Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Potápění v ráji: na Sipadanu

  10:01aktualizováno  10:01
Během mých cest po Asii jsem si pohrával s myšlenkou navštívit jedno z nejkrásnějších potápěčských míst na světě – Sipadan. Sehnal jsem nabídku od tamních potápěčských základen a trošku mi zatrnulo. Ceny byly tak vysoké, že za tyhle peníze bych mohl měsíc cestovat s baťohem na zádech. Ale pak jsem si řekl - přece si mohu udělat jednou za život opravdovou radost!
Výprava na ponor na Sipadanu

Výprava na ponor na Sipadanu | foto: Luděk BartákiDNES.cz

Cesta byla složitá, ale stálo to za to
Vybral jsem jednu z nabídek a rezervoval termín. Z Thajských hor jsem se vrátil do "civilizovaného" Bangkoku a koupil letenku Kuala Lumpur – Kota Kinabalu – Tawau. Dopravu z Bangkoku do malajského Kuala Lumpur jsem se rozhodl absolvovat výrazně levnější autobusovou variantou.

Lístek na autobus jsem si koupil u stejné cestovky, kde jsem si zarezervoval letenku. CK ABS sídlí kousek od Khao San Road. Toto turistické centrum dává jakousi záruku, že lístek, který koupíte, bude opravdu i trochu fungovat.

"Autobus jede přímo do Kuala Lumpur, cesta trvá asi dvacet čtyři hodin. Tam pak budeš mít před odletem letadla mnohahodinovou časovou rezervu", vysvětluje mi v kanceláři zavalitý Thajec a předává letenku a poukázku na autobus.

Poté mířím na dohodnutý sraz na rohu dvou ulic, kde mě oslovuje malý klučina, zda náhodou nejedu do Kuala Lumpur. Na poukázku z CK vyfasuju dva lístky na autobus. První do Hat Yai a druhý na pokračování cesty. Pojal jsem první podezření a opravdu - nakonec to byl "nezapomenutelný" zážitek. Z přímého super VIP autobusu jedoucího do hlavního města Malajsie se vyvinula dvoudenní strastiplná cesta.

Asi sedmkrát jsem měnil dopravní prostředek a to od opravdu velmi hezkého autobusu, přes minibus a několik kilometrů jsem jel i Tuk Tukem. Jeden den uběhl jako voda a nás čeká další noc v autobuse. Během cesty se mi naštěstí v jedné kanceláři podařilo přebukovat letenku. Posledních sto kilometrů stojíme v houfu na dálničním odpočívadle a do cíle stopujeme...

Ze starého letiště odlétám do Kota Kinabalu na Borneu a další den do Tawau. Letiště v Kota Kinabalu je malé a zavazadla k odbavení se dávají rovnou z ulice, ale to v Tawau je opravdový venkov. Zástupce resortu na mě čeká a s ostatními potápěči i nepotápěči jedoucích do všech resortů Sipadanu mě odvádí k autobusu jedoucího do Semporny.

Sipadan na obzoru
Tady už má každá potápěčská základna svůj člun. Palau Resort mě vítá – čekají na mě jako na jediného a tak hned odplouváme. Míjíme malé ostrůvky a na mělkém korálovém dnu vybudované vesničky na kůlech. Asi po hodině plavby zahlédneme první vrcholky stromů. Jak připlouváme blíž, ukazuje se nám v celé své kráse. Sipadan – neobydlený korálový ostrůvek východně od Bornea.

...v ráji
Člun se přídí lehce zaboří do měkkého písku. Sundávám boty a po schůdkách sestupuju do ráje. Ukazují mi moji chatku. Je překrásná. Celá základna je vkusně zapuštěna do okolní džungle.

Každá chatka má terasu a před ní u schůdků položený lavor s vodou. Jak jednoduchý a účinný nástroj odstraňující jinak všudypřítomný jemný písek. Dále je tu šatna, sprcha, kuchyň, jídelna...vše z bambusu pospojováno jakoby rukou kouzelníka.

Celý ostrov je možné obejít za dvacet minut volnou chůzí. Uprostřed je neproniknutelná džungle, kterou široká pláž odděluje od širého moře. Odliv a příliv s železnou pravidelností odhaluje krásy korálového útesu, který se táhne na některých místech ostrova mnoho desítek metrů daleko.

Realita je lepší než sen
Ani se nestačím pořádně pokochat tou nádherou a přichází za mnou hlavní dive master Ray. "Jak se cítíš? Jdeme na ponor?" V půl dvanácté jsme připraveni.

Pohybujeme se asi do dvaceti metrů a můj buddy mě pozoruje, jakoby mě chtěl sbalit. Když se rozhodl, že to se mnou není "tak zlé", začal mi ukazovat různé věci. Upozornil mě, že jeden cíp ostrova je pro potápění naprosto nevhodný, prý doslova smrtelně nebezpečný. Spojují se zde prý dva proudy a velmi rychle tečou do několika set metrové hloubky na širém moři.

V patnácti metrech míjíme ohromný vstup do "Turtle cave". Vstup je zahrazen. Jeskynní systém je prý velmi rozsáhlý a několik potápěčů, kteří se tímto otvorem nikdy nevrátili, jsou toho 'důkazem'. Jednu část jeskyně používají želvy pro své poslední dny. Tam jsou k nalezení kosterní ostatky těchto úžasných tvorů. Viděl jsem to jen na fotkách, ale přiznám se, že kvůli tomuto místu určitou míru riskování docela chápu. Na fotkách na mě působilo želví pohřebiště velmi tajemně a záhadně...a to jsou to jen obrázky.

Jsme v pětadvaceti metrech a nad korálovým útesem velmi zřetelně rozeznávám na konci mola postavený bambusový bar. Vystupujeme na safety stop a i v této hloubce stále pozoruji hejna korálových rybek, temné stíny žraločích těl hluboko pode mnou nebo želvu, která se těsně kolem mě pluje prostě jen nadechnout.

Vynořujeme se, hlásíme poslední OK a pak se pomalu šouráme přes hluboký písek široké pláže.

"Studené" tropické moře
Dávám si drink "all inclusive" (včetně štětiček na vysušení uší) a usedám na vyhřátou terasu, kde slunce dopadá z nadhlavníku a pod lehátkem lehce šumí moře. Malajec Ray - má jasně upravené jméno, aby se nám dobře pamatovalo a vyslovovalo - si ke mně přisedá.

"Kladivouni tady bývali docela běžní, ale kvůli globálnímu oteplení místních vod už jsme je tady dlouho neviděli. Žralok velrybí tu nikdy nebyl a jinak? … jinak je tady asi všechno. Jen mít trochu štěstí," říká Ray.

Probírám s ním také to, že mi byla docela zima. Moje tenká likra je velmi pohodlná a dostačující do například uzavřených vod thajských moří, ale tady, kde na otevřeném oceánu vodu stále míchají silné proudy, je naprosto nevhodná. Po návratu jsem archivoval ponory do počítače a položka teploty vody, která je sice v Aladinu (potápěčském počítači, který zaznamenává hloubku, dekompresi,...) zaznamenána, ale není ji možné přečíst na displeji, ukazovala v hloubce třiceti metrů běžně přes 25 stupňů. Při frekvenci ponorů tři denně a víc si rád už od zítřka zamlouvám trojku neopren.

Co děláte celý den? Potápíme se.
Jsem zařazen do potápěčské skupiny A. Není to žádné kvalitativní rozdělení. Dle mého názoru tu žádní extremní borci nejsou. Je to průměrný vzorek lidí, který podle výzbroje a množství  kvalitních podvodních kamer a fotoaparátů připravených k akci, má nadprůměrné příjmy.

Sám jsem upoutal velký ohlas svým oktopusem v podobě tajfuna, který má výdechové umělohmotné téčko omotáno lepící páskou. Kdysi mi ho někdo při nějaké akci rozšlápl a toto byl nejrychlejší a možná i nejspolehlivější způsob opravy. Párkrát jsem byl od svých spolupotápěčů požádán, zda by si mohli "dýchnout". Rád jim ho v patnácti metrech podávám a bavím se jejich překvapivým zjištěním, že z této ryze české automatiky se hned tak v nějaké poloze nenadýchnete.

Na buddyho si tady moc nehrajou. Potápění probíhá z lodě asi v desetičlenné skupince vedené domorodým průvodcem. Od dalšího ponoru jsme se s Juanem, jedním postarším Francouzem, dohodli na méně organizovaném programu a vždy sami dva jsme hlavní skupinu opustili.

Přibližně padesátiminutové bezdekompresní ponory nám ukazovaly opravdový potápěčský ráj. Žraloci líně polehávající na mořském dně i rychle plující jak torpédo vystřelené do modrých dálek nekonečné hlubiny, manty ladně poletující v uctivé vzdálenosti od korálové stěny, která byla doslova obalena hejny korálových rybek někdy opravdu překvapivých rozměrů a želvy polehávající na útesech, plující k hladině za životadárným vzduchem nebo jen tak okusujíc nějaké pamlsky z korálů...

Barakuda Point
Vyrazili jsme na Barakuda point. Šlo nás osm potápěčů a tentokrát všichni pokorně v přesné řadě následovali svého průvodce. Minuli jsme skalní výběžek, pak několik ohromných gordonií a pak velmi daleko, snad ve vzdálenosti čtyřiceti metrů jsme to spatřili. Všichni naráz. Přestali jsme "plácat" ploutvemi a pozorovali to jako v transu.

Na hloubkoměru skoro čtyřicet metrů, ale to teď nikdo nevnímal. Mnoho tisíc asi metrových barakud vytvořilo válec o průměru tak osm metrů a vysoký téměř až k hladině. Celý válec se monotónně otáčel a štíhlá těla nám odrážela dopadající sluneční paprsky jako prasátka rovnou do očí. Nevnímal jsem to jako jednotlivé ryby (ač každá měla skoro metr), ale jako ohromný oceánský zázrak. Stejně jako jsem se nebál těchto rybích dravců, protože pro mě byli součástí něčeho krásného a  neopakovatelného.

První se pohnul náš průvodce a všichni jsme ho následovali. Velmi pomalu jsme se dostali na úpatí válce a pomalu, tváříc se, že tu vlastně nejsme, se shromáždili uprostřed. Ryby kolem nás bez jakéhokoliv zájmu pokračovaly ve svých ladných krouživých pohybech a my mohli pozorovat ohromnou výšku této živé stavby.

Představení je u konce. Nebyli jsme unášeni dravým proudem, nepotkali jsme úžasné korálové zahrady. Dnes jsme vydýchali vzduch na jednom jediným místě a všichni se shodujeme na tom, že to stálo za to. Většina z nás vylézá na loď pouze s rezervou v láhvi a večer se k tomuto místu vracíme ještě mnohokrát na různých videozáznamech.

Až na dno.
Den šel za dnem a potápění už nebylo tak vzrušující jako při prozkoumávání korálové stěny v prvních ponorech. Hodně jsme se sblížili s naším průvodcem. Skupinu A vedl malajský dive master Muk a občas jsme spolu dlouho hovořili na téma těchto skupinových ponorů. Občas jsme v řeči zabloudili i do světa hloubek a to byly základy pro náš budoucí plán.

Předposlední den vstávám v šest hodin, brzy ráno se scházíme na pláži a díváme se, jak nad obzorem vychází ohromné rudé sluníčko. Jdeme na to. Vyměníme si pohledy a já s pocitem bezpečí, že jdu s dive masterem, on jak sám říká, že si to dřív s nikým tady nedovolil, se začínáme oblékat a dávat jasné podoby našeho hloubkového sestupu. Všichni víme, že chodit do hloubek nemá cenu. Nic tam není. Snad jen občas větší ryby, ale hlavně větší tma, větší strach a samozřejmě větší nebezpečí. Možná právě proto to dodnes spoustu potápěčů láká.

Bereme si dvojčata se vzduchem, zdvojené automatiky a to je tak všechno, co pro bezpečí můžeme udělat. Dohadujeme se na cílové hloubce sedmdesát metrů. Na chvilku zaváhám nejistotou, to když Muk navrhuje se motat směrem k Želví jeskyni, dále spadnout do padesáti metrů a teprve potom jít na maximum. Striktně odmítám a chci jít přímo dolů: "V padesáti si dáme OK a půjdeme dál." Souhlasí.

Za hlavou nechávám pud sebezáchovy i potápěčské směrnice. Vstupujeme do vody, nasazujeme ploutve a sledujeme jak si probouzející sluníčko prořezává cestu do temných hloubek. Do hloubek, do kterých za chvíli spadneme. Na signál vypouštíme vzduch ze žaketů a pak jen padáme. Sledujeme se vzájemně, ale já, a tím je jasné, že ani on neregulujeme klesání dofukováním žaketu. Je to nádherný pocit. Letíme kolem kolmé stěny jako parašutisti a nikde nic, co by nám "překáželo".

V pětačtyřiceti metrech začínám plnit žaket a v šedesáti metrech opravdu stojím. Dále už sestupujeme opravdu bok po boku. Není zde tak dobré světlo jako v hloubkách "normálních", ale rozhodně to tu není špatné. Je normálně vidět a když se přesně v osmdesáti metrech zastavujeme, cítím se bezpečně a příjemně. Dokonce mám pocit, že jsem úplně v pohodě, což si myslím, že bylo způsobeno právě tím, že jsem měl "hloubkáč jako z praku".

Položím ruku na písek, počkám si, až se objeví osmička a za ní dvě nuly (80.0), dám signál výstup a začnu pomalu stoupat. V sedmdesáti šesti metrech vidím, jak se Muk s určitou rozverností pořád přehrabuje v šutýrkách a  to na dně v osmdesáti metrech. Uhrančivým pohledem se snažím upoutat pozornost a ukázat mu cestu vzhůru, ale mé charisma je asi příliš slabé a tak se pro něj vracím. Na zvonící kuličku na lahvi jsem si vůbec nevzpomenul, ale to ho už chytám za ruku. Velmi rychle zareaguje stejnou cestou, rychlostí, kterou považuje Aladin za bezpečnou, vystupujeme úplně stejnou cestou.

Ve čtyřiceti metrech nacházím moc pěknou akumulátorovou svítilnu, která nahoře opravdu nikomu nepatřila, a tak si odnáším odsud ještě pěkný suvenýr. S dekompresí začínáme tři minuty v devíti metrech a když i ostatní zastávky správně dokončíme, zůstáváme se plácat v mělčině ještě více jak dvacet minut. Jistota je jistota.

Vylézáme z vody a proti nám stojí pár ospalých tváří, kteří jdou pomalu k snídani. Slunce krásně svítí na modrém nebi a my se vracíme z míst kam se zas tak často, a hlavně tak pohodlně jako právě zde, člověk nepodívá. Ponor moc do detailu nerozebíráme, ale hodnotíme ho v komplexu jako vydařený.

Konec ráje
Poslední den už se nepotápím. Sluním se na dřevěné terase nad korálovým útesem a pozoruju želvy, jak občas svým "zobáčkem" protnou hladinu, aby ukojily svoji potřebu po vzduchu. Popíjím něco studeného. Hlavou se mi honí vzpomínky na pozorování želv při kladení vajec, na dvoumetrové ještěrky občas líně spící ve stínu mezi bungalovy, na úžasný zpěv ptáků našeho malého ostrova nebo celý ten barevný svět pod vodou.

Druhý den nastupuju do rychlého člunu a po několika hodinách jsem úplně "jinde". Indonézští extremisté nás neunesli a nechtěli výkupné. Měl jsem tedy štěstí. Zůstanou mi jenom ty opravdu hezké vzpomínky. 

Autoři:




Nejčtenější

Italský ostrov Ischia zasáhlo zemětřesení (21.8.2017)
Italský ostrov Ischia zasáhlo zemětřesení, zemřeli nejméně dva lidé

Jihoitalský ostrov Ischia v pondělí večer zasáhlo zemětřesení o síle 4. Agentura Reuters uvedla, že se zřítilo několik budov. Italský list Corriere della Sera...  celý článek

Panorama Nepomuku s neodmyslitelnou kulisou Zelené hory.
Krajinou Černých baronů a milované historie. Cyklotoulky okolím Nepomuku

Zvlněná a přátelská krajina luk, polí a remízků v okolí Nepomuku byla osídlená generacemi předků, jejichž dávné působení můžeme pocítit v drobných i...  celý článek

Zdevastovaná zastávka Medzilaborce-město
Dobre tu už bolo. Bizarní svět kolem Lupkovského tunelu na Slovensku

Pokud máte dojem, že tunely souvisí s politikou, pak pro Lupkovský tunel na severovýchodním Slovensku to sedí stoprocentně. Po několikaleté pauze přes něj...  celý článek

Některé turistické stezky a cyklotrasy v Národním parku Šumava jsou po...
Šumavský park chce zakázat vstup do lesů. Na stezky padají stromy

Nevyrážejte do lesů kolem Nové Pece a Stožce, mnoho turistických tras je stejně neprůchodných. Takové varování vydal ráno Národní park Šumava. Silný vítr o...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Další z rubriky

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Zdevastovaná zastávka Medzilaborce-město
Dobre tu už bolo. Bizarní svět kolem Lupkovského tunelu na Slovensku

Pokud máte dojem, že tunely souvisí s politikou, pak pro Lupkovský tunel na severovýchodním Slovensku to sedí stoprocentně. Po několikaleté pauze přes něj...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.