»Už nepřijdou,« ukončil první část výpravy Grzegorz Sitko. »V zimě jich tu bylo celé stádo. Točilo se na místě. Pojďte,něco vám ukážu,« prohlásil a vyrazil z našeho úkrytu směrem do louky. Na vydupaném místě byly nevelké hnědé hromady, hromady lejn stáda zubrů. »To víte,to není zoologická, to je divočina, to jsou Bieszczady,« prohlásil Grzegorz a zavelel k pochodu. Pochodu na konec Polska.
Bieszczady, to jméno se v Polsku vyslovuje téměř nábožně a u všech, kteří o tom koutu světa něco vědí, způsobuje až jakési nábožné mrazení. Mrazení z nekonečných lesů, opuštěných nepoddajných hor, krajiny takřka bez lidí, země vlků, medvědů, zubrů, losů, orlů a vůbec všech zvířat, která si v této části světa dokážete představit. Země bez civilizace nebo téměř. Horský hřeben zasahující desítky kilometrů k Ukrajině, hory, kterými Tatry přecházejí v poloniny Z akarpatské Ukrajiny a rumunské Karpaty. Kraj bájných zmizelých Bojků, země na konci světa, nebo aspoň Polska. Po hodině chůze lesní pěšinou prošlapanou jen několika páry bot jsme došli ke štěrkové cestě. Nad lesem se vznášela oblaka dýmu z pěti obřích kotlů, v nichž se z bukového dříví pálilo dřevěné uhlí. »Půjdeme na základnu, dáme si kafe a pak vyrazíme dál,« říká Grzegorz. Základnou myslí ubytovnu v osadě Muczne, poslední fungující zbytek obřího státního statku, který byl v osmdesátých letech jedním z pokusů, jak tuto opuštěnou zemi osídlit. »Bieszczady zase vyhrály,P oláci odešli a příroda si časem dokáže poradit i s tímhle,« říká Grzegorz, když procházíme podél pomalu se rozpadajících kravínů. Procházíme údolím luk, uprostřed něhož je náhle kříž a lípa. »Tady v tomhle místě byly ještě po válce tři bojkovské vesnice,« ukazuje náš průvodce a dodává, že ticho a pustina, která se tu kolem nás rozprostírá, jsou tu jen pouhých padesát let. Do té doby prakticky v každém údolí byla vesnice ukrajinských Bojků, chudých, ale opravdu hodně chudých horalů, kteří Bieszciady obývali od pradávna. Po druhé světové válce se však hory staly jednou z hlavních základem Ukrajinské povstalecké armády (UPA), oddílů ukrajinských nacionalistů, kteří bojovali se sověty a tady i Poláky o vznik samostatné Ukrajiny. Bieszczady, kde mezi lety 1945-1949 probíhala regulérní válka, ovládali. Koncem května 1947 se varšavská vláda rozhodla odpor ukrajinských partyzánů jednou provždy zlomit. Horalé byli nahnáni na náklaďáky a odvezeni tisíc kilometrů na západ Polska, vesnice vypáleny,srovnány se zemí nebo aspoň pobořeny. V totální válce, která se potom v horách rozpoutala, už oddíly UPA své základny, z nichž mnohé byly doslova lesními pevnostmi, neudržely a pokusily se přes Slovensko a Čechy probít na Západ. V álka skončila, hory osiřely. »Deset let tu v podstatě nebyli lidé,« říká Sitko. »První silnice sem byla postavena až v šedesátých letech. V té době to bylo neomezené království zvířat. Vrátili se medvědi, vlci, rysi, losi, od poloviny šedesátých let je tu několik stád zubrů, bobří kolonie... Lidé se sem vraceli pomalu a až v posledních deseti letech nám začínají dělat trochu starosti,« říká Grzegorz, který je jedním z výzkumných pracovníků zdejšího národního parku. Vcházíme z luk do lesů, za námi se začínají z mraků vynořovat necelých patnáct set metrů vysoké štíty nejvyšších bieszczadských hor,když u nás zastaví voják se samopalem na terénním motocyklu. S Grzegorzem se dobře znají, takže kontrola dokladů, připomínající, že hranice s Ukrajinou je doslova na dosah, se tentokrát nekoná. »Představ si, že Mariana včera prohnal medvěd. Jen tak tak, že ujel. Má ještě škrábance na kožené bundě,« sděluje o svém kolegovi jako jednu z běžných historek pohraničník, než se vydá po prašné cestě kamsi do údolí. »Medvěd tu, pokud vím, ještě nikoho nezabil. Zranění ale občas jsou. Ale to máte těžké, lidi z města když vidí medvěda, tak nepřijdou na nic lepšího, než si ho jít pohladit. A medvěd je holt šelma,« konstatuje Grzegors pokrčením ramen. »Když nepočítám pomatené turisty,tak jedinou větší škodu napáchal medvěd na jaře,když si spletl dřevěný bojkovský kostelík u Smolniku s obřím úlem - udělal si do něj díru a pak tam, když už byl vevnitř,zřejmě i přespal,« dodává s úsměvem. Trochu jiné problémy jsou s bobry. Do bieszczadských potoků jsou vysazováni asi dvacet let, ale nelíbí se jim všude. »Tady měli před pár měsíci svůj bobří hrad. Ale jsou pryč, přestěhovali se nahoru proti proudu,« ukazuje Sitko na bahnitou proláklinu, kterou protéká nevelký potok. »Než je sem vysadíme,tak jim to trochu vybagrujeme a připravíme tak, aby se jim to líbilo - ale jak vidíte,jsou to potvory vybíravé. O kilometr dál už bobři zůstali, hrad je však až kdesi v neproniknutelném houští za zátočinou. Po půlhodině čekání se sice jedna bobří hlava objeví na hladině, ale zase rychle zmizí. »To víte,safari to není,« opakuje své »zubří« konstatování Sitko a za odměnu nás vede k nedaleké borovici. Kůra je odraná až na dřevo a obří škrábance jsou vidět už z dálky. »Medvěd, asi před týdnem,« konstatuje znalecky. Cesta se pořád zužuje, pod námi se pod strm ým úbočím prodírá hraniční řeka San. Z jednoho průseku je vidět na několik kilometrů vzdálenou vesnici Sianki, pod kterou houká místní lokálka. »Ukrajinská strana, to už je jiný svět. Svět lidí,« směje se Grzegorz. Po chvíli se prodereme maliním k malé, polorozpadlé kapličce, jedinému, co zbylo z velké a bohaté vesnice, která tu ještě po válce stála. »Trochu jsme to opravili, to, co se tady stalo, bylo strašné, ale stopy po lidech, co tady žili, jsou stejně důležité jako vlci, medvědi nebo zubři,« říká trochu smutně Sitko. Čeká nás už jenom pár minut chůze. Stojíme na stráni. Pod námi se probíjí na počátku své cesty divoký San a pár desítek od nás stojí rudozelený sloup označující konec Polska. Když se pak po večeři, sestávající ze dvou obřích pstruhů, vytažených z vody přímo před našima očima, vracíme po rozbité asfaltce zpět k posledním výhonkům civilizace,objeví se náhle ve světlech reflektorů něco obrovitého. Na louce, hned u cesty, uprostřed bezhvězdné noci, stojí jako socha s hlavou vztyčenou zubr. Oslněn světlem se ani nepohne. Zabrzdíme a napůl nadšeni, napůl vyděšeni zjevením hledíme někam do tmy. Jen funění a dusot kopyt dává znát, že se nám to nezdálo. »Jako v zoologické, co?« směje se Grzegorz nad tím, jak nemůžeme z úžasu popadnout dech.
Může se hodit
Bieszczadské informační centrum je v Ustrykach Dolnych, Rynek 16, tel., fax: 004813 471 11 30, kde vám poskytnou informace i o ubytování, dopra vě . V samotném středu Bieszczad je poměrně málo kvalitního ubytování a je lepší si ho rezervo vat, zvláště v hlavní sezoně, předem.
V Bieszczadech je velmi slabá veřejná dopra va a auto je téměř nezbytností. Kromě několika kostelíků se lze s původní bojksovskou architekturou seznámit pouze ve skanzenu v nedalekém městečku Sanok, kam jezdí vlak a odkud jezdí do horských osad i nejvíce autobusových spojů.
Bieszczady, to jméno se v Polsku vyslovuje téměř nábožně a u všech, kteří o tom koutu světa něco vědí, způsobuje až jakési nábožné mrazení. Mrazení z nekonečných lesů, opuštěných nepoddajných hor, krajiny takřka bez lidí, země vlků, medvědů, zubrů, losů, orlů a vůbec všech zvířat, která si v této části světa dokážete představit. Země bez civilizace nebo téměř. Horský hřeben zasahující desítky kilometrů k Ukrajině, hory, kterými Tatry přecházejí v poloniny Z akarpatské Ukrajiny a rumunské Karpaty. Kraj bájných zmizelých Bojků, země na konci světa, nebo aspoň Polska. Po hodině chůze lesní pěšinou prošlapanou jen několika páry bot jsme došli ke štěrkové cestě. Nad lesem se vznášela oblaka dýmu z pěti obřích kotlů, v nichž se z bukového dříví pálilo dřevěné uhlí. »Půjdeme na základnu, dáme si kafe a pak vyrazíme dál,« říká Grzegorz. Základnou myslí ubytovnu v osadě Muczne, poslední fungující zbytek obřího státního statku, který byl v osmdesátých letech jedním z pokusů, jak tuto opuštěnou zemi osídlit. »Bieszczady zase vyhrály,P oláci odešli a příroda si časem dokáže poradit i s tímhle,« říká Grzegorz, když procházíme podél pomalu se rozpadajících kravínů. Procházíme údolím luk, uprostřed něhož je náhle kříž a lípa. »Tady v tomhle místě byly ještě po válce tři bojkovské vesnice,« ukazuje náš průvodce a dodává, že ticho a pustina, která se tu kolem nás rozprostírá, jsou tu jen pouhých padesát let. Do té doby prakticky v každém údolí byla vesnice ukrajinských Bojků, chudých, ale opravdu hodně chudých horalů, kteří Bieszciady obývali od pradávna. Po druhé světové válce se však hory staly jednou z hlavních základem Ukrajinské povstalecké armády (UPA), oddílů ukrajinských nacionalistů, kteří bojovali se sověty a tady i Poláky o vznik samostatné Ukrajiny. Bieszczady, kde mezi lety 1945-1949 probíhala regulérní válka, ovládali. Koncem května 1947 se varšavská vláda rozhodla odpor ukrajinských partyzánů jednou provždy zlomit. Horalé byli nahnáni na náklaďáky a odvezeni tisíc kilometrů na západ Polska, vesnice vypáleny,srovnány se zemí nebo aspoň pobořeny. V totální válce, která se potom v horách rozpoutala, už oddíly UPA své základny, z nichž mnohé byly doslova lesními pevnostmi, neudržely a pokusily se přes Slovensko a Čechy probít na Západ. V álka skončila, hory osiřely. »Deset let tu v podstatě nebyli lidé,« říká Sitko. »První silnice sem byla postavena až v šedesátých letech. V té době to bylo neomezené království zvířat. Vrátili se medvědi, vlci, rysi, losi, od poloviny šedesátých let je tu několik stád zubrů, bobří kolonie... Lidé se sem vraceli pomalu a až v posledních deseti letech nám začínají dělat trochu starosti,« říká Grzegorz, který je jedním z výzkumných pracovníků zdejšího národního parku. Vcházíme z luk do lesů, za námi se začínají z mraků vynořovat necelých patnáct set metrů vysoké štíty nejvyšších bieszczadských hor,když u nás zastaví voják se samopalem na terénním motocyklu. S Grzegorzem se dobře znají, takže kontrola dokladů, připomínající, že hranice s Ukrajinou je doslova na dosah, se tentokrát nekoná. »Představ si, že Mariana včera prohnal medvěd. Jen tak tak, že ujel. Má ještě škrábance na kožené bundě,« sděluje o svém kolegovi jako jednu z běžných historek pohraničník, než se vydá po prašné cestě kamsi do údolí. »Medvěd tu, pokud vím, ještě nikoho nezabil. Zranění ale občas jsou. Ale to máte těžké, lidi z města když vidí medvěda, tak nepřijdou na nic lepšího, než si ho jít pohladit. A medvěd je holt šelma,« konstatuje Grzegors pokrčením ramen. »Když nepočítám pomatené turisty,tak jedinou větší škodu napáchal medvěd na jaře,když si spletl dřevěný bojkovský kostelík u Smolniku s obřím úlem - udělal si do něj díru a pak tam, když už byl vevnitř,zřejmě i přespal,« dodává s úsměvem. Trochu jiné problémy jsou s bobry. Do bieszczadských potoků jsou vysazováni asi dvacet let, ale nelíbí se jim všude. »Tady měli před pár měsíci svůj bobří hrad. Ale jsou pryč, přestěhovali se nahoru proti proudu,« ukazuje Sitko na bahnitou proláklinu, kterou protéká nevelký potok. »Než je sem vysadíme,tak jim to trochu vybagrujeme a připravíme tak, aby se jim to líbilo - ale jak vidíte,jsou to potvory vybíravé. O kilometr dál už bobři zůstali, hrad je však až kdesi v neproniknutelném houští za zátočinou. Po půlhodině čekání se sice jedna bobří hlava objeví na hladině, ale zase rychle zmizí. »To víte,safari to není,« opakuje své »zubří« konstatování Sitko a za odměnu nás vede k nedaleké borovici. Kůra je odraná až na dřevo a obří škrábance jsou vidět už z dálky. »Medvěd, asi před týdnem,« konstatuje znalecky. Cesta se pořád zužuje, pod námi se pod strm ým úbočím prodírá hraniční řeka San. Z jednoho průseku je vidět na několik kilometrů vzdálenou vesnici Sianki, pod kterou houká místní lokálka. »Ukrajinská strana, to už je jiný svět. Svět lidí,« směje se Grzegorz. Po chvíli se prodereme maliním k malé, polorozpadlé kapličce, jedinému, co zbylo z velké a bohaté vesnice, která tu ještě po válce stála. »Trochu jsme to opravili, to, co se tady stalo, bylo strašné, ale stopy po lidech, co tady žili, jsou stejně důležité jako vlci, medvědi nebo zubři,« říká trochu smutně Sitko. Čeká nás už jenom pár minut chůze. Stojíme na stráni. Pod námi se probíjí na počátku své cesty divoký San a pár desítek od nás stojí rudozelený sloup označující konec Polska. Když se pak po večeři, sestávající ze dvou obřích pstruhů, vytažených z vody přímo před našima očima, vracíme po rozbité asfaltce zpět k posledním výhonkům civilizace,objeví se náhle ve světlech reflektorů něco obrovitého. Na louce, hned u cesty, uprostřed bezhvězdné noci, stojí jako socha s hlavou vztyčenou zubr. Oslněn světlem se ani nepohne. Zabrzdíme a napůl nadšeni, napůl vyděšeni zjevením hledíme někam do tmy. Jen funění a dusot kopyt dává znát, že se nám to nezdálo. »Jako v zoologické, co?« směje se Grzegorz nad tím, jak nemůžeme z úžasu popadnout dech.
Může se hodit
Bieszczadské informační centrum je v Ustrykach Dolnych, Rynek 16, tel., fax: 004813 471 11 30, kde vám poskytnou informace i o ubytování, dopra vě . V samotném středu Bieszczad je poměrně málo kvalitního ubytování a je lepší si ho rezervo vat, zvláště v hlavní sezoně, předem.
V Bieszczadech je velmi slabá veřejná dopra va a auto je téměř nezbytností. Kromě několika kostelíků se lze s původní bojksovskou architekturou seznámit pouze ve skanzenu v nedalekém městečku Sanok, kam jezdí vlak a odkud jezdí do horských osad i nejvíce autobusových spojů.
 Hluboké lesy, tiché doliny, to jsou dnešní Bieszczady. |
 Hřeben Bieszczad po kterém na jaře táhnou vlčí smečky. |
 Křtitelnice jednoho ze zmizelých bojkovských kostelů. |
 V horách žijí desítky vlků |
 Zubr se vrátil i do Bieszczad |
