Poté, co si turisté zakoupili vstupenku, se dozvídají, že výdaje tím rozhodně neskončily. Spíše naopak. "Připravte si pro vodiče zvířat pět dolarů," říká suše průvodce a dodává: "a takové tři na krmení". Je vedro k padnutí a pod kopyty koní i velbloudů se zvedají kotouče prachu. "Jen klid, tahle kobyla je hrozně hodná," říká mladík, přepočítává bankovky a přivádí zmíněného mírného koně na dřevěné nástupiště. Hřbet se náhle ocitá v úrovni nohou. Nasednutí je hračka. O kus dál se tělnatá americká turistka nechá naložit do káry tažené velbloudy. Jiní nechtějí riskovat vůbec, odevzdají peníze, ale vydávají se k Petře pěšky.
Kobyla se dala odevzdaně do pohybu. Mladík mi předává otěže, zapaluje si a poklusává vedle. Mozek zvířete zřejmě zaregistroval novou, z mnoha ohledů slibnou situaci. Zatím klidné zvíře začíná běžet stále rychleji a neopomene se otřít o každého koně, který se pohybuje v opačném směru. Mladík začíná křičet, ale kobyla stále zrychluje. Úzká soutěska jménem Siq je už na dohled. Všude kolem jsou skály a místa pro jízdu stále méně. Křik zůstává daleko za námi. Kobyla probíhá soutěskou a elegantně zastavuje před hrobkou vytesanou do skály. Přesně tak, jak to na stejném místě udělal s koněm hlavní hrdina ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. Mít jeho pověstný klobouk, určitě by se už válel někde daleko za námi v prachu.
Po chvíli doráží i mladík a zahrnuje zvíře urážkami. Chystá se ho zřejmě i uhodit. Jen další bankovka jeho zlost zmírní. Člověk se chvíli cítí jako ochránce němé tváře, než se mu do mysli pomalu začne vkrádat neodbytná myšlenka, že se zřejmě stal obětí koňsko-lidského komplotu. Ale za ten pocit to stálo. Když americký archeolog a dobrodruh Indiana Jones ve zmíněném filmu vstoupil s otcem a průvodci do hrobky, otevřely se před ním rozlehlé prostory plné pastí, na jejichž konci byla svatyně skrývající svatý grál. Když vstoupí do stejného místa turista, zklamaně zjistí, že se před ním otevře prostor o rozloze pár metrů čtverečních, kde není zhola nic, natož pak nějaké pasti a skryté prostory. Přesto je ohromen.
Jaká to byla civilizace, která dokázala bez současných moderních strojů vytesat do skal tak dokonalou stavbu? A to jen první z mnoha. Nabatejci. Nepochybně pozoruhodná kultura. Škoda jen, že toho o ní víme tak málo. Procházka Petrou, právem zvanou také růžovým městem, je plná překvapení. Člověka vždycky potěší, když nějaké označení není jen pouhopouhou básnickou licencí, ale dokonale sedí.
Zdejší skály opravdu bývají růžové, ale občas také žluté, oranžové, zelené či zbarvené do modra. Záleží na tom, jaká je právě denní či noční hodina. Překvapivá je i odpověď na otázku, co proboha někoho nutilo, aby stavěl tak velké město v místech, kde horko a sucho hrají prim. Podnebí se tady za těch několik tisíc let totiž vůbec nezměnilo. Logiku by to nemělo, kdyby ovšem nešlo právě o Nabatejce, kteří byli v zacházení s vodou mistry. Všímavý návštěvník záhy objeví zbytky obrovských kamenných nádrží, v nichž se uchovávala voda, pozůstatky kanálů a stok, ale i důmyslným systémem zavlažovaných teras, na nichž se pěstovaly olivy a víno.
Čas od času tu samozřejmě také zaprší. Pořádně. A v tu chvíli je teprve vidět, jak dokonale to Nabatejci měli vymyšleno. Před několika lety se tu málem utopila část výpravy francouzských turistů. Voda se najednou začala valit do města dnes již zpola zanesenými a přerušenými kanály a hladina stoupala tak rychle, že část lidí musela být evakuována vrtulníkem. Tolik tedy o Nabatejcích a vodě.
Cesta návštěvníka Petry vede od vstupní soutěsky k římskému amfiteátru, kde se soustřeďují vodiči koní a velbloudů. Do jejich pofrkávání a zlostného řevu se mísí výbuchy smíchu a pokřiky mladíků. Kdysi tady bývalo neméně rušné tržiště. Členové karavan z velmi vzdálených míst tu nakupovali proviant na další cestu, prodávali část svého drahocenného zboží a jiné nakupovali. To bylo tajemství síly a bohatství Petry. Nabatejci neprosluli ani válečnickou obratností, ani bohatými nalezišti surovin, ale schopným obchodnickým duchem.
Petra vyrostla na místě, kde se scházely velbloudí karavany vezoucí nejvzácnější zboží tehdejšího světa. Kadidlo a polodrahokamy z jihu Arabského poloostrova. Koření z Indie a hedvábí z Číny. Za možnost odpočinku, napojení vyprahlých zvířat a uzavření obchodů museli cizinci platit, stejně tak jako podléhalo dani veškeré zboží, které opouštělo brány města.
Dnešní obyvatelé okolních vesnic v Petře rovněž slušně vydělávají - na turistech. Ti se sem chtějí nejen dopravit, ale také se potřebují napít, sem tam i něco sníst a možná pod rukou koupit zaručeně pravý artefakt. Za to se jim dostane nejen úchvatných pohledů na skalní město, ale i relativní volnosti, kterou si v jiných antických památkách neužijí. Chcete se osobně podívat dovnitř monumentálních královských hrobek, vytesaných vysoko v hoře jménem Jebel Khubtha? Není problém. Šplhejte a prohlížejte, jak je vám libo. Jen prosím vás nesahejte do temných skulin mezi kameny. Hadi a štíři si na podobnou pozornost rozhodně nepotrpí, říká ochotně jeden z mnoha místních průvodců.
Lidé se rozběhnou k památkám. Připomínají hejna pestrobarevných kobylek. Cvakají spouště fotoaparátů a bzučí převíjené filmy. Petra je úžasně fotogenická, dokonce tak, že člověk podlehne pocitu, že pokud neudělá dost snímků, propásne tak svou životní šanci. Možná potom zjistí, měl raději zamhouřit oči a představit si, jak to tady kdysi vypadalo. Uvnitř hrobek je temno a příjemný chládek. O tom, zda skutečně sloužily k odpočinku mrtvých králů, ovšem neexistuje jediný důkaz. Stejně tak je to s Chrámem faraonovy dcery, který byl nejspíš svatyní jednoho z nabatejských bohů.
Intenzivnější zájem o tuto civilizaci začal před necelými třiceti lety. Na mnoho otázek chybějí odpovědi. Stíny se prodlužují. Mladíci u koní a velbloudů se začínají podezřele hemžit. Všechno nasvědčuje tomu, že nastal čas odjezdu. Obavy, že na člověka už žádný čtyřnohý nosič nevyjde, jsou liché. Všichni místní velmi dobře vědí, koho přivezli a koho zase odvezou. Pokusy mladé Němky vyměnit velblouda za koně jsou marné. Nedá se nic dělat, musí znovu absolvovat jízdu, která v ní vyvolává mořskou nemoc.
Mladík s kobylou se hlásí sám. Tentokrát zvíře vede, nechce riskovat, že by doběhlo samo do depa a já se mu potom ztratil. Vypráví tisíckrát obehraný příběh o velké rodině, kobyle spasitelce, neprovdaných sestrách a podobných smutných jevech, s železnou pravidelností se objevujících především na místech, kde se nalézají turisté. Je to rituál. On ví, já vím. Může to skončit jinak než dobrovolným příspěvkem na obrok a věno? Nemůže. Některé věci přetrvají věky. Skalní kráska Petra a bakšiš k nim také patří.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT: Petra leží na jihu Jordánského království, které patří k turisticky nejpřitažlivějším zemím v oblasti. Do výchozího bodu, vesnice, odkud je k bráně města přibližně pět kilometrů, lze dojet autobusem z Ammánu i přístavu Akkaba na břehu Rudého moře. Individuální turistika není v Jordánsku problém - v Ammánu si lze půjčit auto, silnice jsou dobře udržované a možností k občerstvení se podél nich nabízí dostatek.
KOLIK TO BUDE STÁT: Kromě vstupného musí turista počítat s penězi pro majitele či vodiče koní a velbloudů - celkem by taková návštěva neměla přesáhnout 40 dolarů. Pohled na centrum někdejšího bohatého města. Naproti hora Jebel Khutba. Po stopách Indiany Jonese Osvěžení nacházejí turisté u stánků s občerstvením či v chládku hrobek
STRUČNÁ HISTORIE MĚSTA: Předislámská říše Nabatejců, jíž byla Petra politickou metropolí a současně i svatým městem, prožila své nejslavnější chvíle mezi prvním stoletím před a po našem letopočtu. Nabatejci byli nomádským arabským kmenem, který se nastálo usídlil v oblasti Petry ve 4. století před naším letopočtem. O dvě stě let později se Petra stala hlavním městem jejich království a měla rozlohu deseti kilometrů čtverečních . Dlouhou dobu bylo Nabatejské království nezávislé. V roce 106 je však Císař Trajánus přičlenil k římské provincii Arábie. To znamenalo pomalý zánik nabatejské kultury. Po rozdělení římské říše se Petra stala sídlem biskupa a některé světské stavby byly přeměněny v církevní. Zemětřesení v osmém století zasadilo Petře definitivně smrtelnou ránu. Ve 12. století tu postavili křižáci pevnost, ve 13.-15. století znovu sloužila Petra jako odpočívací stanice karavanám, ale pak definitivně ztratila význam.
CO JEŠTĚ VIDĚT: Blízko Petry je slavné Vádí Rum, místo spojené se životem legendárního Lawrence z Arábie. Zde napsal svou knihu Sedm sloupů vědění, k níž jej prý inspiroval pohled na zvláštní skalní útvar uprostřed pouště.
 |
