Ráno 24. srpna roku 79 v Pompejích se nelišilo od těch předchozích. Snad jen víc lidí nepospíchalo se vstáváním. Předchozí den se totiž ve městě konala, tak jako každý rok 23. srpna, slavnost na počest boha Vulkána.
Pověrčiví Pompejané se snažili být toho dne zvláště pracovití, aby si získali boží přízeň a štěstí. A tak mnozí nabírali síly. Klidná noc jim k tomu přála. Ne jako před několika dny, kdy se země začala opět výrazněji chvět. Utišil se snad už Vulkánův a Jovův hněv? Zvláště Jova se Pompejané obávali, neboť neměli čisté svědomí. Od roku 62, kdy byli potrestáni velkým zemětřesením, opravili mnoho staveb či postavili nové. Jovův chrám však mezi nimi není. Za celých 17 let, které od zemětřesení uplynuly, se Jupiter nedočkal opravy svého poničeného chrámu. Ten stále připomíná spíše skladiště materiálu a dílny než stánek "nejlepšího a největšího". Co říká bůh nebe a přírodních sil tomu, že Pompejané dali při opravě přednost amfiteátru? Pompejané jako by zapomněli na hořkou zkušenost roku 62. Nevšimli si neklidného chování zvířat, vytí psů ani toho, že zpěvní ptáci, kterých jindy byly plné stromy, už z Pompejí dávno odletěli. Nevěnovali pozornost zprávám venkovanů, kteří zaslechli pod povrchem Vesuvu divné zvuky: zem tam vřela a duněla... Kolem deváté hodiny bylo po klidu. Vulkán se rozhodl pro poslední varování. Bylo to tak silné, že i otrlí Pompejané, zvyklí na každoročně se opakující chvění půdy, zbystřili. Zůstat, či nezůstat? Nemajetní měli rozhodování jednoduché. Ti bohatí měli ještě jedno dilema navíc, co vzít s sebou a co nechat pro pozdější návrat. Neboť lidé počítali s tím, že se do svých domovů vrátí. Horší než před 17 léty to přece nebude. Tehdy bylo sice město z velké části poničeno, ale téměř vše se opravilo a život se brzy vrátil do normálních kolejí. S návratem počítal i Quintus Poppaeus. V podzemní části svého nádherného domu nechal uložit na dno dřevěné truhlice stříbrný jídelní soubor sestávající ze 115 kusů, každý dal pečlivě zabalit do plátna. Do horní části položil šperky, zlaté a stříbrné mince. Vrátit se chtěl také Cornelius Tegetes. Ze zahrady nechal přenést do kryté části atria bronzovou sochu Eféba vysokou 1,23 metru a tam ji, pečlivě zabalenou do silné látky, dal uložit. Jenže Vesuv nečekal a oči i uši přesvědčily Pompejany, že na otálení není čas. Všechny brány směřující z města směrem od probuzeného Vesuvu se zaplnily lidmi, zvířaty a povozy. Město zachvátil nekonečný zmatek. Jinak tomu nebylo ani na pompejských předměstích. Všichni prchali před hrůznou skutečností, pryč od vulkánu. Nikdo netušil, že právě na ta místa, kde hledají záchranu, vítr přinese nejvíc vulkanického spadu. Po poledni už bylo město téměř prázdné. Zbylo tam jen několik tisíc lidí, kteří se rozhodli přežít ve sklepních místnostech nebo se nemohli rozloučit se svým bohatstvím. Jiné zranil prchající dav a nebyli schopni odejít. Kolem jedné hodiny odpoledne se z hloubky země ozvalo hrůzostrašné zaburácení. Vzápětí k obloze vystoupil obrovský hřibovitý mrak, střídavě černý a bílý. Vyřítil se z vnitra sopky a vystoupil do výše 27 kilometrů. Drama začalo a těm, kteří se rozhodli zůstat, a většině z těch, kteří teprve v tento okamžik opouštěli město, zbývalo do konce života 18 a půl hodiny. Brzy se na město sypala tefra, sopečné produkty přibližně velikosti lískového až vlašského ořechu, střídavě s jemným popelem. Vše zahalila neproniknutelná tma. Narychlo zapálené louče ani kahany příliš nepomáhaly. Lidí se zmocnila panika, zoufale se snažili zachránit si alespoň holý život. Prchali ulicemi, chráníce si hlavu. Boj se živlem však byl nerovný. Každou hodinu se vrstva napadané tefry zvyšovala o 12 -15 centimetrů. V osm hodin večer už byla vrstva vysoká asi jeden a čtvrt metru, a Vesuv pokračoval ve smrtící činnosti. V následujících pěti hodinách přibyl další metr tefry. V jednu hodinu v noci 25. srpna déšť tefry konečně ustal. V té době byly v Pompejích asi dva tisíce lidí, většinou ještě živých. Domnívali se, že mají vyhráno. Ve skutečnosti skončilo pouze první jednání dramatu, do konce života těmto Pompejanům zbývalo sedm a půl hodiny. Vesuv se vyčerpal a už nebyl schopen vrhat do vzduchu takové množství materiálu a plynu. Podobně jako když se náhle zastaví voda ve vodotrysku, také zde, když sopečný materiál přestal mít podporu a neudržel sám sebe, se prudce hroutil k zemi a vytvořil žhnoucí laviny, které se spolu s tlakovými vlnami řítily dolů ze svahů Vesuvu a postupně pak dále do krajiny. První z těchto vln se zastavila v Herculaneum, ležícím na úbočí vulkánu. Jenže čím víc se Vesuv vyčerpával, tím mohutnější proudy a vlny byly. V půl sedmé ráno dorazila třetí vlna do vzdálenosti kolem osmi kilometrů od vulkánu. Pompeje byly od něho vzdáleny necelých 10 kilometrů. Milostivý Vesuv dal Pompejanům ještě poslední hodinu života. V půl osmé ráno 25. srpna se přes Pompeje přehnala tlaková vlna s horkými proudy jemného vulkanického materiálu a usmrtila všechny, kteří ještě byli naživu. Ničivá síla tlakové vlny a proudu byla tak velká, že podsekla všechny části staveb, které ještě vydržely a vyčnívaly nad dva a půl metru vysoký příkrov vulkanického spadu. Vše se odehrálo tak rychle, že ani stromy, které tlaková vlna ohnula, se nenarovnaly a zůstaly zasypány ohnuté. Tlaková vlna Pompejany porazila a usmrtila a proudy vulkanického materiálu je zasypaly dříve, než jejich bezvládné končetiny stačily zcela klesnout k zemi. Pompeje byly zničeny, ale drama pokračovalo. Přes město se převalila další vlna a zničila vše do vzdálenosti asi 15 kilometrů od Vesuvu. Tragédie skončila v osm hodin ráno, kdy se oblastí přehnala poslední, ale nejrozsáhlejší vlna. Zcela se Vesuv uklidnil až další den.
SMRT BYLA RYCHLÁ. Sádrový odlitek těla mladé Pompejanky. Z polohy jejího těla a rukou je zřejmé, že i když smrt byla velmi rychlá, oběť ještě stačila na situaci reagovat zakrytím obličeje rukama a zřejmě i přehozením oděvu přes hlavu.
FOTO Z KNIHY POMPEJE - ŽIVOT VE STÍNU VESUVU JOSEFA FRYŠE
HORA JE V KLIDU. Vnitřní kužel Vesuvu je vysoký 1 281 m. Přístupová cesta vede až na jeho okraj, který se dá obejít.
FOTO Z KNIHY POMPEJE - ŽIVOT VE STÍNU VESUVU JOSEFA FRYŠE
JEDNA Z OBĚTÍ. Sádrový odlitek obyvatele Pompejí. Oběť opřená o zeď nebyla sražena k zemi.
FOTO Z KNIHY POMPEJE - ŽIVOT VE STÍNU VESUVU JOSEFA FRYŠE
Pověrčiví Pompejané se snažili být toho dne zvláště pracovití, aby si získali boží přízeň a štěstí. A tak mnozí nabírali síly. Klidná noc jim k tomu přála. Ne jako před několika dny, kdy se země začala opět výrazněji chvět. Utišil se snad už Vulkánův a Jovův hněv? Zvláště Jova se Pompejané obávali, neboť neměli čisté svědomí. Od roku 62, kdy byli potrestáni velkým zemětřesením, opravili mnoho staveb či postavili nové. Jovův chrám však mezi nimi není. Za celých 17 let, které od zemětřesení uplynuly, se Jupiter nedočkal opravy svého poničeného chrámu. Ten stále připomíná spíše skladiště materiálu a dílny než stánek "nejlepšího a největšího". Co říká bůh nebe a přírodních sil tomu, že Pompejané dali při opravě přednost amfiteátru? Pompejané jako by zapomněli na hořkou zkušenost roku 62. Nevšimli si neklidného chování zvířat, vytí psů ani toho, že zpěvní ptáci, kterých jindy byly plné stromy, už z Pompejí dávno odletěli. Nevěnovali pozornost zprávám venkovanů, kteří zaslechli pod povrchem Vesuvu divné zvuky: zem tam vřela a duněla... Kolem deváté hodiny bylo po klidu. Vulkán se rozhodl pro poslední varování. Bylo to tak silné, že i otrlí Pompejané, zvyklí na každoročně se opakující chvění půdy, zbystřili. Zůstat, či nezůstat? Nemajetní měli rozhodování jednoduché. Ti bohatí měli ještě jedno dilema navíc, co vzít s sebou a co nechat pro pozdější návrat. Neboť lidé počítali s tím, že se do svých domovů vrátí. Horší než před 17 léty to přece nebude. Tehdy bylo sice město z velké části poničeno, ale téměř vše se opravilo a život se brzy vrátil do normálních kolejí. S návratem počítal i Quintus Poppaeus. V podzemní části svého nádherného domu nechal uložit na dno dřevěné truhlice stříbrný jídelní soubor sestávající ze 115 kusů, každý dal pečlivě zabalit do plátna. Do horní části položil šperky, zlaté a stříbrné mince. Vrátit se chtěl také Cornelius Tegetes. Ze zahrady nechal přenést do kryté části atria bronzovou sochu Eféba vysokou 1,23 metru a tam ji, pečlivě zabalenou do silné látky, dal uložit. Jenže Vesuv nečekal a oči i uši přesvědčily Pompejany, že na otálení není čas. Všechny brány směřující z města směrem od probuzeného Vesuvu se zaplnily lidmi, zvířaty a povozy. Město zachvátil nekonečný zmatek. Jinak tomu nebylo ani na pompejských předměstích. Všichni prchali před hrůznou skutečností, pryč od vulkánu. Nikdo netušil, že právě na ta místa, kde hledají záchranu, vítr přinese nejvíc vulkanického spadu. Po poledni už bylo město téměř prázdné. Zbylo tam jen několik tisíc lidí, kteří se rozhodli přežít ve sklepních místnostech nebo se nemohli rozloučit se svým bohatstvím. Jiné zranil prchající dav a nebyli schopni odejít. Kolem jedné hodiny odpoledne se z hloubky země ozvalo hrůzostrašné zaburácení. Vzápětí k obloze vystoupil obrovský hřibovitý mrak, střídavě černý a bílý. Vyřítil se z vnitra sopky a vystoupil do výše 27 kilometrů. Drama začalo a těm, kteří se rozhodli zůstat, a většině z těch, kteří teprve v tento okamžik opouštěli město, zbývalo do konce života 18 a půl hodiny. Brzy se na město sypala tefra, sopečné produkty přibližně velikosti lískového až vlašského ořechu, střídavě s jemným popelem. Vše zahalila neproniknutelná tma. Narychlo zapálené louče ani kahany příliš nepomáhaly. Lidí se zmocnila panika, zoufale se snažili zachránit si alespoň holý život. Prchali ulicemi, chráníce si hlavu. Boj se živlem však byl nerovný. Každou hodinu se vrstva napadané tefry zvyšovala o 12 -15 centimetrů. V osm hodin večer už byla vrstva vysoká asi jeden a čtvrt metru, a Vesuv pokračoval ve smrtící činnosti. V následujících pěti hodinách přibyl další metr tefry. V jednu hodinu v noci 25. srpna déšť tefry konečně ustal. V té době byly v Pompejích asi dva tisíce lidí, většinou ještě živých. Domnívali se, že mají vyhráno. Ve skutečnosti skončilo pouze první jednání dramatu, do konce života těmto Pompejanům zbývalo sedm a půl hodiny. Vesuv se vyčerpal a už nebyl schopen vrhat do vzduchu takové množství materiálu a plynu. Podobně jako když se náhle zastaví voda ve vodotrysku, také zde, když sopečný materiál přestal mít podporu a neudržel sám sebe, se prudce hroutil k zemi a vytvořil žhnoucí laviny, které se spolu s tlakovými vlnami řítily dolů ze svahů Vesuvu a postupně pak dále do krajiny. První z těchto vln se zastavila v Herculaneum, ležícím na úbočí vulkánu. Jenže čím víc se Vesuv vyčerpával, tím mohutnější proudy a vlny byly. V půl sedmé ráno dorazila třetí vlna do vzdálenosti kolem osmi kilometrů od vulkánu. Pompeje byly od něho vzdáleny necelých 10 kilometrů. Milostivý Vesuv dal Pompejanům ještě poslední hodinu života. V půl osmé ráno 25. srpna se přes Pompeje přehnala tlaková vlna s horkými proudy jemného vulkanického materiálu a usmrtila všechny, kteří ještě byli naživu. Ničivá síla tlakové vlny a proudu byla tak velká, že podsekla všechny části staveb, které ještě vydržely a vyčnívaly nad dva a půl metru vysoký příkrov vulkanického spadu. Vše se odehrálo tak rychle, že ani stromy, které tlaková vlna ohnula, se nenarovnaly a zůstaly zasypány ohnuté. Tlaková vlna Pompejany porazila a usmrtila a proudy vulkanického materiálu je zasypaly dříve, než jejich bezvládné končetiny stačily zcela klesnout k zemi. Pompeje byly zničeny, ale drama pokračovalo. Přes město se převalila další vlna a zničila vše do vzdálenosti asi 15 kilometrů od Vesuvu. Tragédie skončila v osm hodin ráno, kdy se oblastí přehnala poslední, ale nejrozsáhlejší vlna. Zcela se Vesuv uklidnil až další den.
SMRT BYLA RYCHLÁ. Sádrový odlitek těla mladé Pompejanky. Z polohy jejího těla a rukou je zřejmé, že i když smrt byla velmi rychlá, oběť ještě stačila na situaci reagovat zakrytím obličeje rukama a zřejmě i přehozením oděvu přes hlavu.
FOTO Z KNIHY POMPEJE - ŽIVOT VE STÍNU VESUVU JOSEFA FRYŠE
HORA JE V KLIDU. Vnitřní kužel Vesuvu je vysoký 1 281 m. Přístupová cesta vede až na jeho okraj, který se dá obejít.
FOTO Z KNIHY POMPEJE - ŽIVOT VE STÍNU VESUVU JOSEFA FRYŠE
JEDNA Z OBĚTÍ. Sádrový odlitek obyvatele Pompejí. Oběť opřená o zeď nebyla sražena k zemi.
FOTO Z KNIHY POMPEJE - ŽIVOT VE STÍNU VESUVU JOSEFA FRYŠE
