A to se ještě můžeme rozmýšlet, zda nevyrazíme do velkých skal v údolí Sázavy, Vltavy nebo Berounky, u kterých jsme vlakem nebo příměstským autobusem do hodiny. Zájem lezců se ovšem teď na podzim soustřeďuje především do Divoké a Tiché Šárky, protože když zaprší nebo začne sněžit, je od skal jen pár minut rychlé chůze k nejbližší restauraci.
Divoká Šárka
Lezecké terény v Divoké Šárce tvoří okrajové skály vysoké deset až dvacet metrů ve svazích potoka vytékajícího od šáreckého koupaliště. Nejlepší přístup k nim vede z tramvajové smyčky Divoká Šárka po asfaltové cestě údolím. Nad koupalištěm se na nejvyšším bodě vypíná skála Dívčí skok (někdy zvaná Koruna Šárky). Nejpopulárnější výstup na ní se jmenuje Jižní rys, který vede spárou od úpatí stěny až na vrchol (horolezecká obtížnost III). Vlevo od něj kličkuje hladkou stěnou několik variant cesty Červený kroužek (V) nazvané podle jediného dobrého jištění, které poskytuje zatlučená skoba s masivním kroužkem místo ouška pro zapnutí karabiny.
Druhou populární stěnou Divoké Šárky je Žabák. Na něj jsou nejčastěji lezené výstupy nazvané Velká (V) a Malá poštolka (IV). Vedou v pevné skále a některé úseky musí překonávat horolezec s nohama ve vzduchu. Známá, ale nepříjemná je Opičí stěnka (V). Na ní čeká pro lezce nepříjemné překvapení až skoro nahoře. Najednou se totiž není kde chytit a návrat už není možný. Komu se nepodaří vzepřít za malinké výstupky, ten padá až skoro na zem mezi špičaté kameny. Spolulezec tady musí dávat zvláště dobrý pozor a případný pád zadržel lanem co nejdříve.
Překvapení skrývá i výstup zvaný Gotické okno (VI). Leze se skalním výklenkem, který připomíná okno katedrály.
Nejtěžší místo je tam, kde se klenba spíná. „Co teď?“ říká si obvykle nováček na zdejších skalách, když nohy téměř v provazu rozpírá o strany výklenku a rukama hledá, kde se přidržet. Zkušený ví, že když po paměti strčí ruku hluboko spáry nad výklenkem, najde takový chyt, že se na něj může jednou rukou pověsit, druhou si odpočinout a potom se vyšvihnout do lehčího místa.
Tichá Šárka
Únětický potok si prorazil cestu před mnoha miliony let skrz skalní hřeben nedaleko Suchdola. Z jeho práce zbyly památky v podobě nižší skalní bariéry Kozích hřbetů na pravé straně a třech podsaditých skalních věží na Holém vrchu po levé ruce.
Dojít k nim lze polními cestami po zelené nebo žluté turistické značce z konečné autobusů číslo 107 nebo 147. Délky výstupů na Holém vrchu jsou až třicet metrů.
Nejčastěji lezená je Únětické spára (III), která přes svoji nízkou obtížnost dává zabrat i zkušeným lezcům. Není totiž dost úzká, aby se do ní daly vklínit nohy a ruce, zároveň není dost široká, aby se do ní lezec vsoukal jako do komína a prodral se k vrcholu. Podobně vypečený je i Černý převis (IV), který vyžaduje lezení tak zvaným sokolíkem. Horolezec musí zaklesnout obě ruce do malé spárky a obě nohy zvednout do stejné výše, aby rukám pomohly dostat tělo vzhůru.
Ani lehká Hřebenovka (II) není úplně zadarmo, protože při výstupu je třeba balancovat po dvacet centimetrů širokém hřebínku nad kolmými skalami.
Nejtěžším výstupem v oblasti je Radegras (VII), který lezce nejprve vysílí mohutným převisem, poté ho vystraší stěnkami bez chytů a nakonec ho dorazí závěrečným krokem v hladké kolmé stěně.
 |
 |
 |
 |
 |
