Je to jen figurína, ale stejně mě znervózňuje. Možná proto, že se k návštěvníkovi točí zády a ta záda jsou nahrbená, nejspíš jak se muž nevěřícně nakláněl k telegrafu. Z reproduktoru zní morseovka. Zrovna jako tenkrát. Vysílačka leží na stolku.
Potápíme se, zaznělo na Cape Bear
Tehdy bylo patnáct minut před půlnocí 14. dubna 1912, když radista Thomas Bartlett zachytil v Marconiho bezdrátové telegrafní stanici na jihovýchodě kanadského Ostrova prince Edwarda jako první na kanadském území volání o pomoc: "CQD CQD SOS SOS CQD DE MGY MGY". CQD a SOS je totéž, první starší a v té době opouštěný kód, druhý nový a zaváděný. MGY byl volací znak Titaniku. Z lodě oznamovali: "Narazili jsme na ledovec, rychle se potápíme, přijďte nám na pomoc." O dvě a půl hodiny už bylo po všem, zavřela se nad ní voda.
Radiostanice s padesátimetrovou anténou stála na mysu Cape Bear, v dřevěném domku pár metrů od majáku. V jeho přízemí si právě prohlížím její repliku a poslouchám praskající a šumějící nahrávku s radistovou rekonstrukcí tragické noci. Na stěně visí pod sklem výtisk The Times z 16. dubna 1912 s velkým titulkem přes celou stranu: Titanic Disaster, Katastrofa Titaniku. V malém muzeu jsou i fotografie, mapy, grafy a další dokumenty, dobový nábytek, různé drobnosti.
Vyšlapala jsem po schodech do špice majáku, kde v dvousekundových intervalech bliká žluté světlo. Třípatrový, něco přes 12 metrů vysoký maják zde postavili před 131 lety, v době, kdy všude kolem byla spousta ryb a Northumberlandskou úžinou i zálivem sv. Vavřince křižovala spousta rybářů a plulo tudy i množství nákladních lodí. Záře z majáku, 23 metrů nad mořskou hladinou, byla viditelná ze vzdálenosti 23 kilometrů. Jeho světlo dodnes slouží plavidlům v úžině. I když od loňského jara lampa svítí z nové obyčejné železné konstrukce dále od břehu. Červené pískovcové útesy ničí silná eroze, ubývají o metr ročně, a tak stěhování čeká i starý maják, aby se jednoho dne nezřítil do moře.
Cape Bear Lighthouse
|
Marconiho stanice fungovala na mysu od roku 1905 do roku 1922. Maják se ale stal turistickou atrakcí teprve na jaře 1999, kdy si ho pronajala místní obecní organizace, opravila ho a otevřela veřejnosti.
Vítr tady pěkně fučí a moře dramaticky hučí, jak naráží do břehu. Za zády mi ševelí vzrostlé smrky. Je krásný slunečný den, ale umím si představit, jak to tu musí vypadat v měsících méně přívětivého počasí. I proto je maják přístupný jen v létě. Útes ohrazuje bariéra z kulatiny, aby zabránila příliš zvídavým turistům naklánět se dolů. Ani by mě to nenapadlo, poryvy větru jsou tak silné, že bych lehce sletěla dolů. Prý je to skvělé místo k pozorování tuleňů. Škoda, zrovna plavali někde jinde.
Vyzkoušejte lehátko z Titaniku
Dřevěné palubní lehátko s podložkou pro nohy bude určitě pohodlné. Nemohu odolat, zkouším ho vlastním tělem. TOHLE lehátko je z Titaniku. Jediné na světě. Nastavím tvář pomyslnému slunci jako pasažér první třídy na nejlepší palubě – a pak prchám pryč, protože se mi zdá, jakoby se podlaha zhoupla.
V expozici v Námořním muzeu Atlantiku v Halifaxu mají jediné existující nepoškozené palubní lehátko. A pár dalších ojedinělých kousků. Vzpomínáte si na vrcholnou scénu z filmu, kde se Kate Winsletová drží jakéhosi prkna, zatímco zmrzlý Leonardo DiCaprio mizí v hlubinách? "Prkno" je replika vyřezávané části slavného schodiště v 1. třídě na Titaniku. Originál obdivuji tady, v Halifaxu. Když režisér James Cameron připravoval svůj velkofilm, navštívil halifaxské Maritime Museum of the Atlantic a podle zdejšího úlomku desky nechal vyrobit repliku pro film. V Halifaxu rovněž natáčel některé scény.
Halifax. Živé město mrtvých
Venku střídavě leje jako z konve nebo hustě mží. Nad zálivem se drží mlha, která částečně zahaluje i nábřeží. A to je léto! Lodě se z ní vynořují jako přízraky. Zato vzduch, vzduch je tady tak úžasně svěží, voňavý a vlhký oceánem, a zvláštně hutný. Řekla bych plný kyslíku. Potenciální měrná jednotka by se mohla jmenovat jeden halifax.
Byl takový, i když sem přivezli 209 mrtvých z Titaniku? Vzhledem k tomu, že se tak stalo před sto lety, muselo tady být povětří ještě lepší.
Ulice spadající k přístavu se vlní jako v San Francisku. Nábřeží je dodnes živým centrem Halifaxu, hlavního města kanadské provincie Nové Skotsko. Stahují se sem nejen turisté, ale i domácí, protože je tady plno kaváren, butiků, kulturních i zábavních zařízení, terminály výletních lodí i promenáda.
"Ani sám bůh nemůže potopit tuhle loď," nechal se slyšet kdosi ze společnosti White Star Line při spouštění Titaniku na vodu. A tak když se roznesly první zprávy o kolizi s ledovcem, sedli příbuzní a imigrační úředníci na vlak a rozjeli se do Halifaxu, nejbližšího velkého přístavu s železničním spojením. V New Yorku se předpokládalo, že poškozený Titanik zamíří právě sem. Spletli se, zamířil ke dnu. Z Halifaxu vypluly lodě pověřené hrůzným úkolem: lovit mrtvé.
Když se vracely, měly na palubě i úlomky různých dřevěných částí Titaniku posbírané po hladině. Vzít moři trosky z významné ztroskotané lodě jako upomínkové předměty nebo prostě jenom na památku je velmi stará námořnická tradice. Z často anonymních fragmentů se vyráběly rámečky na fotky, těžítka, podložky... Trosky z Titaniku většinou nebyly na prodej. Námořníci je buď dali rodinám obětí, nebo si je schovali jako památku na svoji roli v této smutné historii. Právě tyto předměty se staly jádrem sbírky muzea, největší kolekce dřevěných artefaktů z Titaniku na světě. Jsou tu i dobové dokumenty a předměty vyzvednuté z vraku.
I ve smrti na lodi
Mám pocit, že přírodní živly se spikly. Déšť i mlha zhoustly, na hřbitově Fairview Lawn je vidět na dvacet metrů – dál může být cokoliv, třeba i oceán. Za jasného počasí je vidět do Bedfordské zátoky. Dobře zalévaná tráva je svěže zelená. Sem mířily v květnu 1912 desítky pohřebních vozů tažených koňmi.
White Star Line najala k úkolu hledat mrtvé loď Mackay-Bennett od společnosti opravující podmořské kabely. Posádka zvyklá na těžkou práci v extrémních podmínkách severního Atlantiku byla složená z dobrovolníků a všichni dostali dvojnásobný plat. Na palubě byl i kaplan, zaměstnanec pohřební služby – a rakve, hrubé pytle, plátno, 900 kilogramů ledu, balzamovací přípravky a nástroje.
Mackay-Bennett vyplula z Halifaxu 17. dubna a na místo tragédie dorazila o tři dny později. První nález byl nejstrašnější a všemi otřásl: na hladině plavala mrtvola asi dvouletého chlapce. Byl plavovlasý, oblečený do šedého kabátku s kožešinovým límcem a manžetami, pod nímž měl hnědé keprové dětské šatečky, spodničku, flanelový podvazkový pás, punčochy a hnědé boty. Jeho obraz pronásledoval námořníky z Mackay-Bennett možná navždy, navzdory tomu, že vylovili celkem 306 těl, mnohá z nich ve velmi špatném stavu.
Kvůli nedostatku balzamovacích látek bylo 116 těl pohřbeno do moře, většinou cestující třetí a druhé třídy, členové posádky a těla hodně poškozená. Všichni nalezení cestující první třídy byli nabalzamováni, uloženi do rakví a dopraveni na pevninu, bez ohledu na stav jejich těla. První třída platila i po smrti.
Námořní muzeum v Halifaxu
|
Později z Halifaxu připluly další dvě lodě. Během šesti týdnů pátrání po obětech Titaniku našly čtyři lodě 337 mrtvých. Část z nich byla pohřbena do moře. Do Halifaxu jich dopravili 209. Příbuzní si vyžádali 59 těl, 150 obětí Titaniku pohřbili na třech halifaxských hřbitovech. Na Fairview Lawn Cemetery jich je pochováno 121.
Šedé žulové náhrobky nejsou spořádaně vyrovnané do řady, ale do oblouků ve tvaru lodního trupu. Na pravé straně je oblouk přerušený v místech, kde Titanik narazil do ledovce. Kdo ví, kdo nebo co vedlo ruku člověka, který hroby uspořádal. Náhrobky totiž črtají linii lodi ve stejném směru, v němž leží vrak na dně Atlantiku.
Nejmohutnější pohřeb se konal v sobotu 4. května. Stovky lidí z Halifaxu i z okolí přišly vzdát hold neznámému chlapečkovi. Malá bílá rakev na pohřebním voze byla zasypaná květy. White Star Line byla zavalená nabídkami k uspořádání a zaplacení pohřbu. Všechny odmítla, s jedinou výjimkou: vyhověla žádosti kapitána a posádky lodi Mackay-Bennett.
Po nějaké době se objevila domněnka, že chlapec byl jedním ze čtyř dětí devětadvacetileté Švédky Almy Paulsonové, která cestovala ve 3. třídě za manželem do Chicaga, a jmenuje se Gosta Leonard. Alma je pohřbena jenom několik metrů od hrobu chlapce. Srážka s ledovcem ji tak jako většinu cestujících zastihla spící a nestačila se ani pořádně obléct. Když se loď potopila, Alma měla na sobě jenom plášť, pletenou zapínací vestu, tmavou sukni, hnědou spodničku a boty. Nezapomněla si však vzít dopis od manžela, peněženku s 65 korunami a dětem foukací harmoniku… Matka a syn tak byli i po smrti blízko sebe. Mnohem později se však na základě testů DNA ukázalo, že osud byl v tomto případě milostivý k jiné rodině, která nalezla svého syna. V hrobě leží třináctiměsíční Eino Viljami Panula z Finska.
Reminiscence na Newfoundlandu
Počasí na Newfoundlandu má i v létě dvojí tvář. V červenci jsme mlsali jahody na místních plantážích, ale i drkotali na pobřeží zuby a choulili se před chladem a větrem, teploměr nepřelezl desátý stupínek. Párkrát jsme pozorovali ledovce. Nejsou tu žádnou vzácností, v některých zálivech se rybáři ráno probudí a ledovec jako hora jim parkuje před domem. Začínám chápat, jak museli být na Titaniku překvapeni.
Možná jste nevěděli, že
|
Titanik ztroskotal jihovýchodně od Newfoundlandu a mezi lodí a ostrovem plulo mnoho dalších ledovců. Říká se tomu newfoundlandská ledovcová alej. I zdejší stanice na mysu Cape Rate, nejjižnějším výběžku Newfoundlandu, zachytila volání o pomoc (tehdy Newfoundland ještě nebyl součástí Kanady). Cape Rate je nejbližší pevnina od oceánského hrobu Titaniku, mají zde muzeum s předměty z Titaniku a letos pořádají řadu připomínkových akcí.
Ledovec pomalu mizí z dohledu a já mám letmý pocit, že jsem se na prchavý okamžik prolnula s Titanikem. Zanedlouho se mi ještě jednou vrátí. Když se plavíme z Newfoundlandu do přístavu v New Sydney v Novém Skotsku, je moře rozbouřené. Jsme v prostoru ledovcové aleje. Oceán je temně černý a ohromné vlny narážejí do obřího a houpajícího se trajektu. Během 14hodinové neklidné plavby si na Titanik vzpomenu nepříjemně často. I když je léto, i když se ledovce vlivem globálního oteplování posunuly víc k severu...