Skřípění kamínků pod pohorkou naštěstí zanikalo v burácení vodopádu, který přiváděl vodu od sněhů tajících na arktických výšinách. K přirozené hradbě balvanů na horském úbočí zbývalo posledních pár kroků - a pak rychle zmizet v jejich krytu! Za nimi se odehrával výjev,který patřil do časů uplynulých před desítkami tisíciletí.
Nehlubokou roklí, snad rýhou po ledovci, kráčela vzhůru do svahu skupina mohutných zvířat. Siluetami a velikostí připomínala buvoly a také jejich protáhlé hlavy zdobily masivní, vzhůru zatočené rohy. V íc než půlmetrová tmavá srst jim v rozcuchaných chuchvalcích splývala ze hřbetu i boků a jen občas odhalila překvapivě světlé nohy - jako by si pravěcí kopytníci navlékli bílé punčošky... Mezi starými kusy se proplétalo několik letošních mláďat, odlišných velikostí i kratší světlou srstí. Pižmoň polární! Velký druh savce,který patří mezi zvířata populárně označovaná jako »živé zkameněliny« a jehož rodinné tlupy osídlují výšiny národního parku Dovrefjell ve středním Norsku. Drsná horská krajina poskytuje ideální podmínky pro život přizpůsobený arktickým podmínkám - na svazích údolí a morénách, kamenitých valech nahrnutých ledovci, skýtají dostatek potravy různé byliny a zakrslé keříky horských vrb, pod skalními stěnami jsou chráněná místa v čase zimních metelic. A ze všech stran v potůčcích a říčkách proudí životodárná voda. Rozvážné pohyby a pátravé pohledy, v čele skupiny vůdčí býk, který co chvíli nasává nozdrami vzdušné proudy a snaží se zachytit nebezpečné pachy. S určitostí cítí vetřelce ležícího za kameny. V etřelci stéká po zádech chladný pot, ale už nemůže ustoupit. Býk se zastavil, zlostně pohazuje hlavou a přešlapuje na místě. Jako by se nemohl rozhodnout, zda má vyčkat, až se stádo vzdálí do bezpečí, nebo raději vyrazit a zbavit se vetřelce,který se skrývá sotva dvacet kroků před ním. Stádo konečně přejde a už klidný vůdce ho následuje. Při hlavní stezce, která vysokohorskou pustinou směřuje k nejvyšší hoře Snohetta (Sněžná čepice, vysoká 2286 metrů), umístila správa Dovrefjellu tabulky - pokud turisté potkají pižmoně, doporučuje se bezpečný odstup alespoň dvě stě metrů! Možná přehnaná opatrnost, sto metrů postačí - ovšem pod padesát metrů již mohutný kopytník vskutku často zaútočí. Jeho rohům a kopytům už padli za oběť dva neopatrní návštěvníci národního parku, několik desítek si jich odneslo různá zranění. V parku nejsou vzácností ani setkání s jinými velkými savci. Jeho okrajové partie obsadilo stádo otužilých fjordských koní, zdaleka nápadných bílými skvrnami v srsti a připomínajících indiánské mustangy. Jsou to polodivoká, ale poměrně mírná zvířata. Na horských pláních, kde mezi kameny vykvétají koberce růžových silenek či skalenek, fialových vřesovců a žlutých všivců, se zase prohánějí plachá stáda divokých sobů, s nimiž setkání patří k nejvzácnějším. Nejcennějším druhem je však pižmoň, dokonale přizpůsobený podmínkám arktické tundry. Pozoruhodná schopnost tvořit obrannou formaci - kruhové seskupení stáda s hradbou kopyt a ostrých rohů na vnější straně - mu umožňuje odolat i silnému nepříteli, medvědu či smečkám vlků. Jen člověku a jeho zbraním podlehl a už někdy koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu ho zde vyhubili staří V ikingové. Ovšem lidé mu zase pomohli v návratu - v první polovině dvacátého století v Dovrefjellu vypustili asi čtyřicet kusů severoamerického původu, a přestože většinu z nich za druhé světové války zase vystříleli, dnes tu úspěšně přežívají potomci pozdějších importů. V národním parku se jejich počet pohybuje kolem padesáti jedinců. Málokdo ovšem uvidí jejich kruhovou hradbu čelící nepříteli. Přesto však možnost bezpečně pozorovat rodinná stáda pižmoňů, i když jen klidně se pasoucí na zakrslé vegetaci, činí z výletu do Dovrefjellu nezapomenutelné »safari« do dávno minulé doby ledové. Patří k němu i jedinečný rámec nádherné, ledovci modelované vysokohorské pustiny s řekami, vodopády a sněhovými poli.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Dovrefjell je považován za nejsnáze dostupný národní park v Norsku - leží přímo na severské magistrále E6 za Dombasem a průsmykem Hjerkinn asi 370 kilometrů severně od Osla. V ozidlo je možno zaparkovat u informačního centra národního parku na Kongsvollu, odkud přes řeku stoupá stezka do západní části chráněného území. Přestože setkání s pižmoni nelze zaručit, první příležitost k pozorování bývá většinou v okolí terénní stanice asi tři hodiny výstupu od E6, případně o kilometr dál na okraji údolí Kaldvelldalen. Pravděpodobnost setkání se zvyšuje při vícedenní exkurzi, na začátku Kaldvelldalenu je řada lokalit vhodných pro stanování. Jedinou ubytovací možností v parku je obsluhovaná chata na úpatí Snohetty ve vzdálenosti celodenního pochodu od E6.
NA CO SI DÁT POZOR
Při pozorování pižmoňů se z bezpečnostních důvodů vhodně kryjte terénem, chovejte se tiše a dodržujte alespoň stometrový odstup - do výzbroje lze proto doporučit dalekohled a fotoaparát s teleobjektivem a stativem. P okud kopytníky náhodou překvapíte na bližší vzdálenost, vyvarujte se prudších pohybů a pomalu ustupte zpět. Když by vás však přesto napadli, jedinou možností částečné ochrany je lehnout si obličejem k zemi, s nohama směrem k útočníku, a rukama si chránit zranitelné partie hlavy a krku.
INFORMACE
Vzhledem k pestré geologické stavbě je Dovrefjell nejbohatší botanickou lokalitou mezi norskými národními parky.Základní údaje o jeho přírodě lze získat v informačním středisku Kongsvoll přímo na E6, kde je na přilehlých skalách též malá botanická zahrada se jmenovkami u typických druhů horských rostlin.
Nehlubokou roklí, snad rýhou po ledovci, kráčela vzhůru do svahu skupina mohutných zvířat. Siluetami a velikostí připomínala buvoly a také jejich protáhlé hlavy zdobily masivní, vzhůru zatočené rohy. V íc než půlmetrová tmavá srst jim v rozcuchaných chuchvalcích splývala ze hřbetu i boků a jen občas odhalila překvapivě světlé nohy - jako by si pravěcí kopytníci navlékli bílé punčošky... Mezi starými kusy se proplétalo několik letošních mláďat, odlišných velikostí i kratší světlou srstí. Pižmoň polární! Velký druh savce,který patří mezi zvířata populárně označovaná jako »živé zkameněliny« a jehož rodinné tlupy osídlují výšiny národního parku Dovrefjell ve středním Norsku. Drsná horská krajina poskytuje ideální podmínky pro život přizpůsobený arktickým podmínkám - na svazích údolí a morénách, kamenitých valech nahrnutých ledovci, skýtají dostatek potravy různé byliny a zakrslé keříky horských vrb, pod skalními stěnami jsou chráněná místa v čase zimních metelic. A ze všech stran v potůčcích a říčkách proudí životodárná voda. Rozvážné pohyby a pátravé pohledy, v čele skupiny vůdčí býk, který co chvíli nasává nozdrami vzdušné proudy a snaží se zachytit nebezpečné pachy. S určitostí cítí vetřelce ležícího za kameny. V etřelci stéká po zádech chladný pot, ale už nemůže ustoupit. Býk se zastavil, zlostně pohazuje hlavou a přešlapuje na místě. Jako by se nemohl rozhodnout, zda má vyčkat, až se stádo vzdálí do bezpečí, nebo raději vyrazit a zbavit se vetřelce,který se skrývá sotva dvacet kroků před ním. Stádo konečně přejde a už klidný vůdce ho následuje. Při hlavní stezce, která vysokohorskou pustinou směřuje k nejvyšší hoře Snohetta (Sněžná čepice, vysoká 2286 metrů), umístila správa Dovrefjellu tabulky - pokud turisté potkají pižmoně, doporučuje se bezpečný odstup alespoň dvě stě metrů! Možná přehnaná opatrnost, sto metrů postačí - ovšem pod padesát metrů již mohutný kopytník vskutku často zaútočí. Jeho rohům a kopytům už padli za oběť dva neopatrní návštěvníci národního parku, několik desítek si jich odneslo různá zranění. V parku nejsou vzácností ani setkání s jinými velkými savci. Jeho okrajové partie obsadilo stádo otužilých fjordských koní, zdaleka nápadných bílými skvrnami v srsti a připomínajících indiánské mustangy. Jsou to polodivoká, ale poměrně mírná zvířata. Na horských pláních, kde mezi kameny vykvétají koberce růžových silenek či skalenek, fialových vřesovců a žlutých všivců, se zase prohánějí plachá stáda divokých sobů, s nimiž setkání patří k nejvzácnějším. Nejcennějším druhem je však pižmoň, dokonale přizpůsobený podmínkám arktické tundry. Pozoruhodná schopnost tvořit obrannou formaci - kruhové seskupení stáda s hradbou kopyt a ostrých rohů na vnější straně - mu umožňuje odolat i silnému nepříteli, medvědu či smečkám vlků. Jen člověku a jeho zbraním podlehl a už někdy koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu ho zde vyhubili staří V ikingové. Ovšem lidé mu zase pomohli v návratu - v první polovině dvacátého století v Dovrefjellu vypustili asi čtyřicet kusů severoamerického původu, a přestože většinu z nich za druhé světové války zase vystříleli, dnes tu úspěšně přežívají potomci pozdějších importů. V národním parku se jejich počet pohybuje kolem padesáti jedinců. Málokdo ovšem uvidí jejich kruhovou hradbu čelící nepříteli. Přesto však možnost bezpečně pozorovat rodinná stáda pižmoňů, i když jen klidně se pasoucí na zakrslé vegetaci, činí z výletu do Dovrefjellu nezapomenutelné »safari« do dávno minulé doby ledové. Patří k němu i jedinečný rámec nádherné, ledovci modelované vysokohorské pustiny s řekami, vodopády a sněhovými poli.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Dovrefjell je považován za nejsnáze dostupný národní park v Norsku - leží přímo na severské magistrále E6 za Dombasem a průsmykem Hjerkinn asi 370 kilometrů severně od Osla. V ozidlo je možno zaparkovat u informačního centra národního parku na Kongsvollu, odkud přes řeku stoupá stezka do západní části chráněného území. Přestože setkání s pižmoni nelze zaručit, první příležitost k pozorování bývá většinou v okolí terénní stanice asi tři hodiny výstupu od E6, případně o kilometr dál na okraji údolí Kaldvelldalen. Pravděpodobnost setkání se zvyšuje při vícedenní exkurzi, na začátku Kaldvelldalenu je řada lokalit vhodných pro stanování. Jedinou ubytovací možností v parku je obsluhovaná chata na úpatí Snohetty ve vzdálenosti celodenního pochodu od E6.
NA CO SI DÁT POZOR
Při pozorování pižmoňů se z bezpečnostních důvodů vhodně kryjte terénem, chovejte se tiše a dodržujte alespoň stometrový odstup - do výzbroje lze proto doporučit dalekohled a fotoaparát s teleobjektivem a stativem. P okud kopytníky náhodou překvapíte na bližší vzdálenost, vyvarujte se prudších pohybů a pomalu ustupte zpět. Když by vás však přesto napadli, jedinou možností částečné ochrany je lehnout si obličejem k zemi, s nohama směrem k útočníku, a rukama si chránit zranitelné partie hlavy a krku.
INFORMACE
Vzhledem k pestré geologické stavbě je Dovrefjell nejbohatší botanickou lokalitou mezi norskými národními parky.Základní údaje o jeho přírodě lze získat v informačním středisku Kongsvoll přímo na E6, kde je na přilehlých skalách též malá botanická zahrada se jmenovkami u typických druhů horských rostlin.
