Máme sedmnáctiletou dceru. Je krásná, milá a společenská. Má veskrze kladný vztah k hudbě. Když jsme letos vyrazili s manželem na cestu do Jihoafrické republiky, ptali jsme se, co by chtěla přivézt. Pravý africký bubínek, odpověděla bez váhání. Dobře, řekli jsme si. Afrika byla úžasná. Dýchla na nás svou neopakovatelnou vůní. Naše nadšení se projevilo mimo jiné i tím, s jakou mánií jsme kupovali suvenýry, ačkoli jsme této mánii nikdy nepodlehli docela. Těm rituálním maskám, vyřezávaným soškám, obrázkům nebo ubrusům s místní batikou se prostě nedalo odolat. Přistihla jsem se, že nakupuji pro lidi, pro které by mě nenapadlo v životě něco koupit. Potěšení z vybírání, smlouvání a drobných úskoků místních obchodníků bylo příliš silné. Hlavním úkolem však zůstávalo obstarání bubínku pro dceru. Můj manžel je maximalista. Když buben, tak ať stojí za to. Než jsem se stačila rozhlédnout po jednom z tržišť, kam jsme zavítali, už měl buben koupený. A to pořádný. Na výšku měl dobrých 80 centimetrů. Zdobily jej vyřezávané motivy a vybarvené plošky, stál na třech "kozích" křivých nožkách. Potažený byl kůzlečí kůží. Na můj vkus těch barev možná bylo až příliš. Ale už se stejně nedalo nic dělat. Pro domorodého prodavače to byl zřejmě obchod týdne, protože nám k bubnu přidal ještě vyřezávaného paviána a misku se slony. Naložili jsme buben do džípu a vyjeli za dalšími zážitky, které by se už daly nazvat "Jak se cestuje s bubnem po Africe" nebo ještě lépe "S bubnem zpátky do Evropy". Za pár dní jsme zmíněný buben opět nakládali do auta a chystali se na letiště v Johannesburgu. Při této manipulaci došlo k ulomení jedné dřevěné nohy. Docela mi to pokazilo náladu. Vědomí, že dcerka obdrží buben poškozený, mě dosti dlouhou dobu hnětlo. Snad se nožka opraví, doufala jsem. Už cestou mi začínalo být jasné, že cestovat s bubnem není jen tak. První potíže se objevily už na letišti u odbavovací přepážky. Má naivní představa, že nám bubínek vezmou do letadla jako spoluzavazadlo, vzala zasvé. Za nezastíraného zájmu okolostojících pasažérů jsme uprostřed letištní haly začali zběsile buben balit do bublinkového igelitu a lepit nálepky FRAGILE. (Zaplatili jsme i slušný obnos za přepravu.) Měla jsem tušení, že už buben nikdy neuvidíme nebo z něj v Ruzyni zbudou jen třísky. Trochu jsem se uklidnila, když speciálně pro toto zavazadlo přispěchal místní pracovník a osobně náš buben odnesl do toho obrovského jumba, co na nás čekalo, aby nás dopravilo 10hodinovým letem do Frankfurtu. Jeden z přihlížejících podotkl, že tady se tomu nic nestane, ale až "to" budou překládat ve Frankfurtu na let do Prahy, tam že s tím teprve pořádně házejí; když se to rozbije, tak prý tam. Let proběhl bez problémů. Ve Frankfurtu jsem pokukovala po vozících na bagáž. Přijel jeden s vysokou mříží dokola a na něj vyložili - velmi opatrně - náš buben! Z přepravy bubnu se stávalo dobrodružství, které mě začínalo bavit. Byla jsem vděčná místním tureckým gastarbeitrům za šetrné zacházení s naším bubnem a spokojeně jsem odkráčela na kávu. Za pár hodin nás potom přivítala Praha a moje první starost patřila - jak jinak - bubnu. Tušila jsem, že tak vlídně jako ve Frankfurtu s ním letištní personál v Ruzyni zacházet nebude. Aby se bubnu nic nestalo při výjezdu po přepravních gumových pásech, postavila jsem manžela na strategické místo, aby buben včas odchytil. Všechna zavazadla z našeho letadla už byla u svých majitelů, jenom buben pořád nikde. Už jsem začala být lehce nervózní, když vtom se objevil! Manžel zareagoval a zalovil na pásu v marné snaze buben odchytit. Buben je kulatý, odkutálel se, spadl na zem a ulomila se mu druhá noha. Jemně jsem zaklela, ale jelikož se mu evidentně nic jiného po cestě nepřihodilo, řekla jsem si: Spraví-li se jedna noha, spraví se i druhá. To by bylo, aby český kutil nespravil nohy od afrického bubnu. U nás v Hostivaři jsme byli kolem poledne. Manžel se rozhodl pro opravu kombinace - šroubky - lepení - tmelení, s předem jasným výsledkem: dcera nic nepozná. Povedlo se. Odpoledne se dcera vrátila ze školy. Překvapení a radost z bubnu podle očekávání byly nezměrné. Dovezli jsem totiž i cédéčka s domorodými rytmy a v tu ránu se náš dům začal zachvívat snad až v samých základech.
4. října 2001
