Využívali satelitní snímky prašných bouří a z lehkých letadel měřili složení prašných mraků, které byly ze Sahary zaváty nad Izrael. Vycházeli z faktu, že pršet začne, když se v mracích vytvoří dostatečně velké kapky deště; ty se tvoří kolem větších
prachových částic, obsahujících rozpustné soli, které absorbují vodu. V minulosti se vědci domnívali, že pouštní prach napomáhá tvorbě dešťových kapek a urychluje tvorbu dešťových mraků. Výzkum izraelských vědců však dokazuje, že opak je pravdou.
Vyplývá z něj, že vystoupá-li k mrakům velké množství pouštního prachu, na zvýšené množství prašných částic se naváže pouze mikroskopické množství vody a nevytvoří se kapky dostatečně velké na to, by padaly k zemi. Pouštní prašné mraky totiž obsahují velmi malé množství látek, které vodu absorbují, a proto i když se k vodním mrakům dostane zvýšený počet částic prachu, nenaváže se na ně dostatečné množství vody.
Roční sledování dění nad atlantickým pobřežím severozápadní Afriky dokázalo, že čím víc prašných mraků je nad oblastí, tím míň prší a naopak. A to i když je v atmosféře stále totéž množství mraků dešťových.
Vynořuje se otázka, jakou měrou se člověk podílí na rozšiřování pouští a tím na zvýšené prašnosti ovzduší. Spásání velkých území dobytkem a nekontrolované obdělávání půdy zbavuje rostlinstva stále větší plochy. Z nich stoupá do ovzduší
dodatečný prach, který snižuje množství srážek, což proměňuje dříve úrodné oblasti v poušť. Tento proces, který má nedozírné sociální a ekonomické důsledky, nesouvisí s globálním oteplováním.
Předchozí Rosenfeldovy výzkumy dokázaly, že na snižování množství srážek, se podílejí také rozsáhlé lesní požáry a průmyslové znečišťování atmosféry. Izrael má podle jeho závěrů nedostatek srážek jednak kvůli vlastnímu znečišťování vzduchu,
ale také kvůli prašným oblakům, vanoucích ze Sahary. Tento pouštní vzduch se přesouvá i nad Jordánsko a Sýrii a postupuje nad Turecko. Až na Turecko mají tyto země nedostatek vody a o vodní zdroje se musejí dělit.
 |
