Desetiletý Oskar z německého Hamburku pokládá společně se svými rodiči několik stébel suché trávy do praskliny v zemi. Po deseti až patnácti vteřinách se tráva sama vznítí a prudce hoří.
O několik metrů dál sledují další turisté průvodce,který do úzké trubky zapuštěné do země nalévá skleničku vody. Ta se po chvilce z útrob matky Země vrací v podobě horké páry. Pak lidé nevěřícně osahávají půdu pod nohama. Je skutečně horká. Kdyby pronikli jenom několik centimetrů pod zem, tak by určitě museli vyhledat lékaře: teplota tam dosahuje 100 stupňů a v deseti metrech dokonce 600 až 650 stupňů. Tu měl provozovat nejprve ve Fauresmithu (Oranžsko) a pak právě v Kimberley. Holuba s Rhodesem spojoval zájem o cestu napříč africkým kontinentem. Zatímco Holub chtěl kontinent projít z Kimberley do Alexandrie v Egyptě, Rhodes jej chtěl propojit železnicí z některého velkého města na jihu až do Egypta. Ani jednomu se sen nesplnil. Emil Holub podnikl z Kimberley tři expedice do vnitrozemí. Na první z nich (1873-74) procestoval západní oblasti Transvaalu a část Bečuánska (dnešní Botswana) a sbíral přírodniny. Na druhé cestě prošel územím jižních bečuánských kmenů až do Šošongu, kde byl dobře přijat vládcem Kwenů Sekhomou a vrátil se s bohatými sbírkami přes západní transvaal do Dutoitspanu. Nejvýznamnější byla jeho třetí cesta od března 1875 do listopadu 1876), na níž navštívil střední tok Zambezi, pobýval u Viktoriiných vodopádů a dostal se do Sešeke, hlavního města vládce Barotského stá tu, Sepopa, který mu povolil cestovat po celém území. Onemocnění mu zabránilo proniknout dále do vnitrozemí. Doplnil proto své sbírky a přibližně stejnou cestou se vrátil do Kimberley, přičemž ještě zkoumal území pramenů Limpopo. Pak chtěl Holub Afriku opustit, ale neměl dostatek peněz a zůstal tu ještě další dva roky. Do Rakouska-Uherska se dostal teprve roku 1879 - s neobyčejně bohatými sbírkami přírodovědného a etnografického materiálu, mezi nimi i se stovkami otisků skalních kreseb, které jako první správně připsal Sanům (Křovákům). Paradoxně jej uznávali po celé Evropě, doma ale často narážel na nepochopení i posměšky. V prosinci 1883 se na jih Afriky vrátil. Tentokrát připlul se svou osmnáctiletou manželkou. Dostali se až na území Mašukulumbů, divokého, krutého černošského kmene. Výprava byla napadena a musela se dát na ústup. Při tom přišel o všechny sbírky a většinu zásob a také onemocněl. Domy a ulice Kimberley se pro něj staly vysvobozením - z někdejšího zlatokopeckého tábora se totiž mezitím stalo skutečné město. Poměrně plastickou představu, jak vypadalo si můžeme s trochou fantazie udělat dodnes. První, co člověka přiláká, je zvuk břinkavé hudby a nezaměnitelný hospodský halas. Dřevěný dům má otevřené dveře. Za pultem stojí barman a nalévá pivo do elegantních sklenic. Kromě figuríny tu někdejší slávu připomínají už jen zvuky linoucí se ze skrytých reproduktorů. O kus dál je kostel, pak obchod s kvalitní vodou sycenou kysličníkem uhličitým. Peníze za diamanty ale mohli prospektoři využít i jinak než jen prolít hrdlem. Například v pánském krejčovství. Nebo v prodejně všeho, co potřebuje člověk k hygieně i odpočinku - vedle holicích krémů a past na zuby jsou tu vyrovnány krabice s luxusnmi doutníky a cigaretami, nechybějí tabatěrky, ale ani hodinky, kompas, pouzdro na mapy. Stačilo zaplatit a mohli jste vyrazit přímo do divočiny. V další ulici je srdce starého Kimberley. Kancelář. V ní dva úředníci zapisují nálezy,váží diamanty a vyplácejí šťastlivce, kteří je sem přinesli. Vedle je velký obchod s domácími prospektorskými potřebami. Pečlivě udržované domy,do nichž zvědavci mohou bez problémů vstoupit a třeba hodiny si prohlížet vybavení a zboží, ovšem skrývají i jiná překvapení. Čítárnu s obrovskými knihami svázanými ročníky londýnských Timesů, lékařskou ordinaci i s ochotnou sestrou a všemožnými, dnes obavy vzbuzujícími nástroji. A pak, protože v Kimberley bylo pamatováno na všechno, pohřební ústav a přilehlou výrobu rakví. Diamanty se tu těží dodnes, expozice v diamantovém skanzenu na to rovněž nezapomíná, většina areálu však připomíná doby, kdy se město stalo diamantovou metropolí - i díky dobrodružné literatuře. Pštros, který ve verneovce Hvězda jihu spolkl diamant a zavinil tak nespravedlivé obvinění jistého počestného muže, totiž běhal právě v okolí Kimberley. Těžba ve Velké jámě byla ukončena v roce 1914. Tehdy byla hluboká 800, metrů, z nichž dnes zbylo nezatopených jen 150. Vytěžilo se z ní 28 milionů tun země a kamení a také, což je mnohem podstatnější, tři tuny diamantů. Ty ve skanzenu také najdete. Pěkně za sklem.
* * *
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Do Kimberley se lze dostat letecky z Johannesburgu a Kapského Města. Jízda autobusem z Johannesburgu zabere osm a půl hodiny a vyjde na 150 randů. Z Kapského Města sem jede autobus deset a půl hodiny za 130 randů. O něco levnější je doprava minibusy.Nejideálnější je samozřejmě osobní automobil - zvláště proto, že se vyplatí navštívit i severozápadně ležící národní park Kalahari Gemsbok. Při jarní návštěvě stojí za výlet i oblast Namaqualand, která nabízí nejlepší květinovou show na světě. Muzeum diamantů v Kimberley je otevřeno denně 8 do 18 hodin. Vstupné stojí 15 randů.
O několik metrů dál sledují další turisté průvodce,který do úzké trubky zapuštěné do země nalévá skleničku vody. Ta se po chvilce z útrob matky Země vrací v podobě horké páry. Pak lidé nevěřícně osahávají půdu pod nohama. Je skutečně horká. Kdyby pronikli jenom několik centimetrů pod zem, tak by určitě museli vyhledat lékaře: teplota tam dosahuje 100 stupňů a v deseti metrech dokonce 600 až 650 stupňů. Tu měl provozovat nejprve ve Fauresmithu (Oranžsko) a pak právě v Kimberley. Holuba s Rhodesem spojoval zájem o cestu napříč africkým kontinentem. Zatímco Holub chtěl kontinent projít z Kimberley do Alexandrie v Egyptě, Rhodes jej chtěl propojit železnicí z některého velkého města na jihu až do Egypta. Ani jednomu se sen nesplnil. Emil Holub podnikl z Kimberley tři expedice do vnitrozemí. Na první z nich (1873-74) procestoval západní oblasti Transvaalu a část Bečuánska (dnešní Botswana) a sbíral přírodniny. Na druhé cestě prošel územím jižních bečuánských kmenů až do Šošongu, kde byl dobře přijat vládcem Kwenů Sekhomou a vrátil se s bohatými sbírkami přes západní transvaal do Dutoitspanu. Nejvýznamnější byla jeho třetí cesta od března 1875 do listopadu 1876), na níž navštívil střední tok Zambezi, pobýval u Viktoriiných vodopádů a dostal se do Sešeke, hlavního města vládce Barotského stá tu, Sepopa, který mu povolil cestovat po celém území. Onemocnění mu zabránilo proniknout dále do vnitrozemí. Doplnil proto své sbírky a přibližně stejnou cestou se vrátil do Kimberley, přičemž ještě zkoumal území pramenů Limpopo. Pak chtěl Holub Afriku opustit, ale neměl dostatek peněz a zůstal tu ještě další dva roky. Do Rakouska-Uherska se dostal teprve roku 1879 - s neobyčejně bohatými sbírkami přírodovědného a etnografického materiálu, mezi nimi i se stovkami otisků skalních kreseb, které jako první správně připsal Sanům (Křovákům). Paradoxně jej uznávali po celé Evropě, doma ale často narážel na nepochopení i posměšky. V prosinci 1883 se na jih Afriky vrátil. Tentokrát připlul se svou osmnáctiletou manželkou. Dostali se až na území Mašukulumbů, divokého, krutého černošského kmene. Výprava byla napadena a musela se dát na ústup. Při tom přišel o všechny sbírky a většinu zásob a také onemocněl. Domy a ulice Kimberley se pro něj staly vysvobozením - z někdejšího zlatokopeckého tábora se totiž mezitím stalo skutečné město. Poměrně plastickou představu, jak vypadalo si můžeme s trochou fantazie udělat dodnes. První, co člověka přiláká, je zvuk břinkavé hudby a nezaměnitelný hospodský halas. Dřevěný dům má otevřené dveře. Za pultem stojí barman a nalévá pivo do elegantních sklenic. Kromě figuríny tu někdejší slávu připomínají už jen zvuky linoucí se ze skrytých reproduktorů. O kus dál je kostel, pak obchod s kvalitní vodou sycenou kysličníkem uhličitým. Peníze za diamanty ale mohli prospektoři využít i jinak než jen prolít hrdlem. Například v pánském krejčovství. Nebo v prodejně všeho, co potřebuje člověk k hygieně i odpočinku - vedle holicích krémů a past na zuby jsou tu vyrovnány krabice s luxusnmi doutníky a cigaretami, nechybějí tabatěrky, ale ani hodinky, kompas, pouzdro na mapy. Stačilo zaplatit a mohli jste vyrazit přímo do divočiny. V další ulici je srdce starého Kimberley. Kancelář. V ní dva úředníci zapisují nálezy,váží diamanty a vyplácejí šťastlivce, kteří je sem přinesli. Vedle je velký obchod s domácími prospektorskými potřebami. Pečlivě udržované domy,do nichž zvědavci mohou bez problémů vstoupit a třeba hodiny si prohlížet vybavení a zboží, ovšem skrývají i jiná překvapení. Čítárnu s obrovskými knihami svázanými ročníky londýnských Timesů, lékařskou ordinaci i s ochotnou sestrou a všemožnými, dnes obavy vzbuzujícími nástroji. A pak, protože v Kimberley bylo pamatováno na všechno, pohřební ústav a přilehlou výrobu rakví. Diamanty se tu těží dodnes, expozice v diamantovém skanzenu na to rovněž nezapomíná, většina areálu však připomíná doby, kdy se město stalo diamantovou metropolí - i díky dobrodružné literatuře. Pštros, který ve verneovce Hvězda jihu spolkl diamant a zavinil tak nespravedlivé obvinění jistého počestného muže, totiž běhal právě v okolí Kimberley. Těžba ve Velké jámě byla ukončena v roce 1914. Tehdy byla hluboká 800, metrů, z nichž dnes zbylo nezatopených jen 150. Vytěžilo se z ní 28 milionů tun země a kamení a také, což je mnohem podstatnější, tři tuny diamantů. Ty ve skanzenu také najdete. Pěkně za sklem.
* * *
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Do Kimberley se lze dostat letecky z Johannesburgu a Kapského Města. Jízda autobusem z Johannesburgu zabere osm a půl hodiny a vyjde na 150 randů. Z Kapského Města sem jede autobus deset a půl hodiny za 130 randů. O něco levnější je doprava minibusy.Nejideálnější je samozřejmě osobní automobil - zvláště proto, že se vyplatí navštívit i severozápadně ležící národní park Kalahari Gemsbok. Při jarní návštěvě stojí za výlet i oblast Namaqualand, která nabízí nejlepší květinovou show na světě. Muzeum diamantů v Kimberley je otevřeno denně 8 do 18 hodin. Vstupné stojí 15 randů.
