Pojeďte do Solvayových lomů úzkokolejkou!

Ty tři kilometry cesty lesem ze Svatého Jana pod Skalou jsou příjemnou procházkou. Mineme kapli sv. Kříže a místo abychom se vydali po červené turistické značce na vrchol skalní stěny, dále me lesní cestou, až vyjdeme na mýtinu. Jsme v Solvayových lomech. Dojít sem však můžeme i z nádraží v Loděnici. Cesty jsou značeny osobitým symbolem skanzenu.

Sláva Solvayových lomů začala na počátku první světové války, kdy byl vytěžen vápenec v Křižanech u Liberce a pro chemické závody v Neštěmicích bylo nutné nalézt jiný zdroj. Österreichischer Verein für Chemische und Metalurgische Productive und co, Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu - jak zněl název firmy - se rozhodl využít vápenec v Českém krasu (ostatně nápad není dodnes ojedinělý), který v těchto místech byl velmi kvalitní.

Koupil čtyřiatřicet hektarů pozemků od tehdejšího majitele svatojanského statku Václava Komendy v okolí místa "Na Stydlých vodách" za padesát tisíc tehdejších korun. Poměrně dlouho, dva roky, trvala výstavba, byla válka. Vznikla více než půldruhého kilometru dlouhá lanovka, která navazovala v údolí v Loděnici na železniční vlečku.

Postupem doby, jak se těžba přesouvala do dalších, ještě nevytěžených míst, rozrůstala se síť kolejí, které pomáhaly vápenec dopravit k lanovce. V roce 1930 tady jezdily úzkorozchodné vláčky po více než pětikilometrové železné "pavučině". Vápno však postupem doby už nebylo tak kvalitní, a přestože se zkoušely různé způsoby těžby, byl lom nakonec v roce 1963 uzavřen a o dva roky později byla sundána i lanovka.

Záchrana technických památek

V minulých letech se skupina nadšenců ze společnosti Barbora, která usiluje o zachování důlních a průmyslových památek, rozhodla objekt uchránit před zničením. Ostatně dochovalo se nemálo - depo, kde se opravovaly a garážovaly lokomotivy, horní stanice lanovky a technické budovy, drtič vápence, kovárna, násypky a další zajímavosti, které tak tvoří Muzeum těžby a dopravy vápence v Českém krasu. Technické památky se podařilo zakonzervovat.

Když sem přijdete, dětem se určitě bude líbit krátká jízda vláčkem. V přízemním domku, kde bývala kancelář, je dnes výstava nástrojů nezbytných pro práci lomařů. Dozvíme se i něco o jeskyních, těžbě a lidech, pro které geologie byla povoláním. A pak zazní povel nasedat. Vláček se vydá na okružní cestu lomem a okolím, až se vrátí k Průtahové štole, kde se dříve těžilo.

Štěpán Křtěnský, předseda společnosti Barbora, říká: "V roce 1938 došlo ve štole k závalu, a štola tak přestala sloužit. Na stopadesátimetrovém úseku dochované štoly lze vidět vozíky i různé drezíny. Získáváme je většinou z lomů, občas se nám podaří zachránit i některou, která je už určena k sešrotování. Zachránili jsme i lokomotivu, ze které už zbyl leda rám, který myslivci odnesli v akci Z do sběru." V jednom z výklenků štoly spatříme patronku havířů a lomařů, sv. Barboru. "Soška střežila zdraví a bezpečí práce dělníků, kteří razili Strahovský tunel, a poté i v Mrázovce, pak jsme ji získali darem k nám," dodává Křtěnský.

Unikátní jeskyně

Zajímavostí štoly je tzv. Koprolitová jeskyně. Vznikla vysypáním jílu při těžbě. Jeskyně je tak jednou ze šestnácti, které dělníci objevili při práci v Solvayových lomech. Tři z nich byly sice vytěžené, ale podařilo se zachránit některé unikátní. Starou Aragonitovou jeskyni ve 3. patře jižní části lomu tvoří dva malé dómy a chodba.

Celá jeskyně měří šestaosmdesát metrů a jeskyňáři se pokoušeli odsud dostat do tzv. Svatojanského systému, jehož zakončením měl být vývěr krasových vod Ivanka ve Svatém Janu pod Skalou. Několikaleté úsilí však nic neprokázalo. Celý systém je propojen s vývěrem ve Svatém Janu, což prokázala poměrně jednoduše barva, která se nakonec dostala až do vývěru.

Jeskyně Arnoldka je v Čechách s délkou 1360 metrů a hloubkou sto jedenáct nejhlubší jeskyní. Její zbarvené stěny, stejně jako i další jeskyně, však mohou vidět pouze zasvěcení, všechny jsou běžně nepřístupné.

Unikátní je Čeřinka neboli Palachova propast, která dosahuje téměř devadesáti metrů hloubky a šesti set třiceti metrů délky. Její dno pokrývá obrovské jezero a dóm má krásnou výzdobu z průhledných brček.

Mezi exponáty jsou také vozy z legendární úzkokolejky, která jezdívala ze Slaného k dolu Schoeller, dnes Libušín, přibližně do třicátých let minulého století. Je jich velmi málo a většinou dožívaly jako kůlny či příbytky pro slepice. "Za poslední rok jsme získali nové exponáty, jejichž zprovoznění nás bude stát ještě dosti úsilí," líčí Štěpán Křtěnský. "Naši členové tvoří dobrovolné občanské sdružení, které tato práce o víkendech těší."

 

V dochované části štoly je dnes expozice vozíků a lokomotiv

Jakmile zazní povel nasedat, vláček se s vámi vydá na cestu areálem

Úzkokolejka