Kvůli vyprodanému divadelnímu představení z Egypta v Národním divadle nebo prodavačce, která prodává nejnovější modely italského krajkového spodního prádla, může náhodnému návštěvníkovi Bagdádu připadat, jako by na metropoli deset let embarga nemělo žádný vliv.
Zábava a nadbytek jídla v restauracích jsou jen zástěrkou skutečnosti, kterou si uvědomuje jen málo Iráčanů a ještě míň západních návštěvníků. Sankce OSN totiž pomohly vzniku dvou tříd obyvatelstva v Iráku. Jednu z nich tvoří malá skupina lidí, kteří si kupují falešné kentucké smažené kuře a švýcarské hodinky. Převážná většina obyvatelstva má ale tak nízké příjmy, že si nemohou dovolit na porci kuřete v Siddíkově restauraci ani pomyslet.
V dnešním Iráku se lze na sankcích buď obohatit, nebo být kvůli nim chudý jako kostelní myš. Tato drsná pravda je zřejmá hned od okamžiku, kdy přejedete hranice z Jordánska, abyste vstoupili do podivného a neskutečného světa. Korupce bují na každém kroku. S porušováním sankcí se poprvé seznámíte, když spatříte kodrcající se nákladní vozy na poušti. Mají převážet jen potraviny, léky a další nezbytnosti, které tvoří z embarga výjimku. Odborníci však uvádějí, že tohle je pouze zlomek dovozu. Ostatní části tvoří pašované zboží, za které se platí ropou. Zisky za něj přitékají ve výši až miliardy dolarů ročně do pokladen státu a do kapes nových boháčů, majících blízko k vládním kruhům.
Když se večer procházíte po Arrasátu, jednoho ze čtyř bagdádských předměstí, kde bydlí bohatí lidé, snadno zjistíte, co vlastně nákladní auta převážela. Spatříte, jak prodavačka ujišťuje zákaznici, že její exkluzívní průhledné spodní prádlo je nyní v Evropě posledním hitem. V jiném obchodě vám prodavač slibuje, že vám dá po
zakoupení švýcarských hodinek skutečně platný záruční list. Obchody s elektronikou jsou plné nejmodernějších stereofonních videorekordérů a počítačů. Jsou tady dokonce i satelitní diskové antény, jejichž prodej vláda zakázala.
Každou čtvrteční noc, kdy začíná muslimský týden, palmami lemované ulice Bagdádu září neóny nad venkovními restauracemi. Na plné pecky se odtud ozývá ohlušující západní hudba a nejnovější hity. Do toho všeho nepřetržitě troubí projíždějící automobily. Na terase nejnovější restaurace Annáb v Arrasátu mají muži na
stolech vedle sebe položené podlouhlé, černé radiofony. Nahrazují mobily, poněvadž sankce stále jejich dovoz zakazují. Mladiství kouří cigarety a nalíčené ženy v elegantních šatech vrhají zářivé pohledy na kolem postávající pouliční fotografy.
Tohle je však svět, s nímž normální obyvatelé slumových oblastí v Bagdádu nikdy nepřijdou do styku. Například desetiletý Mustafa Sabbah každý den po školním vyučování tráví dalších pět hodin v tesařské dílně, kde rozřezává dřevo a zametá piliny, aby za týden práce mohl domů přispět do rodinného rozpočtu asi 2000
dináry (přes 40 Kč). "Je to těžká práce," říká malý chlapec s rukama a tváří
pokrytými prachem. "Dvakrát jsem se už řízl do prstu. Docela to bolelo," konstatuje.
Názorným důkazem, co udělá s lidmi režim a následné sankce, je stav národní měny. Zatímco před deseti lety měl irácký dinár hodnotu jednoho dolaru, nyní se za dolar platí 1720 dinárů. Největší je bankovka o nominální hodnotě 250 dinárů, takže při rozměňování s sebou musíte mít velkou tašku na mince.
 |
