Jak si vybrat tu 'nejkrásnější' ferátu?
Dolomity nabízejí nepřeberné množství atraktivních zajištěných cest lehké, střední i vyšší obtížnosti. Některé cesty jsou otevřenou historickou knihou, která na nás dýchne drsnou atmosférou bojů z první války a vyvolá v nás bezmezný obdiv k výkonům vojáků. Jiné feráty jsou čistě sportovní cesty vynikající svou délkou, exponovanými kolmými nebo převislými úseky.
Vybrali jsme pro vás čtyři feráty, které jsou buď něčím zajímavé nebo vynikají fyzickou náročností a značnou expozicí.
Via Etore Bovero, jen tak "na rozlezení"
první via ferraty (feráty)První zajištěné cesty pro horolezce se objevují v Evropě koncem 19. století. Historicky první cestou zajištěnou z čistě turistických důvodů se stal výstup na Hoher Dachstein. Dalším milníkem se stala instalace kramlí, ocelových kruhů a lan na jihozápadním hřebeni Grossglockneru, která započala v roce 1869. Významnou roli sehrála i nejvyšší německá hora Zugspitze. |
Přímo nad námi se tyčí 2 166 metrů vysoká Col Rosa. Je to víc než skvělý kopec na rozlezení, shodujeme se v naší 15členné skupince, s kterou se vydáváme do hor pravidelně každé léto.
Hned u bran kempu začíná široká zpevněná cesta, z níž po chvíli odbočujeme vlevo na obyčejnou lesní cestu, která v serpentinách stoupá do sedla Forc. Posporcosa. K ferátce to už není daleko.
Pod prvním lanem není pro naši početnou partu dost místa a proto se do ferátové výstroje oblékáme již zde. Po dalších 20 minutách stoupání v suti začínáme konečně lézt a zažíváme první opojení z krás vertikálního světa.
Pohledy dolů jsou hluboké a vzdušné a i když je Via Etore Bovero zařazena mezi "červené", tedy cesty střední obtížnosti, rozhodně není vhodná pro někoho, kdo trpí závratí. Vlastní lezení zabere asi hodinu.
"Ty, to je šluchta!", slyším nad sebou kamaráda, který kouká přes hranu převislou skalní stěnou na příkré suťové pole hluboko pod námi. Výhled je to opravdu vzdušný a já si vždy na tomto místě vzpomenu na první přelez v roce 1998, kdy jsem musel "uhodit ženu" a ukončit tak pro všechny nebezpečný hysterický záchvat.
Poslední pasáž pod vrcholem je víceméně chodecká. Sestup z vrcholu je prudký a zdlouhavý. Zpočátku jdeme po kamení, v suti, později po lesní stezce ústící na již dobře známou širokou cestu vedoucí do kempu Olympia.
Tam, kde Cliffhanger málem přišel o život
Stezka Ivano Dibona vede po hřebeni, kde téměř na každém kroku nacházíme připomínky urputných bojů první světové války. Trasa vede kolem několika zřícenin starých vojenských baráků, kolem uměle vyhloubených jeskyní a po stařičkých schodech vytesaných ve skále.
Zajištěná stezka přitahuje milovníky amerických akčních snímků se Sylvesterem Stallonem. Ve zdejších horách se totiž točil dnes již legendární Cliffhanger. Jedny z nejatraktivnějších záběrů byly pořízeny právě na 27 metrů dlouhé lávce kousek za horní stanicí lanovky u chaty Rif. G. Lorenzi.
Turisté mají velké štěstí, že pro jednu z vrcholných scén filmu zhotovili filmaři maketu lávky a umístili ji do oblasti Tofan. Jinak bychom dnes neměli po čem chodit, mostek totiž ve filmu vyletí do vzduchu.
Vyjíždíme pod sedlo Passo Tre Croci k dolní stanici lanovky u restaurace Rist. Rio Gere a přes jednu mezistanici vyjíždíme do výšky 2 932 m k chatě Rif. G. Lorenzi. V druhém úseku jezdí malá pestrobarevná laminátová vajíčka pro dva lidi.
Podle očekávání a předpovědi počasí vystupujeme do husté mlhy a nepříjemného chladu. Oblékáme se do ferátové výstroje a noříme do bílé tmy. Po chvíli přicházíme k legendární lávce a v hlavě nám běží známý americký film. Promítá se jedna úsměvná scéna za druhou, a i když není téměř nic vidět, fotím kamarády na lávce, která Sylvesterovi vybuchovala za zády a on chudák musel na poslední chvíli skočit a chytit se skály.
Vlastní feráta nevykazuje příliš velkou technickou náročnost, po většinu trasy spíše klesá. Náročnosti odpovídá i jištění. O to více času máme na vnímání atmosféry zdejších hor. Mlha umocňuje skoro až depresivní pocity vyvolané rozpadlými vojenskými objekty. Jako již na mnoha místech předtím obdivujeme heroické výkony vojáků na obou stranách fronty.
Pochod končí dlouhým sestupem v serpentinách na parkovišti u restaurace Rist. Oscipitale.
Toblingerknoten a Paternkofel – klasika nad dolomitskou magistrálou
Jsou kopce, které musí vidět snad každý, kdo do Dolomit zavítá. Mezi tato místa určitě patří Tre Cime di Lavaredo (Drei Zinnen), tři impozantní, nepřehlédnutelné, několik set metů vysoké skalní "zuby". Problém je ale v tom, že magistrála vedoucí pod tyto horské velikány bývá přelidněna. Skupinky japonských turistů střídají jiné národnosti. Hotový Babylon.
Určitě se vyplatí tento mumraj opustit a začít stoupat na některý z přilehlých vrcholů. Není sice možné počítat s tím, že by se našinec jako mávnutím kouzelného proutku ocitl v samotě nebetyčných hor, ale lidí je ve vertikálním světě přece jen o poznání méně.
Přímo nad chatou Drei Zinnen Hütte se vypínají Toblinger Knoten (2 610 m) a Paternkofel (2 744 m), klasické cíle zajištěné ocelovými lany a žebříky.
Cesta "polního kuráta Hospa" na Toblinger Knoten bývá většinou považována za cvičnou červenou ferátu na rozlezení. Zajištěný úsek není nijak zvlášť dlouhý, přesto je zde několik náročnějších technických pasáží. Na nejméně příjemné místo narazíte asi ve 2/3 cesty, kde lano vede téměř horizontálně a přelézá na žebřík. Vzhledem k tomu, že chybí pohodlná opora pro nohy, může být přelez na žebřík, zejména pro ženy, fyzicky náročnější.
"Nemáš prosím tě lano?" prosí kamarádka. "To víš, že mám", vytahuju špagát z batohu a celý zbytek již víceméně pohodového výstupu dojišťuju.
Z vrcholu se otevírá úchvatný pohled na trojvrší Tre Cime di Lavaredo.
Zajištěnou cestou sestupujeme do sedla nad chatu Drei Zinnen a stezkou v suti přímo na její terasu. Od chaty pokračujeme na výrazný hřebínek a v suti stoupáme k zásobovacímu vojenskému tunelu. Čeká nás průstup válečným chodníkem "de Luca" na vyhlídkový a v době první světové války strategicky velmi významný vrchol Paternkofel. Vlastní tunel je poměrně dlouhý. Určitě se hodí čelovka a helma, pro vlastní výstup pak další ferátová výzbroj.
Stoupáme tunelem vykutaným ve skále, občas vyhlédneme ven střílnou a poté se opět zanoříme do černočerné tmy. Bez čelovky bychom byli ztraceni. V úvodu stoupání jsou na podlaze tunelu instalovány železné schody. Stoupání je sice náročné, ale pohodlné. Hlavou mi běží věčná otázka: "Jak tohle těmi majzlíky, kladivy a s trochou dynamitu mohli vykutat?!"
Hned po vyústění tunelu navazuje vpravo ocelové lano, vedoucí k vysněnému vrcholu Paternkofelu. Pod vrcholovou partií se lano dělí na dvě větve. Jedna část je určená pro výstup k vrcholu a druhá zajišťuje sestupovou cestu.
"Ty brďo, to jsou panoramata!" slyším nad sebou. A opravdu. Výhled na Tre Cime di Lavaredo, Toblinger Knoten a další kopce nemá konkurenci.
Tofana di Mezzo - černá třešinka na dortu
Jsou feráty, které se nesmazatelně vryjí do naší paměti. Večer sedíme v kempu, upíjíme lahodný Merlot a posloucháme rady zkušenějšího:
"Hele, není to žádná sranda", začíná můj kamarád popis zítřejší cesty, "více než 600 výškových metrů nástup pod ferátu, pak další kilometr exponovaných převislých úseků a traverzů."
"Ale právě kvůli tomu tam chceme!" namítám.
"No, ono to je o tom, že tam není moc úseků, kde bys sis mohl odpočinout.", dostávám poslední rady do života. Slova mého kamaráda mi pak v uších zní po celý výstup.
Z autobusu na Passo Falzarego vystupujeme u rozcestníku Cianzopa. Přes chaty Rif. Dibona a Rif. Pomedes přicházíme k začátku Sentiero attrezzato Olivieri, jedné z náročnějších zajištěných cest v okolí Cortina d´Ampezzo.
Označení černá feráta hovoří za vše. Nad sebou vidíme na ostrém hřebeni malinké postavy, které se jako mravenci škrábou kamsi do oblačných výšin. Před Punta Anna, odpočinkovým bodem a místem, kde je možné "utéci" na chatu Rif. Giusani, překonáváme několik vzdušných exponovaných úseků a jeden asi tří až čtyřmetrový převis. Ovšem zlatý hřeb celého výstupu nás čeká o něco později.
Čeká nás vzdušný exponovaný traverz, ve kterém je sice čeho se držet, ale opory pro nohy není právě dostatek. Pohledy dolů jsou opravdu hluboké. Po přelezení tohoto asi 20 nebo 30 m dlouhého úseku nás nic těžšího nečeká. Na programu už je jen několik žebříků, trochu ocelových lan a pak hodně suti a malých skalek.
Z vršku bez větších obtíží sestupujeme k chatě chatě Rif. Cima Tofana s horní stanicí lanovky do Cortina d´Ampezzo. Lanovkou si ulehčujeme návrat do civilizace.
Proč vybrat zrovna Cortinu d´Ampezzo?
Olympijské městečko mi učarovalo už před mnoha lety. Má neopakovatelnou atmosféru horského letoviska se spoustou kavárniček i tradičních pizzerií. Dopravní obslužnost celé oblasti je téměř dokonalá a i když je osobní vůz velmi příjemným dopravním prostředkem, na nástupní místa pod význačné vrcholy se dostaneme většinou buď sami nebo jen místní hromadnou dopravou. Je to ráj pro turisty, cyklisty, ferátisty i horolezce.
může se hoditCesta do Cortiny d´AmpezzoCest do Dolomit je celá řada. Jako léty osvědčená se potvrdila trasa: Brno – Vídeň – Gratz – Klagenfurt – Villach – Tolmezzo – Cortina d´Ampezzo. Pro cestu z Prahy doporučuji zvolit: Praha - Plzeň – Weidehaus – Regensburg – Mnichov – Innsbruck – Cortina d´Ampezzo. UbytováníV Cortině d´Ampezzo je spousta pohodlných penzionů i luxusních hotelů. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit kemp Olympia. Aktuální informace o provozu kempu a cenách za ubytování najdete ZDE. Klasifikace obtížnosti zajištěných cest
|