20.10 v pátek ráno dorazili Radek Hromuško a Martin Langer zpět do Prahy. Cesta kolem Česka skončila.

20.10 v pátek ráno dorazili Radek Hromuško a Martin Langer zpět do Prahy. Cesta kolem Česka skončila. | foto: iDNES.cz

Poslední krize

  • 2
Po projetí celého Šluknovského výběžku jsme kromě neustále klesající rtuti teploměru (jen pro informaci, předchozí den bylo ve Varnsdorfu naměřeno -7C!) zažili i další výluku z České Kamenice do Bohuslavic.

Cesta kolem
Klikněte na přílohu Cesta kolem on-line

Když jsme v Děčíně vystupovali na nádraží, klepal jsem se zimnicí z únavy a přetažení. Před námi bylo další rozdělení... Radek vystupoval v Mostech a mířil do Moldavy v Krušných horách a já jel až do Chomutova a odtud do Vejprt. Nemám srovnání, jestli jeho cesta stála za to, z přivezených fotografií jsem totiž viděl jen vietnamská tržiště, ale cestu do Vejprt rozhodně doporučuji.

V Černošicích u Chomutova mě přímo před stanicí překvapilo bizarní obydlí jakéhosi člověka pod otevřeným nebem... Před stanicí byla knihovna, stoleček, slunečník i lednička. Tomu všemu trůnil růžolící chlapík a tři psíci, kteří se hnali ke každému vlaku, který zastavil. Příjemná paní průvodčí je okamžitě drbala a dávala jim přivezené laskominy (fotografie budou k dispozici až po digitalizaci u Foto Škoda).
 
Jediný negativní zážitek proběhl s našimi německými sousedy, kteří se rozhodli celou cestu prochlastat a uchrochtaně projódlovat. Nemám nic proti německé kultuře, naopak, jsem čtvrtinový Němec rozený ve Varnsdorfu a neznám vznešenější hudbu než je Nibelungův prsten od Richarda Wagnera. Přesto jsem měl spíše pocit, že se vracím do doby Ein Kesel Buntes, kam s gustem kolaboroval český normalizační pop.
 
Z Vejprt jsem odjížděl energeticky vycucaný a psychicky hodně dole. Cestu do Chomutova a Nové Role, kde nás zachránila Radkova maminka, jsem už vnímal jako poslední pomazání. Večer jsem cvičil a meditoval až úzkost polevila... Zítřek je poslední den naší cesty a já si bojím, že až přijedu domů, nebudu chtít žít svůj starý a malicherný život.

Nádraží Dubí z okénka vlaku

Dubí z okénka vlaku

Radek Hromuško

Cesta přes Jeseníky byla neskutečně nudná. Na vině nebyly Jeseníky samotné a dokonce ani České dráhy, ale na sebe přesně navazující spoje. Jediným vytržením ze stereotypu cesty byla noc v Trutnově. Pak nás už čekal jen Šluknovský výběžek a cesta dolů do Děčína. Cestou jsme potkali školní zájezd, který jel patrně na nějaký výlet.

Jedna ze studentek si dodala odvahu a oslovila Martina. Martin má respekt, a tak na něj na děčínském nádraží nesměle křikla: „Tak pojď, zlato...“ Ani Martin nevěděl kam má jít, ale šel... Zlato pak měl na talíři celý den. Chudák... Opravdu nevím, co na něm ty ženské vidí.

Vlak z Děčína byl výjimečný tím, že prý měl být rychlíkem. A rychlíkem opravdu byl, protože měl kupé, a tak jsme seděli sami. Martin po půl hodině pochopil, že pojede sám do Chomutova a pak přesedne na osobák do Vejprt a já se z Mostu vydám do Moldavy v Krušných Horách. Uf...

Najít v Mostě otevřenou internetovou kavárnu je nad lidské síly. Na místním magistrátu mi zkontrolovali občanku a pak jsem zjistil, že opravdu nevyužiju svůj USB disk. Prý je to zakázané.

Nakonec jsem našel jednu jedinou kavárnu v Mostě. Sympatický majitel s culíkem se jen usmál nad mým povzdechem a upozornil mě na to, že Mostecko je hornický kraj.

Trať na Moldavu v Krušných horách je jedna z nejúžasnějších, kterou jsem na naší cestě zažil. Stoupáme už poněkolikáté nad 800 metrů a od Lomu u Mostu se cesta neskutečně dramatizuje. Stoupáme serpentýnami a asi čtyřletá holčička dovádí v moldavských tunelech a já cvakám fotoaparátem jako šílený.

Veselá holčička ve vlaku z Mostu do Moldavy

Nahoře nás čeká jen čínsko-vietnamské tržiště a báječné smažené kuřecí. Dokonce nebylo ani drahé, ale Moldava na mě působila až moc opuštěně, temně a možná trochu melancholicky. Všude kolem nás stály polorozpadlé budovy doplněné vietnamskými trhovci.

Docela jsem se těšil, až sednu do vlaku, který nás odveze do mého domova, Nové Role. Moje maminka pochopila, že uvítá dva utahané cestovatele, kteří se potřebují vyspat a vykoupat.

Martin usnul a dokonce ten večer nemluvil o dívce, kterou potkal v Uherském Hradišti. On se totiž opravdu zamiloval, ale to u básníka pokaždé znamená obrovský problém.

P.S.: Jestli snad tento text čte, ať se mu určitě ozve nebo se Martin do 14 dnů utrápí!