Pochod kamením nahoru a dolů

Šestihodinový pochod kamením nahoru a dolů. Na cestě jsou možná dvě stovky nosičů a mezi nimi občas probleskne více či méně strhaná bílá tvář. Český tým horolezců postupuje na špici druhé nejvyšší hory světa K2 poměrně zčerstva, naopak zpočátku docela sebevědomní Estonci zaostávají. Do campu Payu jsme dorazili kolem třetí, akorát zase začalo drobně pršet. Opět jako z předchozích pochodů se ukazuje, že jediným nedostatkem je pákistánské organizace: nosič se stany přichází jako poslední.

Ačkoliv se všichni už docela dost zlobili, naráz, jakmile se pomalý nosič dostavil, mu všichni odpustili. Byl to totiž chlapík metr a půl vysoký, usměvavý (podle všeho cestou vzal nějakou "dobrou" travinu pod jazyk) a za oběma ušima a v puse měl kytky. Začali jsme mu říkat Happy a většina horolezců se s ním vyfotila.

Camp Payu je kouzelný - poprvé se objevují sedmitisícové vrcholy a sirdár Sultan se dušuje, že ta špičička skoro za obzorem je čtvrtý vrchol Gašerbrummu.

Kolegové a kamarádi, ale trochu zlomyslnosti nikdy neuškodí...

Cesta byla nejen plná kamení, ale i různých jiných nástrah. Například falešná odbočka pěkně do kopečka, nebo oblíbené místo nosičů, kde si hromadně na ohýnku klohnili oběd a při té příležitosti si v okolí ulevovali. A nechodili
daleko. Bylo pozoruhodné sledovat tváře přicházejících Evropanů, jak s obličejem nejprve zhnuseným a krátce nato plným soustředění hopsali s batohy na zádech mezi nástrahami.

Nástrahou jiného druhu byla hodně bujná říčka. Uháněla skalnatým svahem a překonat jí bylo možné jen pěti odvážnými skoky z jednoho mokrého balvanu na druhý. Horolezecká soudržnost se projevila v tomto místě naprosto originálně: když pisatel těchto řádků stanul před běsnícím tokem, čekali na něj už vedoucí skupiny Zdeněk Hrubý a slovutný lezec Radek Jaroš. Čekali už bez batohů a připraveni. Pomoci? Ale kdež! Oba pěkně s fotoaparáty...

Podali jsme prst

Večer začali chodit. Pákistánsští nosiči. Těm prvním ještě tlumočili styční důstojníci: břicho, má bolení břicha, asi něco snědl, máte nějakou medicínu? Co mu skutečně je, nevíme, možná i zánět, my tady v Pákistánu nezkoumáme, co mu je, my mu chceme pomoct, dáte mu medicínu? A tak dostal nosič tabletu na zažívání a pilulku proti bolesti. Přišel další. Klepnul se do prstu. Dáš medicínu? Nedáš? Dej!
Těm prvním jsme se snažili pomoci. Potom přišel nosič a vytáhl na nás u večeře puchýř na patě. Bouda v tu chvílí přestal jíst a skoro až na stůl zvedl svou nohu. Měl na ní puchýř větší než nosič a tím jsme vyhráli.