Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Český dobrodruh se vydal po stopách faraonů do zakázaného Achetatonu

  10:00aktualizováno  10:00
Když se velký nadšenec starověkého Egypta Miloš Matula chystal do dnešní Tell el-Amarny, kterou před třemi a půl tisíci let založil faraon Achnaton a jeho půvabná manželka Nefertiti, znal je dostatečně. Horší to bylo s cestou. Jak se do tohoto "zakázaného" města dostat? Zde je první část jeho zážitků.

Tell el-Amarna/Achetaton - Malý Atonův chrám | foto: Archiv Miloše Matuly

Tell el-Amarna leží v poměrně nebezpečné oblasti, která je zahraničním turistům zapovězená. Žije tu velká komunita militantních muslimů, ale i egyptských křesťanů a ozbrojené přepady nejen vzájemně znesvářených komunit, ale také turistů tu byly poměrně časté. Turisté sem mířili na parníku z Káhiry přes Luxor až do Asuánu. Dnes toto spojení neexistuje, lodí se můžete plavit až mezi Luxorem a Asuánem.

Tip na dovolenou

Vyberte si z pestré nabídky zájezdů do Egypta na dovolena.iDNES.cz

Všechny významné bedekry doporučují cestovat po Egyptě autobusem, a tak jsem i já byl pevně rozhodnut vydat se do Tell el-Amarny z Káhiry autobusem. Měl jsem jen koupenou zpáteční letenku z Prahy do Káhiry a zabukovaný poměrně levný hotel v oblasti Gízy a ten jsem si pro všechny případy nechal zaplacený po celou dobu pobytu v Egyptě. Co kdyby mi cesta do Achetatonu (původní název Achnatonova města – pozn. red.) nevyšla a musel jsem se vrátit? Strávil bych tak krásných pár dnů v Káhiře, ani to by nebylo k zahození.

Zakoupit jízdenku na místní autobusové linky není jednoduché. Turistům je většinou neprodají, aby museli cestovat pouze luxusními turistickými autobusy. Ty však jezdí jen do některých míst. A tak jsem požádal o pomoc taxikáře, kterého jsem si najal na přejíždění z Gízy do centra Káhiry. Nakonec jsme dojeli na autobusové nádraží Abud, které bylo, jak se nakonec ukázalo, tím jediným správným autobusovým nádražím, vypravujícím své linky i do el Minyi a Mallawi.

Fotogalerie

Jízdenku se nakonec koupit podařilo, ale takový nával u autobusu jsem už dlouho neviděl. Nejen, že jsem netušil, jestli si sednu, ale ani nebylo jasné, zda autobus míří do el Minyi a budu tedy muset přesedat na jiný spoj do Mallavi, nebo jestli je to přímá linka. Zaručené informace od pokladního, průvodčího i dalších cestujících, z nichž jen málokdo rozuměl anglicky, se rozcházely.

Měl jsem štěstí. Sedl jsem si a kolem mě byli mladí studenti či pracující mířící z Káhiry nebo i vzdálenější Sinaje domů do Mallawi či el-Minye. Zajímavé bylo, že na takovou vzdálenost vzal autobus, který připomínal stroje ze 70. let, i pasažéry, kteří museli stát či sedět v uličce na svých zavazadlech. A že jich nebylo málo!

Do Achetatonu jedině přes Nil přívozem, jako před tisíci lety

Cesta ubíhala a my vyjeli přes Gízu ven z Káhiry. Nejeli jsme na dálnici, jak jsem předpokládal, ale na silnici hlouběji v poušti, která dálnici pravděpodobně kopírovala. Se dvěma občerstvovacími zastávkami u docela slušných motorestů jsme nakonec dojeli do staré části el Minya a k mému překvapení autobus pokračoval dál.

Miloš Matula

Absolvoval FAMU, je filmovým a hudebním producentem, žurnalistou a reklamním specialistou. Dlouhá léta se zabývá alternativní medicínou a meditací, kterou rovněž učí na svých seminářích v ČR i v zahraničí. Od útlého věku se zajímá o starověký Egypt a tento koníček vyústil v téměř dvacetileté studium "amarnského období" v Egyptě – tedy doby vlády faraona Achnatona a jeho manželky Nefertiti. V roce 2005 začal pracovat na scénáři plánované výstavy o Achnatonovi a Nefertiti v ČR. Z materiálů pro scénář nakonec vznikla jeho kniha Achnaton a Nefertiti, faraoni slunce.


Cestou jsem se spřátelil se studenty, kteří mě ubezpečovali o tom, že má volba je správná: Tell el-Amarna je krásná a jeden z nich tam měl prý bratrance. Nabídl se, že mi zajistí v Mallawi kamaráda, který mě doveze svým autem k šest kilometrů vzdálenému přívozu na východní břeh do Tell el-Amarny.

Na internetu se mi nepodařilo najít žádné ubytování v Mallawi, abych se do zhruba šedesát kilometrů vzdálené el-Minye nemusel denně vracet. Mladík Mohammed mi s radostí v očích sdělil, že v Mallawi skutečně hotel je a jmenuje se El Medina. To se mi ulevilo.

Po necelých šesti hodinách jízdy v průvanu, neboť to byla jediná klimatizace, jsme dorazili do Mallawi. Následně vše proběhlo až neuvěřitelně dokonale, přesně tak, jak mi noví známí slíbili. Mohammed odběhl pro kamaráda, který přistavil auto a jelo se k přívozu. Adrenalin ve mně stoupal každým okamžikem, jak jsme se přibližovali k cíli mé trasy. Okolní políčka byla zelená, ale tak krásně sytě, takovou zelenou barvu stěží někde vidíte. Všude kolem palmy a rolníci, kteří obdělávají svoji zemi téměř navlas stejně jako za času faraonů…

Welcome to Tell el-Amarna, uvítal mě nápis z šedesátých let na břehu Nilu u přívozu do mého vysněného města, které leželo na druhém břehu této řeky bohů. Přívoz byl vskutku zajímavý. Kromě lidí cestujících do práce a z práce a dětí školou povinných převážel veškeré zásobování do místních obchůdků. Ty se pravděpodobně nacházely ve třech vesnicích na východním břehu, na místech posvátného Achnatonova okrsku, města Achetatonu neboli Zářícího Atonova obzoru.

Bylo zajímavé pozorovat cvrkot u nakládání zboží či oslíka, který nastoupil na přívoz i nákladem čerstvé zeleniny. Nakládaly se i balíky vody a dalších potravin a nemohla chybět všudypřítomná Coca-Cola. Pro všechny místní jsem byl exot, kterého snad ještě nikdy neviděli. Holčičky, vracející s zřejmě ze školy, si mě fotily na své mobilní telefony.

A najednou přívoz odrazil od břehu a vyjel k východnímu břehu. Průvodčí mě přišel obrat o malý poplatek. Je zajímavé být na lodi uprostřed Nilu a vnímat tu jeho dávnou majestátnost, vždyť faraoni před několika tisíci lety putovali po Nilu obdobným způsobem. Přívoz dorazil k Tell el-Amarně a já dosáhl svého cíle: podařilo se mi dostat se do dávného Achnatonova města Achetatonu.

Cítil jsem se v sedmém nebi, pomalu vcházel na posvátné území a prohlížel si přístaviště, kde ještě před dvaceti lety přistávaly parníky z Káhiry či Luxoru. Vozily sem tisíce lidí na prohlídku nesmírně zajímavého, pověstmi opředeného místa, spojeného pro mnohé s tak rozporuplnou postavou, jakou byl faraon Achnaton a jeho velká královská manželka Nefertiti.

Mallawi je zhruba na půli cesty mezi Káhirou a Luxorem.

Mallawi je zhruba na půli cesty mezi Káhirou a Luxorem.

Autor:




Nejčtenější

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Další z rubriky

První fotky pořízené pod mořskou hladinou dokazují, že potápění u zříceného...
Dokud je čas. Potápění u zříceného Azurového okna se stalo hitem

Ještě přes svým zřícením do moře bylo Azurové okno na Maltě jednou z největších turistických atrakcí světa. A jak to vypadá, kolaps této nádherné skalní stěny...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.