A také s mužem, který svou verzí pověsti proslavil našim generacím Golema snad nejvíce - se spisovatelem Eduardem Petiškou. ... Tiše a vážně se valí od Vltavy mlha. Její bílé vojsko postupuje z končiny nejstaršího pražského brodu... napsal Eduard Petiška v úvodou svých pověstí z židovské Prahy. Ještě než však s mlhou vstoupíme do ulic bývalého ghetta, začněme u břehů Vltavy. Možná právě tady, kousek od starého židovského hřbitova, někde za Rudolfinem a právnickou fakultou se odehrávalo Golemovo zrození. Dnes je tu regulované nábřeží, stojíte dva metry nad hladinou, ale tehdy ve středověku se vody "za městem" vylévaly z břehů a splachovaly špičky vašich bot. ... Odbila čtvrtá hodina s půlnoci, kdy je temnota nejhustší a tma připomíná chvíli před stvořením světa. Za městem našli na břehu Vltavy místo, kde bylo dost vlhké hlíny, ještě nedotčené, kterou řeka připlavila z hor. Zažehli pochodeň a neustávali v modlitbách a odříkávání žalmů. Z tvárné hlíny uhnětli postavu tři lokte dlouhou... Konečně ležel před nimi Golem a připomínal člověka ležícího na zádech... Po sedmé obchůzce vsunul rabín Golemovi do úst šém (boží jméno)..., praví se v Petiškově knize. Tak rabín Jehuda Löw ben Becalel zvaný Maharal, jehož učenci té doby nazývali "lvem mezi mudrci, útěchou našich očí a dechem našeho života", se svým zetěm a jedním z žáků podle lidové pověsti stvořil Golema, který měl pražským Židům pomáhat proti nepřátelům. "Zdá se, že Golem opravdu nebyl fikcí. Já se domnívám, že mystici, kabalisté se o jeho vytváření skutečně pokoušeli," říká profesor Sadek. "Existují zlomky receptů na jeho výrobu, informace v rukopisech. Táhlo se to ostatně celými židovskými dějinami. Rozhodně však nešlo o umělého člověka, jak to líčí lidová pověst. Mohl to být jakýsi zasvěcovací rituál. Adept židovské mystiky měl dokázat svou znalost tím, že vytvářel Golema. Mohlo jít o jakousi imitaci stvoření člověka bohem." Té noci vyšli z židovského města tři muži a vrátili se čtyři. Kam vlastně se tehdy odebral rabín se svým Golemem? Pověst to praví jasně. Do rabínova domu. Ono místo dokážeme i dnes určit celkem přesně. Nebylo daleko od Vltavy. Od Rudolfina jen pár kroků kolem Pinkasovy synagogy na roh Široké a Maiselovy ulice. Dnes se tu tyčí honosné měšťanské domy, které byly vystavěny před stoletím s grandiózním plánem asanace židovského ghetta. Od středověku až do přestavby tu však vyrůstaly shluky malých domečků, slepenic, mezi nimiž se proplétaly křivolaké uličky. Znáte Nový svět? Snad tomu se to mohlo trochu podobat. Tady rabín, současník císaře Rudolfa II., skutečně bydlel se svojí ženou Perl. Když se oné noci vrátil domů, řekl jí, jak pověst praví, že potkal němého chudáka, který se stane sluhou v synagoze. A však: ... Nádobu sloužící k posvátným účelům nepoužívej k všedním službám... přikázal tehdy ženě. Známé pasáže pověsti mezitím vyprávějí, jak Golem pomáhal pražským Židům, chránil je před různými úklady, hlídal ghetto v přestrojení, jindy vypátral a před soud dovedl důležitého svědka. "Někteří odborníci se domnívají, že toto románové zpracování, které mělo bránit židovskou obec před vlnou antisemitismu, je produktem až z konce poslední třetiny devatenáctého století, kdy dochází k drastickému zhoršení židovské situace," vysvětluje profesor Sadek. "Později v nové době je pak ve staleté tradici Golema i další důležitý moment: stává se symbolem sil lidmi stvořených a zároveň lidstvo ohrožujících." Sama pověst vypráví, jak rabínova žena porušila mužovo přikázání nedávat Golemovi, který posedával celé hodiny nehnutě na jednom místě, všední služby, až v domě na rohu Maiselovy a Široké ulice nastalo boží dopuštění. Golem například nosil a nosil vodu tak poctivě, až vytopil dům. Jindy místo pytle ovoce přinesl až z Ovocného trhu domů celý krámek s jablky i s trhovkyní. Nebo nachytal plnou káď ryb. A však i rabín zapomněl. Pojďme honem do míst, kde se prý odehrálo velké drama, do gotické Staronové synagogy. Je to jen pár metrů Maiselovou ulicí a jsme tam. Tady rabín Löw působil, zde měl kázání, podle tradice dokonce sedával vzadu napravo v onom odděleném dřevěném křesle. "Právě zde byla obec dle pověsti nejvíce ohrožena jeho vlastním výtvorem," říká profesor Sadek. Jednou v pátek, když začínal sabat, prý rabín zapomněl přikázat svému sluhovi, co má dělat, či odejmout mu boží jméno, a v Golemovi se uvolnila neovladatelná síla. Začal zuřit a vše kolem ničit, než rabín přiběhl a chybu napravil. Teprve poté mohl sabat klidně začít. Podle jedné verze právě po této příhodě rabín Löw tajně a navždy uložil na vysoké a těžko dostupné půdě synagogy Golema v zapomnění, až se opět rozpadl v prach. Podle jiné tak učinil až tehdy, když pražským Židům nastaly klidnější časy. Pouť za Golemem je téměř u konce. Zbývá ještě ujít pár metrů kolem Klausové synagogy, na jejímž místě byla kdysi židovská náboženská škola, v níž rabín Löw učil. A to už jsme vlastně jednou nohou na starém hřbitově. Tam vzadu u zdi spočívají ostatky Golemova tvůrce. Náhrobek velkého židovského učence, kabalisty, pedagoga, poslední klíčové místo vztahující se k pověsti, nelze přehlédnout. Určitě ho poznáte na první pohled. Podle toho, jak po starém zvyku Židů putujících pouštěmi, kde nebylo květin, je k uctění památky poset kamínky. A takřka každá volná mezera mezi bloky náhrobku se bude bělat složenými papírky - tajnými přáními a prosbami o jejich splnění. "Rabín Löw sám slovo Golem neužíval jinak než ve smyslu filozofickém - první látka, pralátka, něco nehotového, anebo ve smyslu hloupého, jednoduchého člověka. Byl však jistě přesvědčen, že Golema je možné vytvářet," uzavírá profesor Sadek. "Mohlo jít o vytváření těla mentální povahy - jakousi snovou vizi, která se mnohem více zhmotňuje až do té míry, že ji může spatřit více osob."
 Staronová synagoga |
