Ta slonice se vynořila z úkrytu, který jí poskytovaly husté keře. Objevila se asi třicet metrů od našeho džípu. Díky teleobjektivu se vešla přesně do hledáčku zrcadlovky.
Tip na dovolenouKeňa - safari s horami, jezery, savanou i tropickými lesy. Bílé pláže s jemným pískem u blankytně modrého a teplého Indického oceánu. Vyberte si na dovolena.iDNES.cz |
Neotočila se jako sloni, které jsme pozorovali dosud, a neodešla do buše. Naopak, dlouze nás sledovala. Řidič džípu vypnul motor, aby ji nerušil hlukem starého rozladěného dieselu dávno ojeté toyoty. Kolos vykročil směrem k nám. Slonice se začala chovat přesně jako v knize Píseň slonů, kterou jsme s manželkou před cestou do této keňské divočiny četli. Brilantní spisovatel Wilbur Smith v knize líčí chování divokých slonů. Díky jeho románu mám já i má žena slony "přečteny"...
A tak jsme tušili, co nám chce říct. Nebylo to nic hezkého.
Varovná píseň slona
"Mává ušima a před chvílí zvedla chobot," upozorňuje manželka. "To je poslední výzva – teď už přijde útok! Přestaň fotit. Musíme vypadnout!" Nechce se mi vzdát se stále zajímavějších a dramatičtějších obrázků a ucedím, že řidič stejně stojí, takže proč bych nefotil? Pak si ale uvědomuji, že George, tedy náš řidič, nejede jen proto, že já fotím. Přesně podle dohody, kterou jsme před jízdou udělali: já fotím, ty stojíš.
Na safari v Keni |
Ve stejné chvíli, kdy dávám svůj nikon přece jen od oka a kdy teprve vidím, jak blízko už slonice je, George startuje a vyráží. "Jsi pěkný pitomec, celou dobu měl ruku na klíči od zapalování a čekal, kdy přestaneš fotit," říká žena.
Až večer, u grilu nad čerstvě upečeným steakem, se od místních rangerů dozvídáme, jak málo někdy stačí k tragédii. Sedíme v kempu obehnaném keři, které mají takové trny, že přes ně prý neprojde ani šelma, ani slon. Popíjíme whisky s ledem a posloucháme zvuky přírody.
"Některým návštěvníkům nedochází, že nejsou v bezpečí zoologické zahrady někde ve městě, ale uprostřed opravdové divočiny," říká asi třicetiletý ranger, kterému máme říkat Bob. "Zvířata jsou tady v přirozeném prostředí. Chovají se podle toho. Když se jim něco nelíbí, klidně zaútočí."
Bob se sem, do keňského národního parku Tsavo East, odstěhoval před pár lety z Nairobi. "Tady je to úplně jiný život. Města, jako je Nairobi nebo Mombasa, nejsou pro mne. Je tam moc lidí a hodně nebezpečí. Ale je to jiné nebezpečí než tady, v buši," vysvětluje Bob. Tady se dá odhadnout, jak se chovat, aby se vám nic nestalo.
Zákon č. 1 – neopustíš džíp
Safari v Keni je jeden z největších zážitků, jaké jsem na cestách poznal. Zdejší národní parky, to je vlastně zoologická zahrada obrácená naruby – my lidé jsme návštěvníci uzavřeni v klecích, tedy v terénních autech, a sloni, žirafy, buvoli, antilopy, lvi, hroši a další a další obyvatelé nekonečných plání jsou tam, kam doopravdy patří – v divočině.
Mezi lidmi a zvířaty není žádná překážka, žádný příkop ani plexisklo. Nejste ani v trojrozměrném kinosále. Jste součástí toho, co se kolem vás odehrává. A to se vším všudy včetně pachu zvířat a prachu v očích.
"Někteří lidé si to neuvědomí a udělají chybu, která je pak stojí život," vypráví řidič George a uvádí příběh jednoho francouzského turisty. Byl tak fascinován stádem slonů, že vystoupil z auta a s kamerou na oku šel za slony. "Všichni jsme křičeli, aby se vrátil, ale vůbec nás nevnímal. Chtěl udělat co nejlepší záběr. Nedopadlo to dobře. Sloni vypadají přátelští, ale jsou to divoká zvířata. Chrání si území, kde žijí."
Krokodýl je docela blízko, takže není ani potřeba používat dlouhý objektiv. Vypadá, jako by byl ze sádry, ale umí sebou rychle mrsknout.
Z očí do očí
Zákaz vystoupit z džípu je na safari zákon přežití číslo jedna. Je to opravdu klec, která chrání před šelmami a hady, ale umožňuje taky rychle zmizet třeba z trasy, kterou se zrovna vydalo stádo buvolů. Občas prý nějaký sloní samec zaútočí i na auto, ale to jsou jen výjimky. Auto je jistota.
I toto pravidlo však George jednou přece jen porušil. To když se ztratil a nevěděl, kde jsou ostatní auta našeho konvoje. Zůstal stát na vyvýšenině, aby měl rozhled, ale nic – ani auta, ani zvířený prach – neviděl. A to ani poté, co si půjčil triedr od nás, turistů.
Složitost situace jsme pochopili v okamžiku, kdy nám oznámil, že kromě dalekohledu nemá ani vysílačku. "Dobrá, tak aspoň nás nechej vykonat potřebu," žadoní jedna z pasažérek. "To v žádném případě! Opustíš džíp a jsi lala salama," použil George zvukomalebný výraz, který ve svahilštině znamená "dobrou noc".
Po další půlhodině, kdy George evidentně neví, co má dělat, aby našel zbytek výpravy, a my v autě naopak naprosto přesně víme, že "musíme", jinak bude zle, poruší náš řidič asi všechny zbytky předpisů, které se mu ještě překročit nepodařilo.
První, na co se člověk musí připravit, když míří na safari, je šok - pořád očekává, že bude vyhlížet zvířata jako srnky doma v lese, ale v Keni je to úplně jinak. V národním parku je vidí všechna, často najednou a často hodně zblízka. Zvířata totiž na auta většinou zvysoka kašlou a dělají si, co se jim zlíbí.
Vystoupí z auta a projde pomalu kolem džípu v malém kruhu. Ví, že každý klacík se teoreticky může změnit v hada. Mamba zelená, kterou jsme mimochodem viděli den předtím v teráriu u Mombasy, připomíná svěže zelenou větev. Dokonce se leskne tak, jako se dokážou blyštět keře jen tady, v buši, když se do krajiny prolité průtrží mračen opře africké slunce. Kdyby se tady vyhřívala na slunci, my Evropané nepoznáme, že to není kus dřeva. Do hodiny po uštknutí není šance na přežití. Ptát se George, když nemá ani vysílačku, jestli má pro tento případ antisérum, znamená vyslovení věty z kategorie zvané "věta zbytečná".
Zdá se, že mambu náš řidič nevidí. Krouží tedy v dalším kruhu, asi pět metrů od auta. A pak ještě potřetí, asi tak patnáct metrů, to aby měl jistotu, že nikde není žádná šelma. "OK, ale fakt rychle," dopřál nám konečně úlevy. Během pár desítek vteřin jsme byli všichni zase na sedačkách džípu.
Pět předností KeniKeňa je pro Čechy nejdostupnější černá Afrika. Splňuje hned pět základních požadavků najednou. 1. Přes zimu je tam teplo a turisté se mohou vyhřívat pod palmami na bílých plážích Indického oceánu. 2. Kromě téhle klasiky Keňa nabízí safari se slony, buvoly, lvy či žirafami. 3. Je to opravdová exotika. 4. Dostat se tam není nijak složité, protože tam přímo z Česka létají charterové lety a většina velkých cestovek nabízí pobyty. 5. Zájezd není závratně drahý, all inclusive lze pořídit už od 25 000 korun. |
Hledání konvoje nemá smysl, a tak sami vyrážíme směrem k dalšímu kempu. Pro pozorování zvěře je ideální ráno a podvečer, kdy stáda zeber, žiraf, slonů, buvolů a antilop vycházejí na pastvu. To jsou okamžiky, kdy si nás návštěvníků vůbec nevšímají.
Naopak paviáni, ti se vyloženě předvádějí, když zjistí, že je pozorujeme. Berou nás jako nějakou zábavu, jako něco, co sem občas přijede a za chvíli zase zmizí.
Pštros, kterému podvečerní slunce svítí přímo do černobílého peří, si nás nevšímá. Dál se natřásá a doslova tančí kolem pštrosice. Ta si ale pro změnu nevšímá zase jeho. Dalo by se říci, že ho s přehledem ignoruje.
Teprve tady si člověk uvědomí, jak obrovské zvíře je žirafa. V zoo na mne nikdy tak nepůsobila, tady její hlava vyčuhuje nad keře. Vypadá jako hlava pohádkového, ale hodného draka. Odpolední slunce vybarvilo hřívu na jejím krku do rezava. Při pohledu přes triedr je vidět, jak si její dlouhý jazyk umí poradit i s trny, které mají určitě pět centimetrů.
Noc mezi krokodýly
Večer a noc strávíme v táboře u řeky plné krokodýlů. Divný pocit, pozorujeme, jak se asi dvacet obřích plazů plíží z řeky na břeh, a my za chvíli budeme spát pár metrů od nich. "Nebojte se, dělí nás plot. Krokodýl je sice silný a rychlý, ale neumí vyskočit do výšky," uklidňuje nás jeden z místních průvodců. Je to Masaj ozbrojený lukem a šípy. Vede nás k naší chatce.
Na noci uprostřed přírody jsme se těšili, protože klima je tady rozhodně příjemnější než na břehu Indického oceánu, kde leží většina luxusních hotelů. Tam ani v noci teplota neklesá. To tady, ve vnitrozemí, navíc ve výšce více než tisíc metrů nad mořem, bude příjemněji.
Klima je opravdu super, stejně se tady ale člověk nevyspí. Zvuky zvířat se nesou tak, že v chatce je rachot jako v bytech u dálnice. Ale je přece jen příjemnější poslouchat troubení roztouženého slona než klaksony a motory aut.
Masaj odpočívá před svou chýší splácanou z bahna smíšeného s kravinci. To vše se nanese na kostru z větví. Když to spláchnou deště, snadno se postaví nová.
Ráno na buvolí stezce
Ráno se otvírá pohled na nejvyšší horu Afriky. Kilimandžáro bývá přes den zakryto v oparu, ale teď ráno se ukázal jeho typický tvar s věčně zasněženou špicí.
Vybíhám z kempu a hledám ten nejlepší záběr tak, aby se hora tyčila přímo z buše. Navíc vidím žirafu, která si vyšla na ranní pastvu. Ještě asi sto metrů a podaří se mi dostat do jednoho záběru žirafu i Kilimandžáro! Strážce parku na mne cosi volá, asi říká, že už je na stole snídaně. Na jídlo ale nemám ani pomyšlení.
Jdu dál a dál do divočiny a vůbec si neuvědomuju, že jsem opustil bezpečí vesničky. Masaj, o němž jsem si myslel, že mne zve na snídani, už zlostně mává oštěpem. Nakonec se rozběhne za mnou a dotáhne mne do vesnice. "Pane, touto dobou tady běží stádo buvolů. Mají tady stezku k napajedlu," říká slušně, ale tak důrazně, že už chápu, co po mně chce. Pádíme spolu zpátky za plot vesnice. Ach jo, takže jsem se nechal unést úplně stejně jako ten francouzský turista, o kterém nám vyprávěl George.
Opravdu není těžké udělat tady osudovou chybu...
