velké cesty století (18.)
seriál
Muž v nafukovacím člunu je na moři padesátý den. »Slunce žhne, nikde ani mráček,« zaznamenává neurovnaným písmem do svého deníku. »Už nechápu a nevím, kde jsem. Jen o jedno prosím: dopluje-li člun a najdete-li mě mrtvého...« Trosečník cítí, že nadešel čas napsat závěť.
Dr. Alain Bombard se stal trosečníkem z vlastní vůle. Jako lékař ve francouzském přístavním městě Boulogne-sur-Mer se často setkával s tragickými důsledky námořních katastrof. Po jejich rozboru došel k závěru, že většina lidí, kteří přečkají ztroskotání na moři, umírá pak v záchranných člunech či na vorech předčasně a zbytečně. A že hlavní příčinou jejich konce nebývá hlad, žízeň nebo jiné fyzické strádání, ale hrůza a beznaděj. Mnohem větší šanci na záchranu má ten, kdo dokáže překonat malomyslnost a umí si poradit v prostředí sice nepřátelském, ale zároveň bohatém na vše, co je třeba k přežití. Aby dokázal navzdory skeptikům oprávněnost svých tvrzení, rozhodl se vytvořit povzbudivý příklad. Většinou ho měli za blázna, když prohlásil, že v nafukovacím člunu přepluje Atlantik a po celou dobu se bude živit výhradně tím, co získá z moře. Do svého 4,6 metru dlouhého zodiacu, který pokřtil jménem Heretique (Kacíř), uložil sice bedničku s menší železnou zásobou potravin pro krajní případ, ale ta byla opatřena úřední pečetí, kterou byl odhodlán neporušit. Výbava člunu byla skromná: plachta o ploše pouhé tři metry čtvereční , vesla, kompas, sextant, spacák, celta, signální lampa, nějaké světlice, zrcátkový heliograf, šňůra s udicí, nůž. A vrchol přepychu - malý bateriový přijímač a pár knih včetně příručky pro trosečníky. Žádný motor, žádný vařič, žádná pitná voda. Když je člověku osmadvacet let a je schopen přeplavat průliv La Manche, troufne si na ledaco. Dne 19. října 1952 byl Heretik za účasti několika přátel a mecenášů vyvlečen z přístavu v Las Palmas dál od Kanárských ostrovů, aby se ho mohl ujmout severovýchodní rovníkový proud a pásovité větry, které kdysi pomohly Kolumbovi objevit Ameriku. Dobrovolný trosečník osaměl tváří v tvář Atlantiku... Po padesáti dnech byl stále ještě naživu díky syrovému rybímu masu, které střídavě zapíjel mořskou a dešťovou vodou, nebo tekutinou vymačkanou z ulovených ryb, o něž neměl nouzi. Tuto redukční dietu (zhubl asi o 15 kg) vylepšoval dvěma lžičkami planktonu kvůli vitaminům. Odolal několika bouřím i útokům žraloků a mečounů. Čím dál tím víc ho však trýznilo palčivé slunce, všudypřítomná sůl a vysilující průjmy. Ze všeho nejhorší byla nejistota, kde vlastně je. Baterky v rádiu došly, hodinky se zastavily, neznal přesný čas, nutný pro výpočet zeměpisné polohy. Což navíc ani moc neuměl. Vycházelo mu, že od cíle - některého z ostrovů Antil - ho dělí už jen pár desítek mil. Taky ptáci. kteří se objevovali, měli podle příručky být neklamným znamením blízkosti země. Jenže dny míjely a země pořád nikde. A tam, kde příručka slibovala pravidelný pasát, vládlo bezvětří. Za poslední měsíc neviděl jedinou loď, jediné letadlo. Svět lidí jako by zmizel. Opakovaně klamné naděje člověka ničí. Vydrž, trosečníku, říkal si. Ale padesátý den začal raději sepisovat poslední vůli. Tři dny poté, 10. prosince, se objevila loď plující jeho směrem. Posádka nákladního parníku Arakaka z Liverpoolu trosečníka uviděla, poznala a vlajkoslávou pozdravila jako hrdinu. »Na kterém jsem poledníku? Byla Alainova první otázka. Odpověď ho zasáhla jako rána kladivem do hlavy. Věřil, že není od země dál než 60 mil, ve skutečnosti to bylo desetkrát víc! V tu chvíli byl téměř rozhodnut to vzdát. Pomohli mu na palubu. Z jídelny zavoněl oběd, nabízela se čistá kajuta, bezpečný návrat domů, kde na něj čekala žena a malá dcerka. Pokušení obrovské, Alain však odolal. Dokončí experiment stůj co stůj! Osvěžen sprchou, vyzbrojen novými bateriemi a radami kapitána Cartera, jak si správně počínat při astronavigaci, vrátil se na své titěrné plavidlo. V předvečer Vánoc, celkem po 65 dnech na moři, konečně uviděl světla majáku ostrova Barbados. Dlouho se pak musel zotavovat z jednoho z nejstatečnějších činů námořní historie. Činu, jehož smyslem nebyl zápis do nějaké listiny rekordů, ale pomoc lidem v krajní nouzi. Bombardova kniha o plavbě našla miliony čtenářů po celém světě. Oponenti vytýkali přílišné zobecňování jedné individuální zkušenosti, ale pro jejího autora byly zadostiučiněním dopisy mnoha trosečníků, kteří mu sdělovali: Nebýt vašeho příkladu, byli bychom mrtvi.
Autor je spolupracovníkem redakce
seriál
Muž v nafukovacím člunu je na moři padesátý den. »Slunce žhne, nikde ani mráček,« zaznamenává neurovnaným písmem do svého deníku. »Už nechápu a nevím, kde jsem. Jen o jedno prosím: dopluje-li člun a najdete-li mě mrtvého...« Trosečník cítí, že nadešel čas napsat závěť.
Dr. Alain Bombard se stal trosečníkem z vlastní vůle. Jako lékař ve francouzském přístavním městě Boulogne-sur-Mer se často setkával s tragickými důsledky námořních katastrof. Po jejich rozboru došel k závěru, že většina lidí, kteří přečkají ztroskotání na moři, umírá pak v záchranných člunech či na vorech předčasně a zbytečně. A že hlavní příčinou jejich konce nebývá hlad, žízeň nebo jiné fyzické strádání, ale hrůza a beznaděj. Mnohem větší šanci na záchranu má ten, kdo dokáže překonat malomyslnost a umí si poradit v prostředí sice nepřátelském, ale zároveň bohatém na vše, co je třeba k přežití. Aby dokázal navzdory skeptikům oprávněnost svých tvrzení, rozhodl se vytvořit povzbudivý příklad. Většinou ho měli za blázna, když prohlásil, že v nafukovacím člunu přepluje Atlantik a po celou dobu se bude živit výhradně tím, co získá z moře. Do svého 4,6 metru dlouhého zodiacu, který pokřtil jménem Heretique (Kacíř), uložil sice bedničku s menší železnou zásobou potravin pro krajní případ, ale ta byla opatřena úřední pečetí, kterou byl odhodlán neporušit. Výbava člunu byla skromná: plachta o ploše pouhé tři metry čtvereční , vesla, kompas, sextant, spacák, celta, signální lampa, nějaké světlice, zrcátkový heliograf, šňůra s udicí, nůž. A vrchol přepychu - malý bateriový přijímač a pár knih včetně příručky pro trosečníky. Žádný motor, žádný vařič, žádná pitná voda. Když je člověku osmadvacet let a je schopen přeplavat průliv La Manche, troufne si na ledaco. Dne 19. října 1952 byl Heretik za účasti několika přátel a mecenášů vyvlečen z přístavu v Las Palmas dál od Kanárských ostrovů, aby se ho mohl ujmout severovýchodní rovníkový proud a pásovité větry, které kdysi pomohly Kolumbovi objevit Ameriku. Dobrovolný trosečník osaměl tváří v tvář Atlantiku... Po padesáti dnech byl stále ještě naživu díky syrovému rybímu masu, které střídavě zapíjel mořskou a dešťovou vodou, nebo tekutinou vymačkanou z ulovených ryb, o něž neměl nouzi. Tuto redukční dietu (zhubl asi o 15 kg) vylepšoval dvěma lžičkami planktonu kvůli vitaminům. Odolal několika bouřím i útokům žraloků a mečounů. Čím dál tím víc ho však trýznilo palčivé slunce, všudypřítomná sůl a vysilující průjmy. Ze všeho nejhorší byla nejistota, kde vlastně je. Baterky v rádiu došly, hodinky se zastavily, neznal přesný čas, nutný pro výpočet zeměpisné polohy. Což navíc ani moc neuměl. Vycházelo mu, že od cíle - některého z ostrovů Antil - ho dělí už jen pár desítek mil. Taky ptáci. kteří se objevovali, měli podle příručky být neklamným znamením blízkosti země. Jenže dny míjely a země pořád nikde. A tam, kde příručka slibovala pravidelný pasát, vládlo bezvětří. Za poslední měsíc neviděl jedinou loď, jediné letadlo. Svět lidí jako by zmizel. Opakovaně klamné naděje člověka ničí. Vydrž, trosečníku, říkal si. Ale padesátý den začal raději sepisovat poslední vůli. Tři dny poté, 10. prosince, se objevila loď plující jeho směrem. Posádka nákladního parníku Arakaka z Liverpoolu trosečníka uviděla, poznala a vlajkoslávou pozdravila jako hrdinu. »Na kterém jsem poledníku? Byla Alainova první otázka. Odpověď ho zasáhla jako rána kladivem do hlavy. Věřil, že není od země dál než 60 mil, ve skutečnosti to bylo desetkrát víc! V tu chvíli byl téměř rozhodnut to vzdát. Pomohli mu na palubu. Z jídelny zavoněl oběd, nabízela se čistá kajuta, bezpečný návrat domů, kde na něj čekala žena a malá dcerka. Pokušení obrovské, Alain však odolal. Dokončí experiment stůj co stůj! Osvěžen sprchou, vyzbrojen novými bateriemi a radami kapitána Cartera, jak si správně počínat při astronavigaci, vrátil se na své titěrné plavidlo. V předvečer Vánoc, celkem po 65 dnech na moři, konečně uviděl světla majáku ostrova Barbados. Dlouho se pak musel zotavovat z jednoho z nejstatečnějších činů námořní historie. Činu, jehož smyslem nebyl zápis do nějaké listiny rekordů, ale pomoc lidem v krajní nouzi. Bombardova kniha o plavbě našla miliony čtenářů po celém světě. Oponenti vytýkali přílišné zobecňování jedné individuální zkušenosti, ale pro jejího autora byly zadostiučiněním dopisy mnoha trosečníků, kteří mu sdělovali: Nebýt vašeho příkladu, byli bychom mrtvi.
Autor je spolupracovníkem redakce
