Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Pozor na Leona!

  10:47aktualizováno  10:47
O Novém divadle v Torontě jsme už psali. Nejednou. Letošní sezóna je pro něj již pětatřicátá. Slušný věk, uvědomíme-li si, že se jedná o divadlo v emigraci. Řekla bych světová rarita. Znám pokusy o založení divadla jiných komunit, zabydlených dlouhá léta v Kanadě a znám také jejich výsledky. Obvykle to skončí nastudováním jedné hry v roce, slavnostně vyhlášeným přáním mít vlastní divadlo, a pak nastane dlouhatánská pauza, jež se protáhne do několika let netrpělivého ticha.

To naše - československé, ano, přesně tak, protože tady si na Čechy a Slováky nehrajeme (na scéně se mnohdy ve stejném představení mluví česky i slovensky podle toho, kdo byl režisérem osloven, aby roli ztělesnil) - přežilo svou třicítku v poměrně svěžím poklusu. Doběhlo dokonce tak daleko, že má svoje předplatitele. A také scénu. Sice ne vlastní, ale na které se od roku 1993 vystřídalo kromě domácích neprofesionálních herců i mnoho českých a slovenských hereckých celebrit.

Vzpomeňme jen namátkou Stellu Zázvorkovou, Josefa Zímu, Václava Postráneckého, Janu Hlaváčovou, Ladislava Smoljaka, Antonína Procházku nebo Emílii Vašáryovou, Gabrielu Dzuríkovou či Františka Kovára. Posledními hosty byly na konci února herecké hvězdy ze Slovenského národního divadla Kamila Magálová a Michal Dočolomanský.

A o ty posledně jmenované mně vlastně dnes jde. V době, kdy výbor Nového divadla připravoval program sezóny, ještě nevěděl, že jej nebude moci z objektivních důvodů dodržet. Režisérka se vším všudy vypověděla a v plánu nastala nepřeklenutelná díra. Předplatné vybráno, diváci připraveni na tři tituly, které se v sezóně pravidelně odehrají, termín rezervován…

V tom přišla spásná myšlenka pozvat hosty. Tentokrát musela být udělána výjimka. Obvykle zve divadlo jednoho hosta v roce. Hodiny telefonování, ověřování, vyjednávání – až konečně se vedení SND v Bratislavě nad námi ustrnulo (za což jsme velice vděčni) a uvolnilo ze svého středu dva známé herce z dob minulých Kamilu Magálovou s Michalem Dočolomanským. Už po sedm let hraje tato dvojice na Malé scéně SND komorní muzikál Neila Simona v překladu Slavomíra Magála (manžela Kamily) a v režii Emila Horvátha Pozor na Leona! ( u nás známého pod názvem Každý má svého Leona s premiérou v brněnském Divadle bratří Mrštíkových v roce 1982). A s tímto představení do Toronta také přicestovali. 

Poprvé se na torontskou scénu dostali v úterý 20. února, přičemž premiéra byla naplánována na poslední únorový pátek, dvě reprízy v sobotu a jedna v neděli. A následující den odjezd domů.

Muselo to být pro ně hrozné zatížení. Ať už jsou jakkoliv bravurními profesionálními herci, ale časový posun, neznámé divadelní prostředí, pro ně vymezené technické podmínky a neznámý technický personál. To byl skutečně velký záběr.

“Nebrali jsme našeho klavíristu , takže největší obavy jsme měli z hudebního doprovodu,” přiznali oba, když už bylo po všem. “Ovšem Pepíček Musil z Nového divadla byl perfektní…”  Na hudbě je totiž celá hra položena. Je to muzikál, jehož úspěšné provedení závisí také na zvuku, na souhře světel a několika málo lidí za oponou. Jen pro zajímavost - představitelka Soni se v průběhu hry převléká devětkrát, on, v roli Vernona, o něco méně, pouze čtyřikrát. A opona - se změnami scény a rekvizit - jde nahoru a dolu celkem destkrát…

Nicméně se rozkřiklo, kdo přijel. Udělali jsme – ale to děláme vždycky - slušnou propagaci v komunitě a návštěvníků divadla jsme napočítali v průběhu oněch čtyř představení na osm set. Slušné.

A jak zvídaví jazykové tvrdí, sobotní večerní představení navštívilo více Slováků nežli Čechů. Jak příjemné. Pamatuji doby, kdy si Slováci – tedy ti, co uvítali rozdělení republiky, potají telefonovali, aby představení bojkotovali. Jak nesmyslné. Umění je přece jedno a vůbec nezáleží na tom, v jakém jazyce se předvádí. Na této filozofii je postavena celá Kanada, celý její systém, její řád, její běžný život.

Mladistvě vyhlížející pan Dočolomanský, který letos na divadelní scéně slaví již 36. sezónu, byl pozváním potěšen, i když v tomto případě se jednalo o čtvrtou návštěvu Toronta.

“Už od dob prvních slovenských emigrantů, kteří na severoamerický kontinent přicházeli za prací, se na Slovensku o těchto zámořských zemích hovořilo jako o snu. A mně se ten sen splnil. Když jsem Toronto viděl poprvé, prožíval jsem velký pocit. Nezklamalo mě. Fascinovalo mě, kolik národností v Kanadě žije… a ve shodě. Mile jsem byl překvapen vnímavými diváky a divadelníky Nového divadla, z nichž ono divadelno jenom sálá. To jenom dokazuje, že divadlo se dá dělat i v těžších emigračních podmínkách (z mnoha důvodů, a jedním z nich je oslabující se sounáležitost k národu, z člověka se po čase stává kosmopolita), pokud jsou lidi divadlem šlahnutý, a tady takoví jsou. Mám k nim velký obdiv, ještě nikde jsem se s tím nesetkal.“

Paní Kamila Magálová, inteligentní a jemná pěstěná dáma, vnesla na scénu tolik -  co v nejširším pojetí tohoto smyslu slova vnímáme - opěvovanou vůni ženy. Především šarm. Jemné, decentní a přitom ve všech směrech skromné vystupování. Ostatně, jako její kolega. Bylo milé s ní promluvit a ještě milejší jí naslouchat. A že by měla o čem vyprávět. Dokumentuje to skutečně široký rejstřík jejich aktivit – vedle toho, že je matkou dnes již dospělých dvou dětí a babičkou krásné vnučky, hraje, dále provozuje jezdecký oddíl hlavně jako léčebnou kúru pro postižené děti, pracuje pro UNICEF, pro spolek Sloboda zvierat, a navíc podniká... „O hotelu Kamila rozhodl můj muž, on je hlava všeho podnikání,“  uzavírá skromně Kamila.

„Do Toronta jsem se těšila. Je příjemné zavítat mezi Čechoslováky – nepatřím mezi ty, kteří si přáli rozdělení země, narodila jsem se v Československu a také jsem se jako Čechoslovačka nikdy nepřestala cítit... Před čtyřmi lety jsem vystupovala v USA, všude nás krásně přivítali. V Kanadě jsem poprvé. Obecenstvo bylo velice milé a vděčně přijalo zprostředkované kontakty se svou starou vlastí, s jejím uměním. A my jsme těmi zprostředkovateli, kteří předávají onen kulturní prvek, po kterém návštěvníci tolik touží. Je to cítit na atmosféře. Mám pěkný pocit z toho, že jsem mohla poznat tolik zanícených lidí, kteří i když ochotníci, odvádějí profesionální práci, a to bez nároku na honorář. Ráda bych sem přivedla naše lidi, aby se podívali, jak má profesionální práce v divadle vypadat. A víte, že mi tady nic nechybělo? Mám pocit, že jsem si oddechla. Doma nemám čas se pořádně ani vyspat. Musím se věnovat lidem, zatímco tady se věnovali mně. Je to velice příjemný pocit. U nás se mě častokrát ptají, jak relaxuji – musím popravdě říci, že až večer v divadle…”

Sezóna pro Nové divadlo ještě nekončí. Na programu budou Zpívající Benátky, a jak všichni doufáme – a těšíme se – uvítáme mezi sebou Viktora Preisse z Vinohradského divadla. Jen abychom to nezakřikli… do května je ještě daleko. Mezitím si 17. března odskočíme do Washingtonu, kde odehrajeme Daňkovu Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo.

Práce je skutečně dost, ale když sezóna odejde, máme pocit, že nám někdo ukradl hračky… jistě víte, o čem je řeč. Ovšem, za taková setkání to stojí.

Z ontárijského Bramptonu své čtenáře zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com






Nejčtenější

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Další z rubriky

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.