nevýhodu v tom, že párkrát zmokneme, ale naopak výhodu, že potkat jiné turisty mimo Varadero a Havanu je vzácnost.
*Tři ze čtyř turistů míří na Varadero, pravá Kuba ale začíná až za tímhle umělým luxusem
* Mantanzas, hlavní město stejnojmenné provincie: polorozbořené imperiální paláce
Dvojí měna, dvojí život
První, co vám přijde jiné, je, že takřka na každé křižovatce i na dálnici stojí houf lidí. Očividně někam cestují a snaží se stopovat nebo čekají na místní prostředky hromadné dopravy, což jsou většinou staré náklaďáky, někdy traktory nebo zvířata s valníkem, ve městech speciálně upravené kamióny.
A vedle toho zde mezi hlavními turistickými centry jezdí klimatizované autobusy pro turisty, a vlastně všechny ty, kteří si mohou dovolit platit konvertibilním pesem.
Důsledek dvojí měny, kdy průměrná měsíční mzda bude kolem 400 kubánských pesos, což je asi 25 dolarů tedy 500 Kč, ale veškeré jen trošičku nadstandardní věci jako benzín, balená voda, rum, pohlednice nebo oběd v restauraci, vstupné na diskotéku či cesta taxíkem se prodávají za druhou místní měnu: konvertibilní peso (které má kurs někde mezi eurem a dolarem) a tyto ceny odpovídají zhruba cenám v Evropě, tedy pro normálního Kubánce, který má příjem v nesměnitelné měně, prakticky nedosažitelné.
* Místo autobusu cestují Kubánci na korbě starého náklaďáku, turisté z ciziny v novém autě z půjčovny
Auta musí jezdit plně naložená
Hromadná doprava funguje tedy hodně špatně, ale na lidech je vidět vyrovnanost a vlastně pohoda, chudí rolníci vedle mládeže, oblečené dle poslední módy.
Někde je s nimi amarillo - žluťásek - státní zaměstnanec ve žluté uniformě, nově i v šedě modré, který pomáhá hromadné dopravě. Jeho úkolem je zastavovat plně neobsazená auta a nakládat jim cestující coby stopaře, aby se řádně hospodařilo pohonnými prostředky, energie je na Kubě obecně velký nedostatek. Přednost mají staří, nemocní a matky s dětmi.
Na auta turistů z půjčoven se povinnost brát takové "stopaře" nevztahuje. Kromě toho se často u silnice nebo i po dálnici prochází koza nebo kráva. Kolem Havany jsou na dálnicích stanoviště policejních hlídek, před kterými všichni musejí zpomalit tak na doporučovaných 40 km/h.
Silnice jsou více méně plné děr, i na dálnici je třeba dávat velký pozor, aby louže nebyla hlubší, než byste čekali. Silniční provoz však není příliš hustý.
Průjezd Havanou z východu na západ vedl po ústřední nábřežní třídě Malecón, kde na jedné straně uchvacuje pobřeží moře a na druhé ohromné imperiální stavby, některé po rekonstrukci, jiné v troskách. Ochutnávku Havany si necháváme na závěr cesty, nyní pokračujeme po další dálnici dál na západ do provincie Piňar del Río.
* Takřka na každé křižovatce stojí houf lidí, protože hromadná doprava funguje hodně špatně
Ztracený ráj za branami luxusního Varadera
Asi 200 km západně od Havany je městečko Viňáles, po hlavním městě asi nejčastější cíl turistů, kteří se vydají za brány hotelových areálů Varadera. Vápencové skály nelákají totiž jen horolezce, ale zvláštní tvary kopců, jakési stolové hory, které mi připadaly jako scény ze Ztraceného ráje, jsou atrakcí první třídy pro každého cestovatele.
* Snová krajina kolem Viňales: tak nějak to asi má vypadat ve Ztraceném ráji?
A vedle toho se sem jezdí za poznáním tabákového listu, jehož nejlepší odrůdy se pěstují ve zdejší červené zemi a místní farmáři z něj dělají proslulé doutníky.
Soukromé podnikání ve stínu diktatury
Oblast je v průvodcích označovaná stále ze panenskou a relativně divokou a chudou. To platilo letos ještě o okolních vesničkách, ale už ne přímo o Viňáles, kde takřka každý domek nabízí casa particular tedy ubytování v soukromí pro turisty dle oficiálních regulí. Další kapitola dvojí ekomomiky a diktatury, která pomaličku a pod velkou kontrolou začíná umožňovat lidem drobně soukromě podnikat.
Podle tipu v Lonely Planet a na internetu se doptáváme na adresu domu, který má být oblíben mezi horolezci. Na třetí doptání jsme před modravým domkem a seznamujeme se s majitelem domu, jako by to byl starý přítel.
* Před modravým domkem se soukromým ubytováním casa particular stojí auto turistů z půjčovny; takové vozy místní Kubánci nemají.
* Ve Viňáles nabízí takřka každý ze stovek domků v centru oficiální ubytování turistům
Zajímavé je, že postarší chlápek při těle vůbec neleze. Jak sám upozorňuje, ani na to nemá postavu. Mluví sice jen španělsky, ale je zjevně schopný podnikatel, neboť nám ukazuje výstřižky z amerických novin, kde se o něm píše.
Seznamujeme se s pravidly místního soukromého podnikání. Musíme spát v pokojích po dvou, které jsou standardně vybaveny lůžkem buď odděleným nebo manželským, koupelnou se sprchovým koutem a jednoduchou klimatizací. Cena je zdá se pevná 15 konvertibilních pesos (CUC) za pokoj na noc. K tomu si objednáváme snídani (2-3 CUC) a večeři (10 CUC), která by měly být také dle norem.
Je to jeden z mála způsobů, jak lidé mohou vylepšit své živobytí a vydělat něco z konvertibilní měny. Systém je docela průhledný, ubytování relativně pohodlné. Jednu noc jsme strávili zde a pak se ve skalách seznamujeme s dalšími lidmi - lezci, kteří komunikují anglicky.
Přestěhováváme se k nim do jejich casa particular a zjišťujeme další detaily úskalí, která musejí překonávat. Tak například když nějaký turista nepředloží veškeré řádné dokumenty, tedy krom pasu i vízum na extra papírku, nesmí ho nikdo ubytovat.
Turisté mohou oficiálně k jídlu jen kuřecí nebo vepřové, ale už ne hovězí nebo mořské potvory, kterých má být obecně nedostatek a jsou primárně určeny pro děti. Kontrola prý chodí, a když nějakou nepravost objeví, odebere majitelům licenci na poskytovaní ubytování.
A jak se taková casa particular vybuduje? Obyčejní lidé bydlí v chudých dřevěných domech často s hliněnou podlahou, bez oken a klimatizace, což nesplňuje předepsaný standard pro vybavení pokoje pro turisty.
Z běžné mzdy ve výši 10 či 20 eur měsíčně se nedá pořídit nic, tak je třeba začít s ubytováváním na černo. Řada baťůžkářů z Evropy nebo Kanady využije nabídky prostého noclehu za výhodnou cenu a z takto získaných prostředků rodina vybuduje požadované bydlení a požádá o oficiální licenci, z níž pak musí odvádět státu daň.
* Standardně vybavený pokoj pro soukromé ubytování (ty spacáky jsou naše a nebyly potřeba)
* Bohatá večeře v casa particular také musí splňovat předepsané standardy
Všudypřítomný strach
Kdo již něco v systému kubánské diktatury vybudoval, má veliký strach, aby o to nepřišel. Proto úzkostlivě dodržuje veškerá nařízení. Jeden se bojí druhého, svou roli zde hraje i konkurenční boj.
Asi opravdu hodně lidí pracuje pro státní bezpečnost, i když jsme zažili, že lidé drží dost při sobě, aby lépe čelili obtížné státní administrativě. Ve Viňáles nabízí takřka každý ze stovek domků v centru oficiální ubytovaní turistům.
Odlišný přístup mají lidé, kteří žijí v chatrčích na periferii a nic nemají. Pro ty není problém riskovat, ubytovat někoho jen tak, nebo třeba nezákonně řídit auto turisty z půjčovny, protože prý není jiný způsob, jak si ozkoušet řízení před složením zkoužky na řidičák.
"A co když tě chytnou policajti? Žádný problém, všechny zde znám a také na ně něco vím." Mnoho lidí to vidělo, řada přátel ho zdravila, ale nikdo to neudal.
Podobně se lidé bojí otevřeně telefonovat o nějakých problematických věcech. Třeba zda u nich může načerno přespat cizinec, se telefonem neřeší. Většina mladých lidí, s kterými jsme se bavili a kteří uměli anglicky, měli jasno: "Při první příležitosti emigruji."
Půvabná a bystrá turistická průvodkyně, která by ve světě zfleku mohla pracovat pro řadu zahraničních společností, říkala, že ji vláda dovolí vyjet, ale bez malé dcerky, a tak zůstává na Kubě.
Většina horolezců, kteří otevřeli skály ve Viňáles světu a tak atraktivitu oblasti pro milovníky outdooru umocnili a zpropagovali v zahraničí, se vystěhovalo do ciziny většinou Španělska. Oblíbenou metodou je fiktivní svatba.
* Chatrče na periferii Viňáles
* Do školy se chodí v pionýrské uniformě
Japonská lednička v chatrči v rámci úspor energie
Náklady na živobytí jsou na tropické Kubě nízké, je stále teplo, tak není třeba kupovat kožichy ani topit. Skleněná okna v domech moc nejsou, spíš jen dřevěné žaluzie, klimatizaci má málokdo, a telefonní linku naopak skoro každý, místní telefonování je prý velmi levné.
Podivili jsme se, že jsme u jedněch nových přátel viděli vedle prostého vybavení chatrče novou japonskou ledničku. "Aha, to máme kvůli národní akci na úsporu nedostatkové energie, kdy vláda nařídila výměnu starých a neúsporných ledniček za nové částečně dotované."
Ovoce - třeba kokos, mango, papaja roste v přírodě, doma lidé chovají slepice a prasata. S kravami je problém, není jich dost, a tak jsou pod státní kontrolou.
* Lidé běžně chovají doma prasata, vepřové není na rozdíl od hovězího masa přísně regulováno
Zboží se prodává v obchodech dvojího druhu. V těch obyčejných skoro nic nemají, jen ty nejzákladnější potraviny za místní pesa, v těch lepších za konvertibilní pesa prodávají řadu dalších věcí - především levný kubánský rum, balenou vodu a další nealko nápoje, pivo a různé další potraviny.
Stejně tak v hospodách se platí konvertibilním pesem. Restaurace jsou další možností, jak můžou Kubánci podnikat. Můžou si otevřít soukromou jídelnu tzv. paladar, opět podle norem.
* V obyčejných obchodech za místní pesa skoro nic nemají
A pak ti, kteří mají nějaké staré auto, často krásné velké americké veterány nebo náklaďák, mohou podnikat v dopravě, benzín je také jen za konvertibilní pesa za cenu blížící se ceně v Evropě.
Návštěvníci ze Západu přivážejí řadu věcí, které jednak slouží obdarovaným nebo se dostanou na černý trh, kde tak lze za tvrdou měnu koupit prakticky vše. My jsme třeba našim přátelům přivezli nějaké sportovní potřeby na lezení, které se na Kubě vůbec nevedou.
Kubánský režim zavedl druhou konvertibilní měnu před pár lety, když byl ze strany USA kritizován, že ekonomika funguje nikoli na pesu, ale na americkém dolaru. Ten sloužil jako platidlo, za který šlo koupit vše. Od té doby je dolar nahrazen konvertibilním pesem. Je lepší ho měnit za eura, protože na dolar je ke kurzu připočítávána další politická přirážka 10 procent.
V obchodech za konvertibilní pesa nám brali i dolary nebo eura v docela rozumných kurzech.
Místní kubánskou měnu jsme potřebovali na nákup v běžném obchodě, kde se prodavačka neodvážila přijmout konvertibilní peso, protože jsme tam nebyli sami, a pak v lékárně, kde jsme platili za léky, které byly takřka zadarmo. Logicky, na rozdíl od konvertibilních, nám směnárna na letišti zbylá nekonvertibilní pesa zpět nevzala.
Na léky jsme měli předpis, co mi napsali v nemocnici, kde jsem byl na ošetření s menší tržnou ranou, která potřebovala zašít. Nemocnice byla v katastrofálním stavu, mizerně vybavená, např. sterilní materiál byl zabalen v balícím papíru, ale sestřičky i doktorka byly mimořádně ochotné, příjemné a šikovné.
Kuba se potýká s nedostatkem zdravotnického materiálu. Byl jsem připraven jako cizinec platit, jak jsem měl nastudováno z průvodců, lékařskou péči jsem však dostal zdarma, stejně jako ji mají Kubánci. Komunikaci s nemocnicí zprostředkovával místní přítel, který se s personálem dobře znal.
* Kubánci suší obilí na silnici
* Chevrolet: lidé mají často krásné velké americké veterány ještě z dob, kdy se v nich jezdilo, pak z dob pozdějších jsou na Kubě staré volhy a žigulíky a nyní nově v půjčovnách fabie či huandaye.
* Nemocnice: oproti špatnému stavu budovy a vybavení byl zdravotní personál příjmený a šikovný, působil důvěryhodně a profesionálně.
Kubánci neřeší, jak přežít, ale jak se zabavit
Kubánci jsou poměrně vzdělaní, a všichni vědí dobře o tom, kde je Česko nebo bylo aspoň Československo. Potkali jsme dost zejména mladších lidí, kteří uměli dobře anglicky, ale také jsme s některými staršími mluvili i česky nebo německy. Ti měli za sebou zkušenost z pobytu v komunistickém Československu nebo v NDR.
Na vsích mimo turistické oblasti jsme zahlédli život mimořádně prostý, sedláci se sombrery a mačetami za pasem hnali kravské potahy s dřevěnými skluzy v kolejích vyježděných podél silnic, bydleli v prostých dřevěných chatrčích s hliněnou podlahou, vařili v kotlích na ohních, na silnici sušili obilí a přitom a nejen ženy byly oblečeny v džínách a barevných tričkách jako na diskotéku.
Vůbec jsem si odnesl dojem, že Kubánci neřeší jak přežít, ale jak se zabavit. Mimořádně populární zřejmě pro všechny jak relativně bohaté, tak i ty chudé je salsa. Laickým popisem je to diskotékový tanec v různých variacích na latinskoamerické rytmy.
* Jedna z tanečních diskoték ve Viňáles: mimořádně populární zřejmě pro všechny jak relativně bohaté i ty chudé, je salsa
Když píšu, že jsou Kubánci hrdí, tak tuto historicky uváděnou charakterovou vlastnost mohu doložit osobním zážitkem. Nový kubánský přítel, který nám hodně pomohl, dokonce i mně osobně při zmiňovaném úrazu, jednoznačně odmítl finanční příspěvek, který by pro něj mohl být i měsíčním příjmem a kterým jsme mu chtěli při loučení přilepšit: "Vždyť jsme přátelé a v žádném případě se s vámi nekamarádím s vidinou nějakého výdělku." Přátelství přetrvává, nadále si dopisujeme.
* Na vsích mimo turistické oblasti jsme zahlédli život mimořádně prostý
* Milíře vedle chudých chatrčí jsou ukázkou toho, jak se Kuba snaží vypořádat s nedostatkem paliv. V rámci národní akce se před nedávnem začalo znovu vyrábět na venkově dřevěné uhlí v milířích.
Havana: pompézní paláce i rozpadající se domy
Z venkova jsme se přesunuli do Havany. Zde jsem byl fascinován hlubokými kontrasty pompéznosti oficiálních paláců a vládních budov a vedle toho v těsné blízkosti ulic s nádhernými starými koloniálními domy, které byly těsně před zřícením.
V Havaně narazíte na výstavní pompézní paláce (na horním snímku), v jejich těsné blízkosti pak chátrající rozpadající se koloniální domy (dole)
Habana Vieja
Nevím, kde jsem četl, že v Habana Vieja - Staré Havaně každý den spadne jeden dům a skutečně to tak vypadalo. A v těch ulicích s rozpadajícími se imperiálními paláci, ale pulzuje čilý místní život a uvnitř se bydlí.
Turistické trasy vedou jen pár desítek metrů vedle a zde již pulzuje život jiný a to v zajetí turistického byznysu: jineteros, tedy podvodníčci, kteří vám chtějí něco neodbytně prodat - upomínkové předměty, cetky nebo služby - třeba zazpívat revoluční píseň o hrdinných Ché a Fidelovi, ... nebo jen žebrat.
Donedávna slavná havanská prostituce ale už je prý pár let poněkud potlačena a méně viditelná, a tak krásné čokoládové holky sice chodí kolem, ale přímo se nenabízejí.
Zato obchodníčci se sombrery, cetkami nebo doutníky nabízejí turistům spousty příležitostí, jak utratit konvertibilní měnu. I zde hodně pomáhá odmítavá komunikace ve španělštině, že nejsme nezkušení začátečníci. A to jinetera odradí, aby se vzápětí pokusil zavěsit na nějakého snad méně zkušeného turistu, který španělsky neumí a na obchodnické triky snad spíš skočí.
Zajímavější pak bylo zajít na pobřežní bulvár Malecón a prohodit pár slov s rybáři, kteří nic nechtějí, jen se podělit o radost, když nám ukazují na kolegu, který tahá z vody pěknou sardel.
* Habaňéras, tedy obyvatelky Havany, ale pozor to jsou také soukromé podnikatelky, protože jedno foto stojí jeden dolar
* Slavné havanské náměstí Plaza Vieja
A hned vedle se pak můžete stejně jako mnozí Habaněros, tedy obyvatelé Havany, vykoupat nebo se zahledět do dáli, kde snad někde na druhé straně floridského zálivu, žije spousta Kubánců v emigraci, kteří byť jsou pro režim nepřáteli číslo jedna, své příbuzné izolované v diktatuře finančně i hmotně podporují. A tak vlastně ekonomiku pomáhají přidržovat nad vodou.
Život spoutaný diktaturou
Život na Kubě je do velké míry spoután diktaturou, která se snaží udržet lidi ve strachu před mocnými úřady, centrální plánování není schopno zajistit zdaleka vše, co lidé normálně potřebují. Ale je poměrně bezpečný z hlediska kriminality i relativně málo intenzivní veřejné dopravy.
Školáci v pionýrských šátcích a propagační budovatelské transparenty s charismatickým revolucionářem Che Guevarou jsou viditelnou reminiscencí na zašlé slávy bipolárního světa, ale komunistické ideje jsou spíš jen prostředkem, jak pragmaticky udržet autoritářskou moc nad hrdou zemí.
* Pro zjevně neznalou a naivní mládež na celém světě je Che Guevara symbolem alternativy vedle Boba Marleyho nebo Korsičana, bojujícího za nezávislost na Francii. A tak jsou trička s vyobrazením Che Guevary artiklem, který se dobře prodává nejen na havanském letišti, ale i v obchodech pro mladé v celém demokratickém a svobodném světě.
Myslím však, že obyčejní Kubánci víc než komunistickou diktaturu chápou svou situaci jako pokračování svého boje za nezávislost, a vedle toho si nejsou jisti, zda by demokratická alternativa místo problematického Castrova režimu nevedla zemi do hlubokých problémů, s jakými se potýká většina ostatních latinskoamerických zemí.
Nevím nicméně, kdyby se režim na Kubě uvolnil a přešel nekrvavě v demokracii, bylo by to určitě mimořádně krásné a zajímavé místo k životu. I třeba proto, že jsem musel souhlasit s tím, co říkala jedna naše průvodkyně: "Turisti si na Kubě nejvíce zamilují příjemné, pozitivní a přátelské lidi.
Může se hodit
KOLIK CO STOJÍ TIP NA DOBRÉ KNIHY UŽITEČNÉ WEBY |
