Vyrazím do pouště. Měsíc mi leje mléčné stříbro pod nohy. Jdu bos a je to příjemné. Z písku rostou skály, vypadají, jako by tady bohové skládali balvany na sebe. Ale to je tak jen okousal čas a vítr. Působí to tady jako na cizí planetě.
Hvězdy jsou tak nízko, že bych je mohl trhat jako třešně.
Později pečeme v písku nekvašený chléb. Táboříme na písečné duně, abychom měli rozhled a aby nás nespláchla nějaká bouřka. Utopit se na Sahaře by bylo dost trapné. Rukou se vyhrábne ohniště, spí se na písku.
V dosahu padesáti kilometrů není žádný člověk. Jen duchové těch, kteří tady před sedmi tisíci lety, když Sahara byla ještě zelená, kreslili obrázky slonů, žiraf a zajímavých poloh.
Včera to bylo jiné. V Ghátu, tuarežském městečku u nigerských hranic, jsme v kavárně sledovali televizní fotbal a v noci nás budila nekonečná hádka dvou Afričanů o ženu. Holt civilizace.
Muhammad vypráví příběh chlapce, kterého zabila fatamorgana, když šel s osly čtyřicet kilometrů pro vodu. Na zpáteční cestě uviděl na obzoru jezero. Pomyslel si, že někde zapršelo, a vylil vodu z vaků, aby zvířatům ulevil. Nabere ji až tam. Jenže jezero nebylo, tak ho zabila žízeň.
Muhammad to nechápe a já taky ne. Člověk nemusí být zrovna seržant cizinecké legie, aby zjistil, že fatamorgana je průhledný lhář. V knihách působí jako dokonalá iluze, tady je to jen nepřesvědčivá lesknoucí se placka v dáli. Prokouknete ji hned. Poušť vůbec není taková, jak jsem si ji představoval. Není v ní hodně písku, ale hodně kamení. Není to jen pustina, ale taky spousta zeleně. Uprostřed ničeho se třeba koupu v jezírku. Pak zjistím, že je slané. Je to past na vysušené plazivce. Když jsem uviděl kosti velblouda a tušil konečně velký příběh, řekli místní: "No jo, to je ten Hasanův velbloud, jak ho před dvěma roky porazilo auto."
Sahara, to je totiž taky hodně nudy. Nejnapínavějším zážitkem bývá píchlé kolo. Mně se to naštěstí stávalo skoro pořád. A při prvním defektu jsem zjistil, že rezerva je chatrná a hever nefunguje. Místní jsou v klidu: "Inšallah, děj se vůle boží." A opravdu - Alláh nám poslal dodávku. Čekali jsme chvilku, asi jen půl odpoledne. Řidič odveze kolo a za dvě hodiny je s ním zase zpátky. "Přivezl jsem vám taky trochu čaje," usmívá se. Pak pokračuje v cestě.
Když nemáme v Ghariánu ve středu Libye kde spát, rodina jednoho učitele ráda přenechá cizincům na přespání svůj divan, obývací pokoj, a ještě je násilím nacpe lavorem plným kuskusu se skopovým.
Večer jsme v Tripolisu, tudíž v civilizaci; a tam se s námi už nikdo nemazlí.
Jak jsem potkal rowdies
Tripolis je směs Orientu, bombastické italské koloniální architektury a portrétů Muammara Kaddáfího v nadživotní velikosti.
Sedím v restauraci, plukovník Kaddáfí má ve tváři laskavý až dojatý výraz, je zřejmě rád, že mi chutná. Jinde se tváří rozhodně a trochu nazlobeně, asi to bude tím, že obsluha se fláká. V hotelu má v očích budovatelskou jiskru a hledí kamsi do budoucna. Snad sní o tom, že i tady bude jednou plno a na výběr nebudou mít jen dvě jídla. Ve velké přepychové restauraci hned u ruin antické Sabrathy, asi šedesát kilometrů od Tripolisu, dělají tři velké portréty vůdce libyjské revoluce jedinou společnost osamělým hostům. Podobizna Kaddáfího - mladého i starého, beduína, vojáka či fotbalisty - je úplně všude: na nárožích, v hotelích, v začouzených lidových hospodách i v bytech.
V hotelu v Tripolisu sice prodávali myšlenkové veledílo Muammara Kaddáfího jménem Zelená kniha (měli ji i v češtině), ale venku měli hezčí věci. Třeba tyhle pohodlné botobačkory do stanu i do písku. V buticích však prodávali ještě onačejší zboží.
V hotelu jsem se zašel podívat do Zeleného knihkupectví. Nebylo to nic ekologického, protože zelená je barva libyjské revoluce. Na pultě ležely nikým nekupované výtisky Kaddáfího Zelené knihy v nejrůznějších jazycích až po češtinu aurdštinu.
Libye vůbec vypadala jako skanzen myšlenek. "Kosovo? Tam vůbec nešlo o Albánce, to si jen NATO udělalo základnu proti Libyi," vysvětlil mi staré balkánské události jeden starší Libyjec v duchu starých revolučních dogmat o piklech imperialismu, přestože je jinak ostrým kritikem Kaddáfího.
Lidí, kterým Vůdce, jak si nechával vždy říkat, ležel v žaludku, jsem potkal až nečekaně. "Kdyby šel hned, bylo by to už pozdě," řekl mi jeden čtyřicátník na tržišti v Tripolisu. Znali jsme se asi pět minut. Starší lidé ho měli rádi, protože jejich život se opravdu změnil k lepšímu. Ale taky se pořád ohlíželi, jestli s námi není nějaké ucho.
Mladí se nebáli. Vůbec překvapovali. Hledal jsem poštu, abych koupil známky, a najednou začali lidé prchat, auta se otáčela do protisměru, obchodníci stahovali rolety. Vypadalo to na kobylky nebo Marťany. Bylo ještě něco mnohem neuvěřitelnějšího. Dav libyjských fotbalových fanoušků. Řvaní, klaksony, bouchání do rolet. Šel z nich strach. Tak jsem prchl zase do pouště.
Na to, že je Ghadámes mrtvé město, tam bylo dost živo.
Kolonáda divadla ve městě Sabratha připomíná jordánskou Petru.
Málem krtkem
Řekli mi, abych si vzal s sebou baterku. Bylo mi to divné, protože bylo dopoledne a slunce pražilo.
Ghadámes byl kdysi perlou Sahary. Byl, ale už není. Není, přestože ulice, domy, obchody a mešity stojí tam, kde stávaly vždy. Ale nikdo tam není. Upřímně, taky bych tady nechtěl bydlet. Ghadámes je neobvyklé město. Je to město zanořené do země. Jeho ulice jsou tunely a jeho domy nemají okna. Místo nich osvětlovaly domy jen průduchy ve střeše. Ty střechy se dotýkaly jedna druhé, takže shora je město kryto jednou obrovskou terasou jako pokličkou, jež z uliček udělala myší chodbičky. Bylo to hotové bludiště. Pouze některá náměstíčka zůstala odkrytá. Město tak žilo ve dvou patrech.
"V ulicích dole chodili muži, nahoře na terase se pohybovaly ženy," říká mi průvodce Sarir. Proč? Nebylo by dobré, aby se v uzounkých uličkách, kde tma je sestrou hříchu, kolem sebe prosmýkávali muži a ženy.
Jak tam jezdímeDovolená v Libyi se zdá být v dnešních dnech jako absurdní nápad. A předtím taky - dovolená u Kaddáfího? Ale do Libye jezdí nečekané množství českých cestovních kanceláří - Eso Travel, Firo Tour, Adventura, Stella Travel či Geops. Takže až tam bude zase klid, lze zajet až do středu Sahary nebo k antickým památkám, které nemají na světě téměř konkurenci. Dnes to zní zvláštně, ale za normálních okolností je Libye krásná země s velmi přátelskými lidmi. |
Muži tím, že vyhnali ženy na terasu, získali lepší pozice. V podzemí bylo i za padesátistupňových veder příjemně.
Chodíme uličkami, zdravíme Sarirovy známé, třeba Rašída, který se rozvaluje na lavici u svého hliněného domečku. Je mi jasné, že nebýt Sarira, už bych se odtud nikdy nevymotal, baterka nebaterka. Stal by se ze mě krtek. Je mi divné, že Rašíd zatím nezmutoval.
Vypadá to tady jako v říši skřítků. Podzemní Zlatá ulička. Domácnosti od sebe dělil často jen metr.
Ale když se karavany vynořily po týdnech z dun Sahary, připadalo jim to tady jako ráj.
Sedíme všichni tři na lavičce a Sarir mi vypráví vtip průvodců karavan. Tuareg jede již týden pouští a začíná se mu stýskat po nějaké ženě. Snaží se užít si s velbloudicí, ale ona nepostojí a nepostojí. Stále mu utíká. A jak ji tak honí, narazí na zemdlelou krasavici. Dá jí napít, a když se žena zotaví, řekne mu sladce: "Za to, že jsi mě zachránil, pro tebe udělám vše, co chceš. Opravdu vše." Muž neváhá: "Tak tady máš uzdu a podrž mi velbloudici."
Oba se smějí a dlouho nechtějí věřit, že tenhle vtip se říká i u nás, přestože tu nemáme žádné velbloudice.
