Velké cesty století (14.)
Seriál
"Do mé rohové jizby vniklo jasné světlo a probudilo mne. Odsunula jsem papírovou stěnu. Rozkošná kotlina, s jejíž pohádkově krásnou vidinou v mysli jsem usínala, objevila se teď mým zrakům v novém světle… Obloha blankytně jasná, věnec vrchů koupal se v záři ranního slunce."
Harmonie krásné přírody a laskavých lidí, jakou našla u svých přátel v odlehlé japonské vesnici Misuzawamura, připadala Barboře Eliášové jako ráj. To ještě netušila, že o deset let později prožije ve stejné zemi skutečné peklo. Barbora Eliášová vyrůstala jako sirotek ve vesničce Jiříkovice u Brna, kde se narodila roku 1884. Prožila tam zřejmě velmi neradostné dětství, ale měla štěstí na kantora ve škole. Půjčoval jí knihy, které před ní otevíraly svět a probouzely touhu vymanit se z dosavadního životního údělu, poznat jiné kraje, jiné lidi. Začala se učit cizí řeči a v Praze pak úspěšně složila státnici z angličtiny a univerzitní zkoušku z němčiny. Stala se učitelkou jazyků na dívčích školách. Žila skromně, a sotva našetřila nějaké peníze, vzala si roční neplacenou dovolenou a vypravila se do světa. Roku 1912 zamířila transsibiřskou železnicí na Dálný východ, do Japonska. I tam se živila vyučováním evropských jazyků a po roce se vrátila domů přes Havaj a Spojené státy. Vykonala tak svou první cestu kolem světa a v Praze vydala vlastním nákladem svou první knihu Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. Japonsko jí učarovalo ze všeho nejvíc. Vydala se tam znovu hned po první světové válce, tentokrát na delší dobu. Pracovala na našem vyslanectví, přednášela na různých školách o své zemi, novém státě v srdci Evropy, psala do japonských časopisů. A zase z toho byla další cesta kolem světa, s četnými zastávkami v přístavech a studijními cestami do vnitrozemí, za poznáním každodenního života. Roku 1923 připlula do Japonska potřetí. A jednoho dne… "Blížilo se poledne. Po deštivém ránu se vyjasnilo, obloha byla jasně modrá. Hladina mořská, na niž jsem hleděla otevřeným oknem, vypadala mile a klidně. Nebylo nikde nic znepokojujícího. A pojednou, zcela náhle a bez výstrahy přišlo to nevylíčitelně hrozné: prudký vítr zaburácel kolem okna, pod zemí se ozvalo strašlivé dunění, země se začala prudce otřásat… Židle se pode mnou převrhla… Vidím už jen jako v mrákotách, jak celá budova s rachotem padá na mne, prach a plyny se mi derou do krku a dusí mne… Uvědomila jsem si ještě v tom zoufalém okamžiku, že je konec." Katastrofální zemětřesení, které 1. září 1923 postihlo oblast Tokia a Jokohamy, zahubilo 150 000 lidí. Barbora Eliášová přežila snad jen zázrakem bez těžších zranění. Jinak přišla o všechno. Jen díky podpoře vyslanectví se mohla vrátit domů, samozřejmě zase přes Severní Ameriku. A aby se to nepletlo, její rychlík se srazil s nákladním vlakem, ale i tentokrát vyvázla a dokončila svou další cestu kolem světa, napsala další knihy a podnikla další výpravy. Z chudého sirotka se stala první samostatnou českou cestovatelkou v pravém slova smyslu. Kolik touhy a kolik vůle v ní muselo být, aby to přes nepřízeň osudu dokázala! Nikdy svou energii nesměřovala ke hromadění hmotného majetku; bohatla na svých cestách něčím, co je dopřáno jenom vnímavému člověku, co se nedá ukrást ani zničit. Stejně jako začátek, ani konec jejího života však nebyl radostný. Zemřela osamělá po dlouhé nemoci v dubnu 1957.
Autor je spolupracovníkem redakce
Seriál
"Do mé rohové jizby vniklo jasné světlo a probudilo mne. Odsunula jsem papírovou stěnu. Rozkošná kotlina, s jejíž pohádkově krásnou vidinou v mysli jsem usínala, objevila se teď mým zrakům v novém světle… Obloha blankytně jasná, věnec vrchů koupal se v záři ranního slunce."
Harmonie krásné přírody a laskavých lidí, jakou našla u svých přátel v odlehlé japonské vesnici Misuzawamura, připadala Barboře Eliášové jako ráj. To ještě netušila, že o deset let později prožije ve stejné zemi skutečné peklo. Barbora Eliášová vyrůstala jako sirotek ve vesničce Jiříkovice u Brna, kde se narodila roku 1884. Prožila tam zřejmě velmi neradostné dětství, ale měla štěstí na kantora ve škole. Půjčoval jí knihy, které před ní otevíraly svět a probouzely touhu vymanit se z dosavadního životního údělu, poznat jiné kraje, jiné lidi. Začala se učit cizí řeči a v Praze pak úspěšně složila státnici z angličtiny a univerzitní zkoušku z němčiny. Stala se učitelkou jazyků na dívčích školách. Žila skromně, a sotva našetřila nějaké peníze, vzala si roční neplacenou dovolenou a vypravila se do světa. Roku 1912 zamířila transsibiřskou železnicí na Dálný východ, do Japonska. I tam se živila vyučováním evropských jazyků a po roce se vrátila domů přes Havaj a Spojené státy. Vykonala tak svou první cestu kolem světa a v Praze vydala vlastním nákladem svou první knihu Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. Japonsko jí učarovalo ze všeho nejvíc. Vydala se tam znovu hned po první světové válce, tentokrát na delší dobu. Pracovala na našem vyslanectví, přednášela na různých školách o své zemi, novém státě v srdci Evropy, psala do japonských časopisů. A zase z toho byla další cesta kolem světa, s četnými zastávkami v přístavech a studijními cestami do vnitrozemí, za poznáním každodenního života. Roku 1923 připlula do Japonska potřetí. A jednoho dne… "Blížilo se poledne. Po deštivém ránu se vyjasnilo, obloha byla jasně modrá. Hladina mořská, na niž jsem hleděla otevřeným oknem, vypadala mile a klidně. Nebylo nikde nic znepokojujícího. A pojednou, zcela náhle a bez výstrahy přišlo to nevylíčitelně hrozné: prudký vítr zaburácel kolem okna, pod zemí se ozvalo strašlivé dunění, země se začala prudce otřásat… Židle se pode mnou převrhla… Vidím už jen jako v mrákotách, jak celá budova s rachotem padá na mne, prach a plyny se mi derou do krku a dusí mne… Uvědomila jsem si ještě v tom zoufalém okamžiku, že je konec." Katastrofální zemětřesení, které 1. září 1923 postihlo oblast Tokia a Jokohamy, zahubilo 150 000 lidí. Barbora Eliášová přežila snad jen zázrakem bez těžších zranění. Jinak přišla o všechno. Jen díky podpoře vyslanectví se mohla vrátit domů, samozřejmě zase přes Severní Ameriku. A aby se to nepletlo, její rychlík se srazil s nákladním vlakem, ale i tentokrát vyvázla a dokončila svou další cestu kolem světa, napsala další knihy a podnikla další výpravy. Z chudého sirotka se stala první samostatnou českou cestovatelkou v pravém slova smyslu. Kolik touhy a kolik vůle v ní muselo být, aby to přes nepřízeň osudu dokázala! Nikdy svou energii nesměřovala ke hromadění hmotného majetku; bohatla na svých cestách něčím, co je dopřáno jenom vnímavému člověku, co se nedá ukrást ani zničit. Stejně jako začátek, ani konec jejího života však nebyl radostný. Zemřela osamělá po dlouhé nemoci v dubnu 1957.
Autor je spolupracovníkem redakce
