Pohled na Machu Picchcu

Pohled na Machu Picchcu | foto: Jan HocekiDNES.cz

Po legendární incké stezce k posvátnému Machu Picchu

  • 17
Jen málokterou světovou pěší trasu opřádá tolik legend jako Inckou stezku. Čtyřicet pět kilometrů dlouhý chodník byl po staletí součástí důmyslného systému horských stezek spojujících Cuzco, hlavní město incké říše, s posvátným městem Machu Picchu.

Kameny pečlivě vydlážděné stezky za staletí ohladily milióny kroků nosičů, poslů a poutníků, kteří směřovali k chrámu boha slunce, ukrytému vysoko na skalách nad dravou řekou Urubamba.

Trasa vinoucí se peruánskými Andami překračuje čtyřtisícová sedla, odvážně se zařezává do strmých srázů vysoko nad údolími, prochází okolo bezpočtu ruin, noří se dokonce do tunelu a po čtyřech dnech pochodu velkolepě končí u pozůstatků nejznámějšího inckého města.

Těžko bychom hledali jinou světovou túru, která by mohla incké stezce konkurovat co do kombinace přírodních krás a množství historických památek.

V moci nadháněčů

Počátkem března ještě panuje v peruánských Andách období dešťů, na druhou stranu sem míří daleko menší počet turistů, než v hlavní “suché” sezóně. Tento předpoklad se potvrzuje s naším příletem do Cuzca.

Když jsme po dobrodružném přistání (během kterého náš Boeing klesal téměř ve vývrtce do hlubokého údolí) přejeli na náměstí Plaza de Armas, našli jsme bývalé hlavní město incké říše v rozespalé ranní náladě. Také hotely zely prázdnotou, a tak pro nás nebyl problém najít si levné a čisté bydlení v centru a v rámci prevence před horskou nemocí usednout k prvnímu šálku “koky”.

Naší hlavní starostí po příletu je najít vhodnou cestovní kancelář a zajistit si místa na čtyřdenní variantu túry na některý z nejbližších dnů. Máme štěstí a s pomocí místního “agenta,” který se na nás přilepil už na letišti, objevujeme cestovku s volnými místy na pozítří. Následující dva dny volna věnujeme prohlídce města a okolí a přivykáme řídkému horskému vzduchu – vždyť Cuzco leží v nadmořské výšce 3400 metrů!

Cuzco

Cuzco, kdysi hlavní město incké říše

Deštivý začátek

Po dvou aklimatizačních dnech konečně sedáme do malinkého autobusu, který nás převáží na začátek túry u 82. kilometrovníku železnice z Cuzca. Půjdeme ve společnosti dvou sympatických studentů z Mexika a Javiera, našeho domorodého průvodce. Tento podsaditý kečuánec s orlím nosem a černými hustými vlasy nám na mapě ukazuje dnešní cíl cesty, 12 km vzdálenou vesničku Wayllabamba. Poté bez dlouhých okolků hážeme batohy na záda a vyrážíme.

Vrcholky hor již od rána zahalují těžké mraky. Déšť může přijít každou chvílí a nakonec se spouští přesně v okamžiku, kdy se fotografujeme pod cedulí označující oficiální začátek cesty.

Záhy přecházíme visutou lávku, houpající se nad zpěněnou hladinou dravé řeky Urubamba; její temně hnědá voda uhání směrem k Machu Picchu, má tedy stejný cíl jako my. Incká stezka však vede údolím jen několik prvních kilometrů, záhy se noří do hor a začíná stoupat údolím směrem k sedlu Warmihuanuska.

Incká stezka k Machu Picchu

Stoupání do nejvyššího bodu, sedla Warmihuanuska

Sedlo mrtvé ženy

“Amigo! Muňa Tea!”Probouzí nás v půl šesté ráno hlas jednoho z našich nosičů, doprovázený cloumáním tropikem stanu. Aromatický čaj z rostliny “muňa,” dodaný až do vyhřátého spacáku, je tím nejpříjemnějším zahájením dne, jaké si lze představit.

Podle Javiera nás čeká šest kilometrů stoupání do sedla Warmihuanuska a pak stejně dlouhý sestup k dalšímu tábořišti. Kousek za vesnicí stezka opouští údolí, ostře se stáčí doprava a stoupá po svazích porostlých trávou a nízkou vegetací kamsi do mraků.

Ve výšce kolem 3500 metrů začíná prales a zároveň dláždění, tolik typické pro inckou stezku. Prudké stoupání vyřešili staří Inkové namísto serpentin strmými kamennými schody, vedoucími nekompromisně přímo vzhůru.

Zatímco většina turistů se v řídkém vzduchu pomalu sune směrem k ostrým hřebenům, drobní nosiči s těžkým nákladem na zádech kopec doslova vybíhají.

Incká stezka k Machu Picchu

S úsilím vybudované terasy sloužily starým Inkům k pěstování plodin

Ruiny, ruiny, ruiny

Celonoční liják bubnující na tropika stanů však vnáší do našich duší chmury. Jsme tu sice v dešťové sezóně, ale co je moc, to je moc! K ránu se naštěstí déšť jakoby zázrakem utišuje a když vylézáme ze stanů, noční můru připomíná už jenom rozblácené tábořiště.

První zastávku děláme u ruiny Runquraqay, jejíž tvar připomíná lidský obličej. Z jejích kamenných ochozů se otevírá nádherný výhled do údolí i na 4200 m vysoké sedlo Warmihuanuska, které jsme předchozí den zdolali.

Přes čtyřtisícové sedlo pokračuje stezka k další památce, pevnosti Sayacmarca. Procházíme se mezi kamennými zdmi a zdá se nám neuvěřitelné, že v tomto orlím hnízdě vysoko na skále kdysi žilo dvě stě lidí.

Incká stezka k Machu Picchu

Malebná zřícenina Runquraqay

Dlážděná cesta se přimyká ke svahům, které obkružuje v nespočetných smyčkách, aniž přitom ztrácí nebo nabírá výšku. Občas jsou stráně tak strmé, že stezka musela být dávnými staviteli podepřena zdmi vysokými několik metrů a v jednom místě šli inčtí inženýři dokonce tak daleko, že ve tvrdé skále prorazili dvanáct metrů dlouhý tunel!

 

Může se hodit

Doprava

Dopravu z Cuzca na začátek túry a zpět z Aquas Calientes do Cuzca většinou cestovní kanceláře zahrnují do poplatku. Většina skupin jezdí tam autobusem a nazpět po malebné úzkorozchodné železnici. Z hlavního města Peru, Limy, odlétají spoje několikrát denně, letecké spojení existuje i s bolívijským La Pazem.

Ubytování

Během túry se spí na prostě vybavených tábořištích ve stanech, které spolu s matracemi na spaní zajišťuje cestovní kancelář. Je tedy třeba mít vlastní spací pytel, i když i ten lze v nouzi zapůjčit.

Rezervace a poplatky

Poplatek za 4-denní túru se v roce 2005 pohyboval mezi 170 – 320 dolary za osobu. Cenové rozpětí je dáno různými cenami mezi vysokou a nízkou sezónou a také úrovní služeb jednotlivých cestovních kanceláří.


Autor článku Jan Hocek je fotograf a nezávislý publicista. Je autorem knihy Nejhezčí túry světa. Najdete v ní reportáže a fotografie z osmnácti nejhezčích světových túr pěti kontinentů  – od Aljašky po Nový Zéland včetně map a praktických rad. Více o autorovi na http://www.hocek.cz/.

Nejhezčí túry světa


Po tajné stezce

Odpoledne sestupujeme k  ruině Phuyupatamarca. Silný pramen vytékající ze skály napájí kaskádu kamenných lázní, sloužících pravděpodobně k obřadním účelům. V kečuánštině název Phuyupatamarca znamená “město nad mraky,” což potvrzuje hustá bílá clona, stoupající z deštného lesa pod námi jako pára z hrnce.

Javier nám nabízí variantní trasu, po které prý nikdo nechodí. S radostí souhlasíme s možností vyhnout se tak obávaným dvěma tisícovkám schodů sestupu i ostatním výpravám a uhýbáme po neznatelné pěšině mimo hlavní trasu.

Po cestě dlouho před námi nikdo nešel, což prokazuje absence jakýchkoliv šlápot na rozbahněných místech. Mám pocit, že se nám dostalo jedinečné pocty uniknout ostatním výpravám a jít po úbočích andských velehor jen v naší pětičlenné skupince. Radujeme se z množství orchidejí, které svými pestrobarevnými květy zdobí okolí stezky, takže si připadáme, jako bychom procházeli botanickou zahradou.

Incká stezka k Machu Picchu

V deštivém období lemují cestu desítky druhů orchidejí

Konečně Machu Picchu!

Ačkoliv celý předchozí den ani nekáplo, ve čtyři ráno leje jako z konve. Balíme provlhlé oblečení a spacáky, loučíme se s kuchařem a nosiči a za svitu čelovek směřujeme do temného pralesa.

Kapky deště buší na listy stromů klenoucích se nad stezkou, dopadají na naše kapuce, stékají nám po tvářích a oblečení a vsakují se do škvír mezi kameny. Teprve s rozedněním, když vyšplháme do sedla Inti Punku (neboli “brána slunce”) déšť ustává. Pomalu přicházejí další lidé a upírají zraky do jednolité bílé clony, jež zakrývá jeden z nejhezčích výhledů na světě. Sestupujeme ještě asi deset minut než se skrze mraky konečně objevují první ruiny domů.

Kolem půl deváté se znenadání zdvihá vítr a v údolí vlevo od nás se začínají trhat mraky. Zakrátko mraky proráží nižší špička hory Machu Picchu, posléze se objevuje vyšší Wayana Picchu a na chvilku město dokonce ozáří paprsek slunce.

Vdechujeme neopakovatelnou ranní atmosféru, kterou na Machu Picchu mohou zažít jenom ti, co se sem vydají pěšky. Vlak s turisty totiž přijíždí až v půl jedenácté…

Machu Picchu



Incká stezka k Machu PicchuIncká stezka k Machu PicchuIncká stezka k Machu Picchu




Incká stezka k Machu PicchuIncká stezka k Machu PicchuIncká stezka k Machu Picchu




Pohled na Machu PicchcuCuzco


Incká stezka k Machu Picchu

Machu Picchu

Vysoko nad řekou Urubamba leží v horském sedle ve výšce 2500 m n. m. jedna z nejvýznamnějších světových archeologických památek, Machu Picchu. Toto “ztracené incké město” nechal postavit v polovině 15. století incký vládce Pachacuti.

Protože incká civilizace neznala písmo, můžeme se dnes jen dohadovat, jaký skutečný význam Machu Picchu mělo a proč bylo po necelých sto letech jeho obyvateli opuštěno. Zdá se, že město bylo především náboženským kultovním místem a centrem uctívání boha slunce. O tom svědčí jak chrám boha slunce a chrám tří oken, tak i kamenná observatoř, v níž Inkové pravděpodobně prováděli složité propočty slunečních fází.

Město tvoří velkolepý komplex budov, chrámů, vodních kanálů, zahrad a teras, na kterých se pěstovala kukuřice, brambory a zelenina. Ve době rozkvětu tu žilo odhadem kolem tisíce lidí a podle kosterních nálezů většinu obyvatel tvořily ženy. Protože Machu Picchu nebylo nikdy objeveno španělskými dobyvateli, dochovalo se v původním stavu a patří k nejkrásnějším kamenným stavbám na světě.

Incká architektura proslula zejména dokonalým opracováním kamenných kvádrů – zdi z tvrdé žuly byly stavěny bez použití malty tak pečlivě, že do škvíry mezi jednotlivými kameny nelze vetknout ani jehlu!

Incká stezka k Machu Picchu

Pečlivost a umění inckých stavitelů je legendární

Díky své poloze město po staletí unikalo pozornosti Španělů a teprve v roce 1911 jej znovuobjevil americký archeolog Hiram Bingham. Na doporučení místních obyvatel se z údolí řeky Urubamba vydal na vrchol kopce, kde našel opuštěné ruiny zarostlé džunglí a terasy, na nichž po léta hospodařila místní farmářská rodina. Zakrátko se Machu Picchu stalo hlavním turistickým magnetem Peru a je jím dodnes.

Od roku 1983 je Machu Picchu součástí světového kulturního dědictví UNESCO a ročně jej navštíví přes milión návštěvníků.

Text a foto: JAN HOCEK